Stáří už dávno není sešup na klouzačce, která ústí do hrobu. Kdy se dnes člověk stává kmetem?
Kniha Spokojené tělo po padesátce britského fyzioterapeuta Willa Harlowa není receptem na věčné mládí, ale praktickým průvodcem, jak si co nejdéle uchovat pohyblivost, soběstačnost a radost z pohybu. Její četba také připomíná, že stáří není jen biologický proces, ale také proměnlivý společenský pojem.
Slovutný (nebo velebný) kmete. Tak byli ještě na počátku 20. století oslovováni významní Češi, pokud se dožili padesátky – oslovení se spojuje kupříkladu s Vrchlickým nebo Aloisem Jiráskem. Přibližně tehdy se ve střední Evropě průměrná délka života právě pomyslně přehoupla přes padesátku, ještě kolem roku 1800 ale činila pouhých 30 až 40 let, na čemž se statisticky silně podepisovala tehdejší vysoká dětská úmrtnost. Od té doby dlouhodobý trend směřoval k prodlužování života, byť jej dočasně narušily světové války, pandemie španělské chřipky a naposledy covid. Což nikomu nebrání v tom, aby se cítil a choval jako starý člověk kdykoli v dospělém věku. Například o Janu Nerudovi tvrdí Josef Veselý, že když si ve třiceti nechal narůst mohutný plnovous, vypadal jako hodně usedlý čtyřicátník, který rychle stárnul a choval se stále více hypochondricky. Obecně se každopádně vnímání počátku stáří v průběhu lidského věku odsouvá a každý z nás to může sám u sebe do jisté míry ovlivnit. Jak to dělat hlavně po tělesné stránce, podrobně vysvětluje britský fyzioterapeut Will Harlow v knize Spokojené tělo po padesátce: 111 strategií, jak přirozeně obnovit pohyblivost, vyhnout se operaci a žít bez léků. Přeložila ji Laura Crowe a letos vydalo Improovio.
Jste fit? Pokud ne, cvičte
Will Harlow sugestivně píše, že ještě donedávna bylo stáří vnímané jako sešup po skluzavce, která vede rovnou do hrobu, ale dnešní doba nabízí mnohem nadějnější pohled. O tom, jak procesem stárnutí projdeme, spolurozhodujeme: „Máme kontrolu nad svým zdravotním stavem, kondicí a z velké části i nad výkonem mozku.“ Podrobně vyjmenovává, co všechno by naše tělo mělo i po padesátce zvládat: měli bychom být schopni zvednout ruce nad hlavu bez bolesti a prohýbání zad. Dále zespoda dosáhnout za zády až k lopatce, jako bychom se chtěli dotknout zapínání podprsenky. Nemělo by nám způsobovat problémy obouvání bot a navlékání ponožek. Snadné by mělo být i nastupování a vystupování z auta, aniž byste se museli natáčet a do sedadla „nacouvat“. Měli bychom dokázat podřepnout a zvednout něco ze země tím, že ohneme kolena a nemusíme se ohýbat v pase. Když sedíme na pohovce s nohama před sebou, naše kolena by měla jít propnout a úplně narovnat. Měli bychom také zvládnout podřepnout tak, aby naše stehna byla rovnoběžná s podlahou, aniž bychom zvedali paty ze země.
Pokud s čímkoli z toho má čtenář problém, autor doporučuje cviky, které problém vyřeší. I když současně nezastírá, že bolest určité části těla často signalizuje problém, který původně vznikl v oblasti jiné. Proto lékařské vyšetření k odhalení skutečného zdroje bolesti někdy nemusí hned pomoct. Mnozí pacienti mají bolesti bez prokazatelného nálezu, četní jiní naopak mají diagnostikován prokazatelný, někdy i vážný nález, ale přesto kupodivu tvrdí, že je nic nebolí. (V čemž by s Willem Harlowem souhlasil i fyzioterapeut Pavel Kolář a další odborníci).
Správná volba bez zbytečného přemýšlení
Harlow také přihazuje obecnější rady, na co si zvláště dávat pozor (nejnebezpečnější pohyb pro lidi nad padesát let je sestup z výšky, například ze schodů) nebo co jíst. A také jak si udržet zdravou mysl: místo luštění sudoku nabádá spíše ke čtení nebo k hraní na hudební nástroj. Také radí meditovat – vlastně jakkoli, protože podle něj nejde meditovat špatně.
A pobízí k tomu, aby si lidé dlouhodobě vytvářeli zdravé návyky, protože pokud budeme zdravě jíst a sportovat jaksi „sami od sebe“, nebudeme svoji mysl na každém kroku vystavovat pokušení chovat se jinak. Jde prostě o to nastavit si život tak, aby správná volba proběhla automaticky bez zbytečného přemýšlení. Pro příklad: „Pokud se rozhodnete, že zítra ráno půjdete na procházku, i když bude tma, zima a mokro, usnadněte to svému budoucímu já už večer předem. Připravte si všechny věci, které budete ráno potřebovat, k nohám postele, včetně teplé vrstvy navíc, kdyby náhodou bylo chladněji. Všechny ostatní boty schovejte, nechte venku jen ty, které nosíte na procházky. Než půjdete spát, položte budík dál od postele, aby na něj ráno nebylo tak snadné dosáhnout.“
Víš, holky těžší to... nemaj?
Kniha poskytuje přesně to, co slibuje její název. Přesto si dovolíme poznámku, že změny, kterými lidé po padesátce procházejí, se netýkají jen těla. Ženy mají v tomto ohledu výhodu alespoň v tom, že je na trhu dostupnější širší nabídka knih, které téma pojímají v širším spirituálním a společenském kontextu, viz třeba publikaci Lenky Kapsové Padesátka. Čím žijí ženy v období přechodu (Host 2023).
Zato více u nás vychází textů, jako je sloupek Když vám bude padesát a jste muž, můžete si gratulovat. Jste na konci nejnebezpečnější dekády života někdejšího redaktora Reflexu Miloše Čermáka, v němž mimo jiné píše: „Když vám ještě není čtyřicet, k bójce vzdálené sto metrů od břehu doplavete jako nic. Po padesátce už víte, že tam doplavat nemusíte, a hlavně se vám nechce. Upřímně řečeno, tu bójku na dálku dost možná ani nevidíte.“
Čermák ke stárnutí přistupuje spíše s humorným odstupem. Stejně jako třeba kniha podnikatele Stanislava Zrůsta 50 a stále v záruce: Příručka pro muže, kteří nestárnou - jen zrají, jež tvrdí, že stárnoucí lidé by měli nadále sportovat, ale rekreačně a opatrně. („Sice jednou ročně, ale pak o tom vyprávíš půl roku,“ dodává Zrůst s velkou nadsázkou, což samozřejmě není doporučeníhodná frekvence sportování.) Důležité je podle nich si postupující věk vůbec přiznat a přizpůsobit mu očekávání ohledně vlastních výkonů. Ať už se dotyčný bude nechávat oslovovat kmete, nebo nikoli.
Klíčem k úspěchu po padesátce je zkrátka rovnováha. Na jedné straně může stát upřímné přiznání, že na tu bójku už možná bez brýlí nevidíme, na druhé straně díky Harlowovým radám budeme mít vyšší pravděpodobnost, že se pro spadlé brýle dokážeme snadno, či dokonce bezbolestně ohnout až k zemi.
