Tábory vznikly na vnitrozemní linii kopírující západní pobřeží a počínaje březnem 1942 do nich bylo umístěno více než 110 tisíc Japonců žijících na pobřeží, kteří do USA imigrovali, ale i Japonců druhé generace, kteří byli americkými občany a tvořili více než dvě třetiny z celkového počtu. Po nahlášení v místě svého pobytu byli odvezeni do center, kde i několik měsíců čekali na přidělení stálého místa života.
Práce za pakatel a špatné životní podmínky
V táborech umístěných v odlehlých oblastech amerického západu žily na malé ploše tisíce lidí. I když se od sebe tábory odlišovaly, ve většině z nich mohli Japonci pracovat. Ovšem nesměli vydělávat více než nejnižší vojenští důstojníci – jejich plat nepřevyšoval pět dolarů za den. Nejčastější byla práce na suché neúrodné půdě. Prostor pro život nebyl velký, několik rodin většinou sdílelo neprostorná dřevěná obydlí.
K uzavření došlo až po konci války. Nejvyšší soud dal prezidentu Rooseveltovi možnost tábory uzavřít ještě před zveřejněním soudního příkazu – poslední byl ale nakonec zrušen až v březnu roku 1946. Protože nevraživost vůči Japoncům trvala ještě několik let, nemohli se někteří uvěznění vrátit tam, kde žili před válkou, a museli se přestěhovat na různá místa.
Jak to v táborech vypadalo, můžete vidět ve fotogalerii.
