Bolest jako zpráva z hlubin: Fyzioterapeut Pavel Kolář radí, jak se neztratit v síti vlastních nervů
Většina z nás vnímá bolest jako nepřítele, kterého je třeba umlčet práškem. Fyzioterapeut Pavel Kolář však v knize Labyrint bolesti, kterou ilustroval David Černý, vloni vydal Vyšehrad a letos byla nominována na Magnesii Literu varuje před moderní „změkčilostí“. Upozorňuje též na přehnanou ochranu dětí, která nás paradoxně činí zranitelnějšími. Přečtěte si, jak naše mysl tvoří intenzitu prožitku, proč Italové cítí bolest dříve než Seveřané a zda může být bolestivý vjem klíčem k lepší technice pohybu i k hlubšímu sebepoznání. A je možné sdílet fyzické utrpení blízkého člověka na dálku?
„Po podráždění bolestivých čidel putuje signál skrze nervové dráhy do centrální nervové soustavy. Tento přenos signálu připomíná symbolický průchod labyrintem, od periferie těla přes míchu až k mozku.“ Tak v knize Labyrint bolesti a jak se v něm neztratit popisuje známý fyzioterapeut Pavel Kolář (* 1963) fyziologii bolesti.
Labyrint tělesných signálů
To vlastně může působit velmi jednoduše, ale jak už název napovídá, při bližším pohledu je vznik a naše vnímání bolesti komplikovanější. Ostatně už ve své úspěšné knize Labyrint pohybu Kolář vysvětloval, že po vytržení zubu nás může – pro laika překvapivě – začít bolet koleno: „Příčina bolesti zdaleka nemusí být v místě, kde to bolí, a dokonce ani tam, kde něco nalezneme.“ Někdy jde pouze o místo, které je výrazně oslabené, a proto o sobě dá vědět ve chvílích, kdy se jinde v organismu děje něco neblahého.
Vnímání bolesti je silně kulturně podmíněné. Kupříkladu nejmenší podnět, který už člověk pociťuje jako bolestivý, má u Italů nízkou intenzitu, naopak u Severoevropanů vyvolává stejný podnět pouze pocit mírného tepla či chladu. Kolář zdůrazňuje roli psychiky každého jednotlivce, ostatně „naše poškozená ploténka či zraněné koleno bolí hlavně v síti nervových buněk v našem mozku“.
Výchova, která může posílit – nebo oslabit
Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde jsou z her v přírodě zvyklí na odřená kolena, běžně konzumují ovoce spadlé na zem a pijí vodu z potoka, drobné zranění je pravděpodobně nijak nerozhodí. Hůře a dramatičtěji ho bude prožívat potomek úzkostlivých rodičů, kteří s toutéž běžnou odřeninou půjdou pro jistotu k lékaři. A navíc z „incidentu“ vyvodí ponaučení, že jejich dítě by nemělo tolik běhat, protože je to nebezpečné, a že ho musí víc hlídat. Což může mít podle autora dlouhodobě negativní následky: druhé z dětí, které má v jeho knize jméno Tereza, se vinou toho přestalo spontánně vrhat do nových her a dobrodružství. A „jednou na hodině tělocviku, to bylo Terezce už čtrnáct let, skákali přes kozu. Skočila tak, že ji učitelka nestačila chytit a Terezka spadla přímo na hlavu“. Zde se projevuje autorova silná kritika změkčilosti současné doby, která promlouvá už z jeho starší publikace Posilování stresem: Cesta k odolnosti, totiž že úporná snaha rodičů ochránit děti před vším, co by je mohlo ohrozit, vede paradoxně k jejich výraznému ohrožení z oslabení: „Bez přirozené ochrany jsou lidé tělesně i duševně mnohem zranitelnější.“
Když bolest zužuje i prohlubuje vědomí
Autor by zřejmě souhlasil s textem Karla Čapka Když bolí zuby, v němž literát vylíčil, že pro člověka stiženého bolestí zubu je celé jeho já v tom okamžiku obsaženo právě jen v tom jednom bolavém zubu. Ale současně by Kolář dodal, že to není celá pravda: „Vlivem bolesti se naše rozumová kapacita zužuje, ale zároveň se v jejím prožitku zjevují hlubší vrstvy našeho ontologického a epistemologického pátrání.“
Bolest může být podle autora cestou k sebepoznání a dokonce zdrojem síly. Vypráví k tomu řadu poučných příběhů z praxe, jakýchsi lékařských exempel. Za prvé o lidech, které jejich bolest (nebo jen strach z ní či představa o ní) zcela ochromila, za druhé o těch, kteří to nedopustili. Tak česká veslařka-skifařka Miroslava Topinková Knapková prý měla během olympiády v Londýně takové bolesti, že chtěla odstoupit, ale nakonec ji vyhrála. Finálový závod autor vylíčil napínavě a skoro reportážně: „Její další a další záběry byly účinné a mnohem úspornější, než u ní bylo běžné. Bolest jí pomohla v technice. Svým soupeřkám začala ujíždět a náskok stále zvyšovala. Její pevné odhodlání a těžký trénink přetvořily její bolest v ohromnou sílu.“
Sdílená bolest a magické propojení?
Někdy může být bolest extrémním důkazem citového pouta, které máme s druhým člověkem. Pouta tak mocného, že prý můžeme cítit jeho bolest i na dálku: „Helena je matkou Aničky. Mají mezi sebou silné pouto. Žertovala, že intuitivně ví, kdy se Anně děje něco špatného, i když se nacházejí na opačných koncích domu. Jednoho dne, když bylo Aničce sedm let, si holčička při pádu z houpačky zlomila nohu. Helena byla v té chvíli doma. Z ničeho nic ji přepadla ostrá bolest v noze, až musela na okamžik přestat chodit. Byla zmatená, protože se předtím cítila naprosto zdravá. Bolest však trvala jen několik minut, a tak tomu Helena nepřikládala větší význam. O chvíli později se dozvěděla, že Anička byla převezena do nemocnice se zlomenou nohou.“
Autor opatrně dodává, že podobné případy nejsou ojedinělé, i když „nemívají jasné vysvětlení“. A to rozhodně nejsou všechny záhady: bolest podle něj „zastává komunikaci mezi tělem a vědomím, mezi tělesným a duševním já“. Můžeme tedy přesně popsat, kudy putuje nervový vzruch, „ale jak a kdy se stává bolestí, jak silnou, jaké kvality (jestli je pálivá či chladivá, ostrá či stálá, bodavá či tlumivá, řezavá či rozptýlená)“, to přesně nevíme. Na to, že se lidé snaží nejen nemoci, ale i bolest poznat po tisíciletí, je to vlastně pro leckoho až zarážející zjištění.
Nicméně čím si můžeme být jisti, je to, že bolest k životu sice neoddělitelně patří, ale nemusíme jí být vždy vydáni na milost a nemilost. Záleží i na tom, jak aktivní či realistický postoj k ní zaujmeme.
