Nejen Kafkova osudová láska. Milena Jesenská psala jako o život a odpůrcům naháněla strach
Milena Jesenská (10. 8. 1896 –17. 5. 1944), prokletá básnířka první republiky, nás inspiruje dodnes. Tím, že si žila po svém. Tím, že milovala Kafku. Tím, že Kafka miloval ji. Tím, že skvěle psala. Jenže – kdo vlastně ví o čem? Ano, hodně současných českých novinářek i spisovatelek se v Mileně Jesenské „vidí“; ale ani jedna z nás – a i o tom je tenhle článek – nemá její odvahu.
Víme, že byla krásná. Že v koncentráku, kde strávila čtyři roky a zahynula, nikdy nepochodovala přesně v pětistupu. Nestála v pozoru při nástupech. Nespěchala s vykonáváním rozkazu, nepodbízela se nadřízeným. „Ani jedno slovo, které vyšlo z Mileniných úst, nebylo v podmínkách tábora ,rozumné‘,“ píše se v knize Kafkova přítelkyně Milena. Víme taky, že svůj život proseděla v pražské kavárně, a to doslova.
Jako studentka prvního dívčího gymnázia ve střední Evropě, pražské Minervy (1907–1915), zapadla do kavárny Arco v Dlážděné ulici, kde sedávali Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch a další němečtí spisovatelé Pražského kruhu. Pak to vzala přes podniky Central a Herrenhof ve Vídni, kde byla vdaná za literárního kritika Ernsta Polaka (1918 až 1924). V Národní kavárně na Národní třídě se po návratu do Prahy v druhé polovině 20. let seznámila nejen s pražskou avantgardou a všemi úžasnými muži z Devětsilu – mimo jiné Karlem Teigem, Adolfem Hoffmeisterem nebo Jaroslavem Seifertem, ale taky se svým druhým manželem, slavným architektem Jaromírem Krejcarem. V jiné kavárně, zřejmě v letenské Belvedere, sedávala se lvem salónů a lamačem dívčích srdcí Juliem Fučíkem, pro jehož Tvorbu psala během svého komunistického období (1931–1936), což se jí ovšem nevyplatilo – ani ne tak proto, že po prozření jako jedna z prvních srovnává ve svých článcích komunismus s nacismem. Je to spíš Fučíkova manželka Gusta, která jí později – údajně z „ryzí ženské žárlivosti“ – bude hodně škodit. Nejen v táboře, kde se sejdou jako spoluvězeňkyně; Fučíková ublíží hlavně jejímu odkazu po válce, kdy jméno „renegátky Jesenské“ zůstane v letech 1948–1989 v trezoru.
Články jako milostné dopisy
Stihla být osudovou ženou, mondénní kosmopolitkou, překladatelkou, novinářkou, spisovatelkou, v různých fázích života narkomankou a nakonec i aktivní antifašistkou. Taky trochu lhala a jako mladá kradla. Máme o ní několik vynikajících životopisných knih. Jen kritické nebo souborné vydání jejích článků, sloupků, reportáží a textů dodnes chybí.
I přes celoživotní subjektivní nedostatek peněz toho přitom napsala hodně; moderní, malebnou a jednoduchou češtinou. „To jediné, co opravdu umím psát, jsou milostné dopisy a mé články nejsou v poslední instanci ničím jiným,“ zhodnotila se sama.
Začínala u příběhů z vídeňského módního života na začátku dvacátých let a končila sociálními reportážemi ze Sudet po mnichovské dohodě. Z nich je jasné, že od bohémského individualismu „holky z Minervy“ dozrála k odpovědnosti: stála ji život.
Její dlouholetá vykladačka, česko-německá spisovatelka Alena Wagnerová, si myslí, že odkazem její entropické novinářské tvorby pro současnost je nepřizpůsobivost. Za každého režimu: „Říkala nahlas to, za čím si stála a co si myslela,“ shrnula její povahu lapidárně Wagnerová předloni na večeru Neznámá Milena Jesenská v Knihovně Václava Havla.
Nejsem zvyklá na takovéto otázky
Margarete Buberová-Neumannová, Jesenské přítelkyně a spoluvězeňkyně z Ravensbrücku, manželka generálního tajemníka Komunistické strany Německa, která podle jejího vyprávění napsala biografii Kafkova přítelkyně Milena (v Česku vyšla poprvé až v roce 1992), popisuje třeba její první předvolání a výslech na gestapu takto: „Zeptali se jí, zda se stýká s Židy, a Milena jim bez naléhání odpověděla. ,Jistě, máte snad něco proti tomu?‘ (...) Další hanebná otázka zněla s politováním: ,Je snad vaše dítě také od nějakého Žida?‘ a Milena řekla: ,Bohužel, náhodou ne.‘ To už gestapák ztratil klid a osopil se na ni: ,Poslyšte, my tu nejsme zvyklí na takovéto odpovědi.‘ A Milena odvětila: ,To vám věřím. Ani já nejsem zvyklá na takovéto otázky.‘“
Buberová o ní píše jako o ženě s povahou Dona Quijota a je to pochopitelné i z dnešního pohledu: O smrti Karla Čapka o Vánocích 1938 otiskly jeho domovské Lidové noviny radši jen krátkou a anonymní (!) noticku, ovšem Jesenská byla Čapkovi nablízku, když umíral, a 11. ledna 1939 o něm v Přítomnosti vydala dlouhý článek Poslední dny Karla Čapka. Končí odstavcem: „Nebojoval. Nerval se. Nezápasil. Přestal jenom dýchat a přestal jenom žít. Chcete-li, věřte si, že zemřel na bronchitidu a zápal plic.“
Její reportáže ze Sudet v roce 1938 v Přítomnosti (byla tam v té době zaměstnaná a po Peroutkově zatčení dokonce progresívní týdeník na přelomu let 1938–1939 vedla); jsou přesné: „Ze sudetských zemí, obsazených německým vojskem, přicházejí demokratičtí Němci. Nebudu vám zdlouha vyprávět, co prožívají, co ve svých domovech zažili a co je čeká, budou-li se muset vrátit. Mnoho jich bylo do třetí říše odvlečeno právě tak jako čeští hraničáři, četníci a muži finanční stráže. Ti, kteří chtějí utíkat až teď, už utíkat nesmějí. Ti, kteří utekli dříve, jsou tady bez domova, bez jídla, bez peněz, bez práce a bez vyhlídky na ni. Jsou tu ženy, které nemají tušení, kde jsou jejich muži, a nevědí, jak a zda se shledají. Ba jsou tu i osamělé děti. (...) Nechci líčit jejich bídu, úzkosti a strádání. Za pět posledních let jsme viděli víc než často, jak žijí Němci, kteří prchají před německou národní pospolitostí.“
Reportáž Byli jsme obětováni a máme tu několik tisíc živých padlých vyšla měsíc po mnichovské dohodě, v říjnu 1938, a je v ní i tahle pasáž: „Když rozvíráme noviny, čteme o velkém uznání, které se Československu dostává za oběť, již přineslo světovému míru. Omyl. Nepřinesli jsme žádnou, neboť oběti se skládají jenom dobrovolně. Pravda je jiná: byli jsme obětováni a máme tu několik tisíc živých padlých spolu s několika tisíci německými a rakouskými uprchlíky, kterým jsme dopřáli právo azylu. Odpovědnost za tyto padlé nepadá na nás, nýbrž na vládu francouzskou a anglickou, která si tento mír přála.“
Bylo jasné, že by měla okamžitě odejít do emigrace. Její tehdejší láska, překladatel a novinář Evžen Klinger, to ostatně udělá. Ona s ním ale nejde. Je jediná, kdo se v otázce demokraticky smýšlejících, protifašisticky zaměřených sudetských Němců angažuje a nakonec jako řadová dobrovolnice pomáhá uprchlíkům. Hned po připojení Čech a Moravy k třetí říši v březnu 1939 se, kosmopolitní a zformovaná česko-německo-židovskou Prahou, stává členkou odboje. Až do začátku války v září 1939 pomáhá převádět Židy přes hranice do Polska. Nepíše už, nemá kam. Připravuje falešné osobní dokumenty, kompletuje ilegální protinacistická provolání. Zatčena je už v listopadu 1939.
Se svou jedinou dcerou se už nikdy nesetká, i když v jednom z posledních dochovaných dopisů uvádí, že by za jedno setkání s ní dala „rok života“. „Už nemůžu brečet, mám zlomené srdce.“
Umírá strašně; má silné revma v rukou a nohou, těžký zánět močového měchýře a ledvin, obrovské bolesti. „Je něco jiného být hladový a hladovět čtyři roky,“ začíná velkou pasáž o jídle v posledním dopise z 13. 5. 1944; je to mimochodem jeden ze 14 dopisů, jež teprve v roce 2012 objevila mladičká polská bohemistka Anna Militzová. Nalezla je náhodou, ve složce české Státní bezpečnosti, vedené na druhého manžela Jesenské – architekta Jaromíra Krejcara.
Smrt Jesenské absurdně pramení z dobrého úmyslu: Do Ravensbrücku tehdy přichází německý gynekolog a člen SS Percival Treite, který zná z Prahy profesora Jesenského, Milenina otce, a tak se ze všech sil snaží Milenu, mezi vězni oblíbenou a velmi uznávanou, zachránit. Vyjímá jí proto zasaženou ledvinu, provádí neodbornou transfúzi. Jesenská umírá na anafylaktický šok. Treite páchá sebevraždu v cele.
Svobodomyslná, nezkrotná a komplikovaná
Od doby, co spisovatel Willy Haas v roce 1952 poprvé vydal Kafkovy Dopisy Mileně, kde adresátku v předmluvě označuje jen jako „ženu s krásnou chůzí“, bez reference na její povolání nebo tragické úmrtí, ušla legenda Mileny Jesenské kus cesty – dnes už ji nikdo léta nebere jako němou příjemkyni Kafkových dopisů (ty její se totiž nezachovaly), ale jako spisovatelku, která plánovala vytvořit „velký román“ a nakonec ho svým životem i napsala.
Přesto – úplně právem – zůstává osudovou ženou. Byla svobodomyslná, nezkrotná a komplikovaná. Další z německých spisovatelů Pražského kruhu, Johannes Urzidil, na ni v New Yorku v 60. letech vzpomínal s Ferdinandem Peroutkou jako na „ženu, kterou každý z nás někdy miloval.“
Myslela si, že má právo a moc žít podle vlastních zákonů, a opravdu tak žila. Otec Jan Jesenský, jinak věhlasný pražský profesor medicíny a zakladatel moderní stomatologie, ji třeba jako dvacetiletou od června 1917 do března 1918 zavírá do psychiatrické léčebny v pražském Veleslavíně s diagnózou „morální insomnie“, tedy „nerespektování a neznalosti mravních pravidel“. Nechce, aby si vzala Ernsta Polaka, který je: za á o deset let starší než ona, za bé neumí pořádně česky, protože je Němec, a za cé je to Žid. Dle některých svědectví za Milenou otec do blázince pravidelně jezdí, vždy s jedinou otázkou: „Vzdáš se Polaka?“ Když se mu dostane odpovědi, že ne, v léčebně dceru nechává dál. Ona vydrží, je s Polakem těhotná, ale nechá si dítě vzít, aby neměl pocit, že si ji musí vzít jen kvůli dítěti, kvůli interrupci málem vykrvácí, ale přežije a nakonec s Polakem do Vídně opravdu odchází. „Nikdy se nenechala zlomit,“ konstatuje Alena Wagnerová.
Milena milenka
„Máš jednu zvláštní vlastnost,“ stojí v jednom ze 126 Kafkových dopisů Mileně: „Domnívám se, že patří hluboko k Tvé bytosti, a je to vina ostatních, jestliže nepůsobí všude – nenašel jsem ji dosud u nikoho. Je to zvláštnost, že nedovedeš působit bolest...“
Mimochodem poté, co ji Kafka poprosil, aby si přestali psát, protože se „na vztah“ necítil dost silný, chodila na vídeňskou poštu s nadějí, že nějaký dopis přece jen pošle, ještě plné dva roky. („Chodím denně na poštu, nemohu si to odvyknout,“ píše Maxi Brodovi.)
Z přátelství s Kafkou nemá Milena Jesenská v té době celkem nic než trable – je to vztah složitý, vášnivý, jedinečný a zřejmě jen korespondenční. Setkají se údajně jen dvakrát, jednou na čtyři dny ve Vídni a později na den v pohraničním městě Gmünd. Stále ho však překládá; díky ní máme první české verze jeho povídky Topič, dále románu Proces a povídek Rozjímání a Ortel.
A Letters to Milena dnes mají ve vstupní vitríně snad všechny dobré univerzitní knihovny na světě. „Když jsem je s bušícím srdcem četla,“ svěřila se Buberová-Neumannová, „zaplavily mě vzpomínky na Milenu. (...) Tak, jak ji viděl, taková byla: milenka. Láska pro ni znamenala to jediné, co vytváří skutečný život. (...) Láska pro ni byla něčím jasným a samozřejmým. Neuchylovala se nikdy k žádným ženským podfukům, hříčky a koketérie jí byly cizí. (...) ,O nikom nic nevíš, dokud ho nemiluješ,‘ řekla mi jednou.“
Když v červnu 1924 Kafka umírá, píše o něm, stále ještě téměř neznámém, Jesenská pro Národní listy zásadní nekrolog: „Byl člověkem a umělcem tak úzkostlivého svědomí, že doslechl i tam, kde druzí, hluší, cítili se bezpečni.“
Šílená bohémka Honza
Kafkovi prý vždycky vadilo, že byla vdaná; paradoxně teprve po jeho smrti, v roce 1924, se s pověstným sukničkářem Polakem po sedmi letech konečně rozvádí a vrací do milované Prahy.
Píše se rok 1925 a právě v této době staví Jaromír Krejcar, jinak vyučený zedník, žák Jana Kotěry, Gočárův spolupracovník a člen Devětsilu i zarytý konstruktivista, moderní osmipodlažní kancelářskou budovu Olympic s kinem a tanečním sálem v podzemí; dnes tu sídlí Studio Ypsilon. Zdá se, že nejen moderní urbanismus spěje v Praze k bohatým, šťastným a demokratickým zítřkům.
Milena se dostává do nové společnosti, píše o architektuře, vyznává jednoduchost designu, je spokojená, daří se jí v práci; vydává dvě knihy (Cesta k jednoduchosti je z roku 1926, o rok později vychází Člověk dělá šaty), vede ženskou rubriku Národních listů, píše o cestování do sborníku Šťastnou cestu, se spolužačkou z Minervy, novinářkou Stašou Jílovskou, vydává avantgardní umělecký magazín Pestrý týden, na tehdejší dobu až příliš intelektuální. Pro Topičovo nakladatelství rediguje edici Žena. Bere si Jaromíra Krejcara, žijí úžasným životním stylem: na dovolené do Tater jezdí taxíkem, dcera Honza má na střeše vinohradského bytu vlastní pískoviště.
Ano, v roce 1928 se jim narodí Jana Krejcarová, zvaná pak navždy Honza. Vyroste z ní šílená, excentrická osobnost české poválečné literatury, bohémka a bořitelka veškerých, zejména sexuálních tabu v umění i v životě, autorka knihy Adresát Milena Jesenská a osudová žena básníka Egona Bondyho.
