Lev salónů i kronikář panelákové šedi: Vladimír Páral psal o všednosti, sexu i konzumu socialismu v ČSSR
Mohl být knězem, jak si přála jeho maman, ale skončil ve vývoji „sexuálních hormonů“. Opečovával je v laboratořích labskoústecké Chemopharmy coby inženýr chemie, ale také přeneseně jako jeden z nejoblíbenějších českých prozaiků 60. a 70. let minulého století. Do dvou desítek svých románů a novel dokázal vpravit erotické dusno v sousedství plíživé všednodennosti normalizačních paneláků, psal o stereotypu, konzumu i o (marných) ambicích socialistických soudruhů. Milovník jógy, meditace, cestování a takzvaných prasečinek Vladimír Páral (10. srpna 1932 – 10. srpna 2026) dnes nad ránem zemřel v chebské nemocnici, příznačně v den svých narozenin. Pojďme si připomenout, jak dlouho mimořádně oblíbený autor žil a psal.
„Kdo je Vladimír Páral? Lev salónů a podmanitel ženských srdcí, anebo katolicky vychovaný muž?“ Takto se táže jednatřicet let starý knižní životopis s názvem Profesionální muž, který spisovatel stvořil za pomoci kolegyně od fochu Hedy Bartíkové.
Doufala jsem tehdy, před čtyřmi lety, u příležitosti autorových devadesátin, zjistit více prostřednictvím rozhovoru pro Reflex, vedeného v autorově druhém domově v Mariánských Lázních. Poslala jsem dlouholetému čtenáři našeho týdeníku zprávu a vyčkávala. Zatelefonoval mi po pár dnech. Byl milý, vtipný a, řekněme, snad až příliš dvorný. Prohlásil ovšem, že žádný rozhovor nikomu nedá, od svého porevolučního díla se distancuje a „článek k výročí o mně ať napíše doktor Lukeš, ten je k tomu kvalifikován a dobře se známe“.
Meditace nad Cinzanem
Než se pohroužíme do hlubin života Vladimíra Párala a než probrouzdáme mělčiny jeho pozdních erotických románů Playgirls I a II či Knihy o biči, představme mladším generacím, o jakou veličinu před půlstoletím šlo. Páralovy romány nechyběly snad v žádné socialistické knihovničce, na jejich motivy vzniklo osm filmů a tucet divadelních adaptací i z per dramatiků slovutných jmen, včetně Evalda Schorma, jenž stejně jako Milan Uhde zdramatizoval Páralovu sci-fi Profesionální žena. Do roku 1995 se v Česku prodaly více než tři milióny Páralových knih, o cizojazyčných vydáních nemluvě. Za pětici více než půl století starých románů takzvané černé pentalogie byl literární kritikou chválen jakožto autor vyzrálý, s jedinečným „technologickým“ stylem, jehož pomocí zobrazoval protagonisty žijící ve stereotypu pracovním i vztahovém v touze po nemožném vzruchu, lidi z fabrik a provozů, z uprášené panelákové periférie.
Páralovo společenskokritické zaměření na mrzkou repetitivnost tehdejšího živoření/živobytí a nejvyšší aspirace obyčejných lidí dobře vystihuje známá věta z jeho románu Milenci a vrazi (1969): „Jsou dva druhy lidí, s bytem a bez něho, a mezi nimi je ostnatý drát.“ Chválu na spisovatele-bestselleristu pěli, především právě pro schopnost vžít se do „současného člověka“, i jeho literární souputníci Bohumil Hrabal nebo Josef Škvorecký. Pro druhého zmíněného byl Páral „jednou z nejjasnějších hvězd“ české literatury let šedesátých. Číst ho patřilo k bontonu.
Na druhou stranu: muž, který se holedbal praktikováním jógy a duchovních cvičení již od půli 70. let, byl největším možným pragmatikem a milovníkem konzumu, jakého si lze představit. Jak se čtenáři později smáli Michalu Vieweghovi a jeho upachtěné snaze pyšnit se svým životním standardem, Vladimír Páral nebyl o moc lepší. Jen jeho vrcholem nebylo velkolepé červené piemontské víno Barolo, ale tuzexový vermut Cinzano.
Vášeň pro husu i pro ženu
Vladimírek se narodil jako druhý, oproti bratru Bohuslavovi neduživý synek moravskému důstojníkovi, nositeli Řádu rytíře čestné legie Aloisi Páralovi a jeho manželce Ludmile, dceři z dobré pražské rodiny. Před válkou bratříčky vychovávala takzvaná slečna, zatímco frankofonní maman chodila elegantně oděná po kavárnách a užívala si společenského života, což jí Vladimír tehdy ani později nevyčítal, ale kupodivu to obdivoval. Otec vedl syny k přísné kázni, fyzickému cvičení a lásce k přírodě – kterou Vladimír vinou dlouhých rodinných výletů (čtěte: maršů po lese) dlouho nesnášel.
Tohle vše se dozvídáme z Páralovy autobiografie, berme však její pábitelské historky i vzhledem k mnohým nepřesnostem s rezervou (autor v knížce mimo jiné tvrdí, že první fotografii od své budoucí manželky Marie Drožďákové získal v roce 1957, o pár stránek dříve ji ovšem poprvé potkává ve vlaku z Prahy v roce 1960 atd.). Jestli je pravda, že po otcově přeložení do Brna za války kolem Vládíka skutečně stříleli z kulometů ve frontě na chleba a výbuch pumy v sousedním domě rodině vysklil okno u jídelního stolu, avšak hladoví Páralovi bramborový guláš snědli i se střepy, to vem ďas. Jisté je, že Vladimír se nestal knězem a pak biskupem, jak si přála pobožná máti, ani právníkem, neboť brněnskou právnickou fakultu převzala vojenská akademie. Rodina zvyklá obědvat šestikilové husy velice zchudla po komunistické měnové reformě v roce 1953 a mladšímu synovi na studia chemie v Pardubicích přestala posílat peníze. Jak z touhy po nich a po konstantně tematizovaném dobrém jídle, tak ze stěží ukojitelné touhy po ženách začal mladý inženýr psát romány.
Ještě předtím, 30. července roku 1955, se však dle Archívu bezpečnostních složek stal brněnský student spolupracovníkem Státní bezpečnosti s krycím jménem Rur, jež se později změnilo na Mirek a Pamír a z důvěrníka se stal rovnou agent StB. O tom se v autobiografii samo sebou nedočteme – a bohužel nemáme ani Páralův svazek, jenž byl 2. prosince 1989 zničen.
Přemýšliví pracanti, exkluzívní blondýny
Už za první publikovanou prózu, Šest pekelných nocí, kterou pod pseudonymem Jan Laban vydal nejprve v labskoústeckém regionálním deníku Průboj, získal roku 1962 druhou cenu v havlíčkobrodské literární soutěži. Tou dobou po kratších pracovních štacích v Liberci, Jablonci a Plzni pracoval v národním podniku Chemopharma v Ústí nad Labem, kde z vepřové míchy extrahoval pohlavní hormony, a druhým rokem chodil s tehdy jedenadvacetiletou ústeckou zdravotní sestřičkou Marií, která má co nevidět otěhotnět a přivést na svět dceru Eriku (jež se později také zkusí živit psaním), než zemře na rakovinu ani ne v padesáti.
Následuje série čtivých, podmanivých společenskokritických próz čerpajících z autorova života v severočeské metropoli, v paneláku, ve výrobě, v atmosféře vědecko-technického pokroku hnaného a zároveň brzděného reálným socialismem: Veletrh splněných přání (1964), Soukromá vichřice (1966), Katapult (1967), Milenci a vrazi (1969). Sjednocuje je hutné vyjadřování plné technických termínů, expresívní výrazivo a modeloví antihrdinové, kteří řeší, kam se upíchnout, co s volným časem, jak přežít stereotyp v práci – tady Páral skvěle využil zkušenosti z chemického provozu, které mu po odchodu na volnou nohu roku 1967 chyběly – a jak ozvláštnit banalitu partnerského vztahu. Důraz je kladen na stupňování rozkoše a dosahování privilegií; Páral nikdy neopomene svým nylonovým čtenářkám a tesilovým čtenářům aspirujícím stejně jako jeho protagonisté na vyšší pozici ve společnosti zdůraznit módní, designový a gastronomický kontext příběhů. Konverzace i sex jsou rutinní, zobrazované osoby zaměnitelné, ženská stafáž téměř pokaždé stejná. Totiž „exkluzívní blondýna s dlouhýma nohama“, konstatuje spisovatel později v autobiografii s tím, že tak chtěl „hrdinovi ve zkratce představit veškerý velký a vábivý svět, který mu unikal v jeho malém, chudém životě českého průmyslového zaměstnance“.
Laboratorní zprávy ze života hmyzu
V autobiografii tak Páral hovořil konkrétně o svém oblíbeném Katapultu (Jacek Jošt se pomocí inzerátu seznámí s řadou žen na jedné vlakové trase služebních cest a zajišťuje si tak, alespoň na čas, přesný jízdní řád sexuálního charakteru), ale toto schéma platí pro většinu jeho příběhů. Ženské postavy bývají pouze mužovým doplňkem – Páralovo vnímání žen dobře charakterizuje třeba popiska u jednoho ze snímků v jeho životopise: „Režisér Vít Olmer a jeho krásná mladá žena (s příměsí italské krve) se chystají na filmování Playgirls“ – a snad i proto se Páralovy knihy dnes už moc nečtou. Ve veřejných knihovnách byly z regálů přemístěny do suterénních skladů a mizejí i ze sylabů povinné literatury vysokoškolských studentů bohemistiky. Když je dnes, jednu po druhé, po dvou desetiletích opět otevírám a začítám se do nich, okamžitě na mě padá dusivá šedá deka marasmu té doby; už jen proto bych doporučovala se k nim vrátit nejen té hrstečce voličů KSČM, co tu ještě zbývá.
Vezměme si třeba Soukromou vichřici, román s podtitulem Laboratorní zpráva ze života hmyzu. Byl přeložen do němčiny, maďarštiny, francouzštiny a polštiny, česky vyšel hned šestkrát, naposledy roku 2000. Zaměstnanec ústecké chemičky Áda Vinš v něm hledá únik z manželství s Jožou ve vztahu s Bohunkou, přítelkyní svého podřízeného Standy. Joska, který milencům půjčuje svou chatu, zase utěšuje osamělou Jožu. Kromě společensky tehdy tolerovaných nevěr se v příběhu točí taky karty, konkrétně kanasta, kterou protagonisté ubíjejí čas na duchamorných návštěvách. Dny se jeden druhému podobají jak vejce vejci a k tomu se po krátké rozluce párů – soukromé vichřici ve sklenici vody – taky vrátí. Joža dostane na usmířenou zlatý náramek, Bohunka nabídku k sňatku a život jde dál… Prostě „sonda spuštěná co nejníže do základů“, jak sám Páral hodnotí své první dvě knihy v rozhovoru s Bartíkovou, „a musím to říct ironicky, většinou do podpasových partií lidské bytosti“.
Hned rok po vydání Soukromou vichřici zfilmoval Hynek Bočan a snímek je vůbec první, ale asi nejlepší a nejpopulárnější páralovskou adaptací. Režisér tehdy pouhých dvou filmů dokázal pro snímek získat dobovou hereckou elitu – Ádu ztvárnil Josef Somr, Standu Pavel Landovský, Jožu Míla Myslíková a Bohunku debutující Daniela Kolářová, na jejíž „průsvitnou pleť a mužské záliby, k nimž patřilo snídat vlašský salát a kouřit doutníky“, Vladimír Páral dodnes vzpomíná. „A když se natáčela Soukromá vichřice, dosáhl jsem vrcholu své moci: město nám totiž na natáčení na zhruba čtyřicet minut půjčilo celé náměstí s tramvajemi,“ líčí mi po telefonu. „Lidi nadávali, protože nemohli odjet a museli čekat.“
Jisté moci, především nad čtenářem, však dosáhl i svým románem Milenci a vrazi, vydaném v nástupu tuhé normalizace pár měsíců po pražském jaru ve vysokém a údajně do hodiny rozebraném nákladu 50 000 kusů. „Gustáv Husák je dvakrát jmenoval jako příklad, kam až poklesla česká literatura bez ideovosti,“ vzpomíná Páral v životopise a přidává i kritická slova tajemníka ÚV KSČ a předního stranického ideologa Jana Fojtíka, která pochopitelně mnohým čtenářům sloužila coby nejvřelejší doporučení.
Muka mladých mužů
První tři knihy Vladimíra Párala hmotně zajistily a mohl si splnit svůj životní sen, stát se profesionálním spisovatelem. Obyvatel ústeckého sídliště a otec tříleté dcery měl na vkladní knížce 90 000 korun československých, roční životní náklady 20 000 korun a smlouvu na další knihu v kapse. Nebylo co řešit – k 1. březnu 1967 dal v národním podniku Chemopharma výpověď. Pro psaní pak využíval hlavně čtyřhodinové dopolední úseky, kdy byl v družstevním paneláku a jeho okolí relativní klid; tento zvyk přetrval i po zakoupení domku v ústecké Vilové Uličce v samém závěru sedmdesátých let.
Tehdy píše další velmi populární romány, včetně Jaromilem Jirešem zfilmovaného Mladého muže a bílé velryby (1978). V něm kvarteto zaměstnanců ústecké chemičky hledá smysl života nikoli pouze v sexu a stoupání ve společenském žebříčku, ale i v budovatelské práci – však byl spisovatel za svého entuziastického, optimistického, obětavého pracanta Břeťu Laboutku dobovou kritikou chválen, neboť se pokusil najít skutečného „socialistického hrdinu“. Hned v začátku knihy další hrdina, Viktor Panc (40) – takto lakonicky Páral své postavy k nelibosti části recenzentů i čtenářů představoval, závorkou uvádějící věk –, frivolní hrou s exmilenkou a aspirantkou na šéfovskou sesli Editkou ukazuje, o co půjde především. Ing. Edita Benningerová (29) Vikovi představuje „nové děvče“ s tím, že „je výborná“. „A moc hezká,“ zhodnotí nebohou Naďu (22) přímo před ní její budoucí nadřízený, nadšený jogín (zde poprvé se v díle objevuje Páralova vášeň pro toto cvičení těla i ducha), který o ní posléze s kolegou hovoří jako o „kočičce na hraní“. Podobné pasáže naznačující dobové móresy nadřízených mužů a způsoby pohlavního lovení („Víš, Viku, ty jsi nezapomenutelný…“ – „Jenže, Editko, já na tebe už zapomněl.“) jsou pro dnešního čtenáře značně iritující.
Ze vzájemně čím dál podobnějších románů – Páral ostatně sám často prohlašoval, že píše stále jednu a tutéž knihu – se lehce vymyká jeho próza nejautobiografičtější, Muka obraznosti (1980), o mladém inženýru chemie Marku Paarovi, jenž se ve třiadvaceti letech stal především díky vzpomínkám na rozličné své milenky spisovatelem.
Vědecko-fantastický pokus se sci-fi
Pak se Vladimír Páral nečekaně, ale vzhledem ke své poučené zálibě v technologických kulisách a procesech vlastně logicky, vydává směrem ke sci-fi. „Když se v osmdesátých letech objevila vlna zájmu o tento žánr u českých spisovatelů literatury hlavního proudu, byl Páral jejím nejvýraznějším představitelem,“ konstatuje dnes expert na sci-fi a autor kanonického Slovníku české literární fantastiky a science fiction (1995) Ivan Adamovič.
„Byl to pro něj přitom do jisté míry risk. Čtenáři jeho předchozích knih nemuseli hru na sci-fi přijmout a s fanoušky sci-fi se tyto romány spíše míjely, zejména první dva, Romeo & Julie 2300 a Pokušení A-ZZ, oba z roku 1982. Nejpodivnější byl titul Romeo & Julie 2300 (i samotným Páralem hodnocený jako ,daleko nejhorší ze všech mých knih‘; pozn. red.), kterým jako by se Páral vracel k typu utopistických sci-fi, jaké psal Jan Weiss na přelomu 50. a 60. let, či k Vejdělkovu Návratu z ráje (1961). Líčí do značných podrobností život v budoucnosti, v níž se může milostný cit odvíjet jakoby navzdory okolnostem. Pokud se mělo jednat o lehkou satiru na utopii, zůstala čtenáři nepochopena. Válka s mnohozvířetem (1983) zaujala napínavějším dějem i aktuální ekologickou tematikou a poslední Páralův sci-fi román Země žen (1987) měl být prý alegorií na totalitu, ale dnes by byl hodnocen spíše jako příspěvek do kulturní války, konkrétně do bojiště na ose gender – feminismus – starý dobrý svět,“ konstatuje kriticky Adamovič.
Playboy a playgirls
Po sametové revoluci se bezmála šedesátiletý Vladimír Páral nevrhl do užívání důchodu – co se týče psaní, jistě ke své škodě. V novém, svobodném režimu seladon roztáhl křídla a od sci-fi pokročil k braku šmrncnutému pornografií. V duchu svých hrdinů, jež pohříchu viděl jako „živočichy s rudimentárními potřebami“, jak zdůraznil v doslovu k Mladému muži a bílé velrybě nakladatelský redaktor Jan Adam, se stává, patřičně vymóděn v barevných oblecích a s dobovým ocáskem vlasů, trvalou dekorací večírků a rautů Playboye i NEI Reportu, československého erotického čtrnáctideníku na novinovém papíře, který vycházel v letech 1990–2012 a do něhož rád přispíval. Na dlouhá léta se omezí na roli „neoddiskutovatelného lva salónů“, jak o něm svého času napsala Halina Pawlowská, toká s frekventantkami plytkých večírků, fotí se s nahými „fotomodelkami“ a celebritkami, jógu mění za pózu.
Na otázku, jakou ze svých dosud jedenadvaceti knih dnes hodnotí jako nejzdařilejší, říká: „Za vrchol své tvorby považuju Knihu rozkoší, smíchu a radosti. Ta je vlastně prvním českým buddhistickým románem o Cestě.“ Obšírný erotický román z roku 1992, cestopisek z Číny prošpikovaný výklady orientálních duchovních nauk, však kritiku ani čtenáře rozhodně nenadchl. Ani o románech Playgirls (1994) a Playgirls II (1995) z prostředí erotického salónu obsazeného prostitutkami a gigoly není třeba se zde rozepisovat, ani o Knize o biči (2014).
Autor dosud jedenadvaceti publikací ovšem přes úctyhodný věk neumdléval: „Kromě románu momentálně píšu i knihu pamětí o všech lidech, co jsem kdy kde potkal,“ plánoval ještě před čtyřmi lety. „Nejednám o ní dosud s žádným nakladatelem, neboť se musí počkat, až aktéři poumírají, případně až umřu já, abych se vyhnul soudním sporům – některé ty osobnosti žily a konaly opravdu na hraně.“
Zda jsou paměti skutečně rozepsány, nebo dokonce dopsány, snad brzy vyplyne na světlo denní. Odpočívejte v pokoji, Vladimíre Párale.
