Šlechtické intriky, podivná závěť i nepokojní duchové. Co vše provázelo vznik Smithsonova institutu?
Smithsonův institut, jedna z nejvýznamnějších vědeckých a vzdělávacích institucí na světě, právě slaví 180 let od svého založení. James Smithson, díky jehož mecenášství institut ve Washingtonu vzniknul, nebyl Američan a nikdy ani do USA nezavítal. Co vedlo potomka britských aristokratických rodů k odkázání majetku právě americké nadaci? A opravdu jeho duch dodnes obchází budovy Institutu?
James Smithson prožil činorodý a plodný život. Dnes si ho trochu paradoxně pamatujeme hlavně proto, že neměl děti. Kdyby je býval měl, jeho rozsáhlé jmění by nebylo věnováno Spojeným státům za účelem založení vědecké a vzdělávací instituce. Proč zůstal britský džentlmen bezdětný, není úplně jasné, stejně jako nejsou dodnes známy všechny okolnosti jeho života. Většina jeho osobních dokumentů shořela a neznáme ani jeho přesné datum narození.
Šlechtic, vědec i levoboček
James se narodil z nelegitimního svazku. Jeho matka Elizabeth Macie pocházela ze starého anglického rodu Hungerfordů. Jeho otcem byl neméně urozený Hugh Smithson, vévoda z Northumberlandu a jeden z nejbohatších mužů britského království. Rodiče bohužel nebyli sezdáni, a Hugh Smithson byl coby známý dandy a poradce krále Jiřího III. pod neustálým drobnohledem tehdejšího bulváru. Aby zabránila skandálu, odjela těhotná Elizabeth porodit syna do Paříže. Kvůli utajování ani nenechala zaznamenat přesný den.
Do Anglie se novorozený levoboček vrátil se jménem Jacques-Louis Macie, které mu matka změnila na angličtější James Louis. Vévoda z Northumberlandu sice svého nelegitimního syna finančně zabezpečil, nikdy se k němu však nepřihlásil. V tehdejší přísně rozkastované britské společnosti to znamenalo, že na něj i nejchudší šlechtic pohlížel jako na méněcenného. Aby se domohl úcty společnosti a uznání odcizeného otce, oddal se James vědě (Hugh Smithson zastával v kabinetu krále Jiřího III. funkci patrona vědy a umění). Vystudoval na prestižní Pembroke College v Oxfordu, věnoval se chemii, geologii a mineralogii. Za svou kariéru publikoval skoro tři desítky vědeckých prací a jeho jméno dodnes nese ruda smithsonit, důležitá pro získávání zinku. Hodně také cestoval, zapojoval se do vědeckých expedicí i převratných událostí evropské historie. Zúčastnil se například Francouzské revoluce i Napoleonských tažení. Zemí, kterou nikdy nenavštívil, byly Spojené státy americké, což v kontextu následujících událostí budí řadu otázek.
Podivná závěť
Díky dědictví po matce se z Jamese stal zámožný muž a po její smrti si změnil jméno na Smithson. Přes veškeré úspěchy a bohatství byl ale stále pronásledován svým původem. Jelikož pocházel z aristokratického rodu, bylo nemyslitelné, aby pojal za manželku neurozenou ženu. Pro nezadané šlechtičny byl ale zároveň persona non-grata kvůli nelegitimitě, a někteří historikové navíc soudí, že mohl v milostném životě upřednostňovat muže. V každém případě se James Smithson nikdy neoženil a neměl děti. Když sepisoval svou závěť, odkázal veškeré jmění svému synovci. V dovětku pak uvedl, že pokud by i synovec zemřel bezdětný, má se za jeho jmění „Založit ve Washingtonu pod jménem Smithsonův institut zařízení pro zvyšování a šíření lidského vědění.“ James Smithson zemřel v Janově v roce 1829. O šest let později odešel ze světa i jeho synovec, rovněž nesezdaný a bezdětný.
Zlato přes oceán
V Anglii vyvolalo rozhodnut vydat dědictví starého britského rodu za oceán pobouření. Smithson jím vlastně dával najevo, že raději odkáže peníze bývalé rebelující kolonii, než aby zůstaly ve společnosti svázané pravidly, kvůli kterým nemohl prožít plnohodnotný život. Rozporuplné reakce vzbudila zpráva o podivné závěti i v USA. V zemi stále doznívaly události II. války za nezávislost, kdy britské jednotky vypálily většinu Washingtonu včetně Bílého domu. Vybudovat v jeho sousedství institut z anglických peněz se Američanům zdálo nevhodné. Jeden senátor si při debatě dokonce stěžoval, že přijetí daru vytvoří trapný precedent a „každý vagabund si bude mýrnyx-týrnyx posílat peníze do USA, aby zde zvěčnil své jméno“. Nakonec ale převážil pragmatismus. Bylo rozhodnuto vyslat do Británie právního zástupce, aby nečekané dědictví dopravil na Nový kontinent.
Richard Rush dostál své právnické pověsti a pralesem prastarých paragrafů se prosekal za pouhé dva roky. Smithsonův majetek pak prodal a jedenáct truhlic se 104 960 zlatými librami, osmi šilinky a sedmi pencemi naložil na palubu zaoceánské lodě Mediator. Plavba trvala šest týdnů a drahocenný náklad během nich několikrát málem skončil na dně rozbouřeného Atlantiku. Po šťastném návratu bylo zlato roztaveno a přeraženo na americkou měnu v hodnotě 508 318 dolarů a 46 centů.
Zrod Institutu
Kongresu USA trvalo dalších několik let, než bylo založení Smithsonova institutu uzákoněno. Slavnostní otevření proběhlo 10. srpna 1846. Během dalších let se institut postupně rozrostl v mohutný komplex muzeí, knihoven, studoven, přednáškových hal, botanických a zoologických zahrad. Patří pod něj například Národní knihovna, Muzeum přírodní historie, Národní letecké a vesmírné muzeum, Národní umělecká galerie, Národní poštovní muzeum, Smithsonova astrofyzikální observatoř, Centrum pro studium Země a planet, Smithsonovo environmentální výzkumné středisko nebo Středisko pro život lidu a kulturní dědictví.
V poněkud zkostnatělém washingtonském prostředí byl Smithsonův institut vždy oázou diverzity. Od samého počátku v jeho rámci fungovalo například Národní muzeum afroamerických dějin a kultury nebo Národní muzeum amerických Indiánů. Vlivné pozice v nich zastávali, na tu dobu velmi netypicky, Afroameričané a Indiáni. Díky práci vědců jako byl Solomon Brown nebo Čejen Tichkematse poskytovaly zdejší sbírky autentický náhled do života a dědictví marginalizovaných komunit.
Exhumace, hořící kostra a nepokojný duch
Neobvyklé okolnosti vzniku i výjimečné fungování institutu jakoby reflektovaly zvláštní osudy Jamese Smithsona. Ty se neuzavřely ani po jeho smrti. Jeho tělo sice odpočívalo od roku 1829 na hřbitově v Janově, skutečného věčného spočinutí se ale nedočkalo ještě dlouhá léta. V roce 1903 se totiž Alexander Graham Bell společně s jedním ze správců nadace rozhodl, že zakladatel Institutu by měl být pohřben na jeho půdě. Bell se proto vypravil do Itálie, kde ve společnosti své manželky a amerického konzula Williama Henry Bishopa Smithsonovy ostatky bez velkých cavyků exhumoval. Dokonce se s nimi nechal vyfotit.
Rakev s kostrou byla v lednu roku 1904 dopravena do USA, kde se ale správci Institutu nemohli dohodnout, kde ji vlastně chtějí uložit. Zatímco si navzájem kritizovali návrhy krypt a kaplí, rakev ležela celý rok v rohu jejich zasedací místnosti. Když plány Smithsonova pomníku začaly bobtnat do absurdních rozměrů a hrozilo, že zastíní sousedící pomník Lincolnův, bylo od bombastických záměrů upuštěno. Namísto toho byla zřízena prostá krypta na místě bývalého skladu uklízecích prostředků.
Ve skromném přístěnku spočívá James Smithson dodnes a není úplně jasné, jestli se mu tam líbí. Nedlouho po pohřbu se totiž začaly šířit pověsti, že jeho duch obchází po nocích sídlo ředitelství Institutu. Jeden z členů vedení kvůli tomu nechal dokonce v roce 1973 kryptu rozpečetit a otevřít i samotnou rakev. Jelikož pod dřevěným obalem nalezli zřízenci zaletovanou kovovou schránu, museli pro rozřezání použít pájku, jejíž plamen nedopatřením podpálil i samotného Smitsona. Aby toho nebylo dost, ředitel jim zakázal uhasit zakladatele hasícím přístrojem, aby ho při tom nepoškodili. Dělníkům nezbylo než nabírat u kohoutku vodu do úst a prskat ji na plápolající rakev. Po analýze kostry byla rakev opět zapečetěna. Smithsonův duch obchází podle zvěstí svůj Institut dodnes.
