Když plochá střecha znamenala komunismus a jojo symbol doby. O vzestupu a krachu Výmarské republiky
Proč selhala meziválečná německá demokracie? Publicista Harald Jähner hledá odpovědi v proměnách lidské psychiky i každodennosti. Po přehnaných a opakovaně zklamávaných nadějích na spásu, které Němci vkládali do nového bydlení, nové ženy či nového velkoměsta, přišla ekonomická katastrofa. Načež se upnuli k tomu, který jim slíbil sjednocení rozdrobeného národa a tisíciletou říši. Na pozadí tehdejších fenoménů – od mýtu o Hitlerových dálnicích až po odklon čtenářů od liberálního tisku – autor skládá v něčem až mrazivě povědomý obraz polarizovaného světa.
Jaké panovaly nálady, které utvářely hodnoty a postoje za Výmarské republiky? Jaké emoce prožívali bojovníci Freikorps v roce 1918, když nechtěli uznat konec války? Jak se dívaly tehdejší mladé ženy na svou budoucnost, když inflace zničila jejich věno, ale ony za to získaly něco radikálně nového, a sice zaměstnání v kanceláři? Proč byl většinou smutný Joseph Roth tak nadšený z městské dopravy? Bylo typické, jak mladá literátka a herečka Ruth Landshoff-Yorck líbala svého automobilového miláčka na chladič, když ho v noci zavírala do garáže, a proč svým čtenářkám radila, aby to dělaly taky? Co v tehdejší době symbolizoval bagr, psací stroj nebo jojo? Proč je krajně nepřesné tvrdit, že německé dálnice vybudovali nacisté, když s jejich úspěšnou stavbou začal už Konrad Adenauer, tehdy ještě coby starosta Kolína? A jaké byly mentální důvody toho, že demokracie nakonec v Německu zkolabovala?
Fascinující kvas meziválečného Německa
I na to hledá odpovědi výborná kniha Závrať: Vzestup a pád Výmarské republiky, kterou v překladu Niny Fojtů letos vydala N media. Jejím autorem je německý novinář a univerzitní profesor kulturní žurnalistiky Harald Jähner, kterému už vloni česky vyšla publikace Čas vlků: Německo a Němci 1945–1955.
Poutavě líčí tehdejší fascinující kvas, který přinesl dodnes uznávané a inspirativní kulturní hodnoty (Bauhaus), atmosféru experimentů, kdy byly odvrhovány starší formy společenského soužití a hledaly se nové. Výrazná byla emancipace žen, jimž nová pracovní místa v kancelářích, obchodních domech a telefonních úřadech poskytovala ekonomickou samostatnost a nezávislost. Sebevědomé a asertivní občanky ovšem v některých mužích, často ještě otřesených z válečných zákopů, vyvolávaly pocit ohrožení a nejistoty. Pro ty nejreakčnější z nich proto ženy nebyly křehkými bytostmi, které je třeba chránit, ale představovaly nepřítele, jenž vzbuzuje strach.
Od hledání identity k touze po pevné formaci
Nové koncepce odvážnější Němci rozvíjeli také v souvislosti se svými vlastními těly. Muži přemýšleli o potřebě být něžnější a společně s progresivnějšími ženami pak také o tom, jak být genderově méně jednoznačný. Což ale zase u jiných vyvolávalo potřebu zocelit se: „Osudově se to dařilo v bojových jednotkách, které pochodovaly ulicemi v sevřených formacích a jednotlivcům poskytovaly opojný pocit nadřazené síly...“ Nebo rozplynutí se v davu soukmenovců. Tyto tendence směřovaly opačným směrem, i když mohly vycházet z podobných tužeb.
Polarizace společnosti se přenášela do všech možných oblastí. Berlínský kritik architektury Karl Scheffler si kupříkladu stěžoval, že už nerozhoduje kvalita střechy, nýbrž světový názor, který má údajně vyjadřovat: „Když dnes architekt postaví vysokou, špičatou střechu, považuje se to za znamení německého nacionálního smýšlení. Když střechu zploští, vznikne demokratický dům; když ji udělá zcela plochou, vyjadřuje tím radikálně komunistické smýšlení.“
Také vinou ekonomické krize se pak toto společenské rozdělení stupňovalo a převládl všeobecný pesimismus. „Požehnaná pestrost, již dvacátá léta přinesla“, se pak stále více lidem začala jevit jako roztříštěnost i prokletí. Společnost vnímali jako rozervanou, rozdělenou do nesmiřitelně uzavřených světů, které se spolu nechtěly dorozumět. Těžko se nám přitom nevybaví paralely se současností, dodává autor. I dnes nás totiž znepokojuje, jak se mnozí radikální skeptici snaží stáhnout z veřejné diskuse, kterou s odporem označují za „mainstream“, a uzavírají se do svých často obskurních alternativních světů.
Vnitřní emigrace i útěky od kompromisů
I když ještě na počátku 30. let nadále vycházely tiskoviny hájící demokratické zřízení, ubývalo jim čtenářů i inzerentů. Liberální listy, které se snažily pokrývat širší názorové spektrum a hlásily se k republice a parlamentarismu, bolestně pociťovaly, že je stále větší část čtenářů mentálně přestává následovat. Ještě dříve, než zrušili předplatné, prostě k těmto novinám ztratili vnitřní vztah. Německý židovský vydavatel Hermann Ullstein vzpomínal: „Ačkoli nám čtenáři navenek zůstávali věrní, bylo zřejmé, že srdcem už na naší straně nejsou. Dobrá polovina z nich byla vnitřně přesvědčena, že už to dál nejde, a patřila už do Hitlerova tábora. Den co den jsme jejich idol kritizovali a nemělo to na ně žádný účinek.“
Velkým problémem také bylo, že lidí, kteří by se ostatní pokoušeli sjednocovat a ve stále napjatější atmosféře uměli dojednávat kompromisy, bylo velmi málo. A když už se takoví našli, stali se terčem útoků a nenávisti ze všech stran. Takovým státníkem byl podle Jähnera Friedrich Ebert (1871–1925), dřívější předseda Sociálnědemokratické strany Německa a od roku 1919 až do své smrti první říšský prezident: „Bez charismatu a patosu, bez vtipu a šarmu vykonával úřad, který chápal především jako roli prostředníka a usmiřovatele.“ Pročež jej ale krajní levice i pravice svorně označovaly za zrádce: ti první v něm viděli zrádce socialistické revoluce, druzí zrádce vlasti a jejích statečných vojáků.
Obecněji se také oba póly politického spektra až dojemně shodovaly v odmítání Výmarské republiky jako takové i životního stylu městských elit. Jähner sarkasticky shrnuje názory levicového malíře Georga Grosze: „Líčení špatně, tovární zboží špatně, šampaňské špatně, ženy, které si vybírají muže samy, úplně špatně. Zato řemeslo dobře, tradice dobře, smysl pro vážné věci obzvlášť dobře.“ Jeho pohrdavý pohled na kapitalistický život velkoměsta se od pravicového či přímo nacistického antirepublikánského odporu k moderní civilizaci téměř nelišil, nicméně těsně před nástupem nacistů k moci Grosz stihl emigrovat do USA. Mnozí jiní, kteří jim nechtěně, nepřímo a mnoha různými způsoby připravovali cestu, však takové štěstí neměli a dobu jejich vlády nepřežili.
Past hysterického kulturního pesimismu
Jähner hledá spoluvinu právě u umělců a intelektuálů, kterým vyčítá, že měli až fatální sklon k přehánění. Jejich často i pronikavá a oprávněná kulturní kritika se až příliš snadno „měnila v hysterický kulturní pesimismus“. Jak autor s nadsázkou píše, sotva která otázka nebyla přepjatými intelektuály vydávána za osudovou, sotva který trend nebyl povyšován na přelom epoch. Neustále se mluvilo o tom, že stojíme „u brány nového věku“. Dokonce i výzvy k větší niternosti byly formulovány radikálně, téměř rozkazovacím tónem: „Dnes je tématem masa, křik. Cílem: dokument. Zítra bude tématem nitro, já, ticho. Cílem: tvar!“ stálo v jednom z mnoha tehdejších pokusů o diagnózu doby.
I když ale ekonomická krize byla hluboká a nouze velká, nebyla tak bezvýchodná, jak ji mnozí popisovali. Nejtemnější obrazy přitom nemalovali skutečně hladovějící, nýbrž úzkostmi sužované střední vrstvy, vytržené ze svých dosavadních jistot. I pro jejich obavy nabídli nacionální socialisté zdánlivě přesvědčivou odpověď. Hitlerově NSDAP se podle autora podařil skoro zázrak: dokázala získat hlasy jak potulného člena násilnické skupiny, tak konzervativního akademika, který se považoval za „něco lepšího“, ale také úředníka, který se nikdy nechtěl počítat k mase, avšak o to více toužil patřit ke „společenství“.
Kniha citlivě vykresluje proměny mentality před sto lety. Ale současně podněcuje palčivé otázky, zdali to, že leccos z autorova líčení může znít povědomě a připomínat naši současnost, jsou jen náhodné vnější podobnosti, zneklidňující varování, nebo předzvěst…
