Národ pachatelů: Čokoláda, sex a poválečná mentální proměna Němců
Knih o chaosu poválečné Evropy už u nás několik vyšlo. Výtečná publikace Čas vlků: Německo a Němci 1945–1955, kterou v překladu Niny Fojtů vydala N media, tuto dobu líčí jen z německé perspektivy, ale mimořádným způsobem, totiž s vyostřeným smyslem pro psychologické ambivalence a s hlubokým kulturním ponorem. A s přihlédnutím k tomu, jak nelehkou situaci reflektovalo dobové umění nebo jaká byla role americké kulturní diplomacie.
Autorem knihy Čas vlků: Německo a Němci 1945–1955je Harald Jähner, německý novinář a univerzitní profesor kulturní žurnalistiky. Čtenáře přivádí do doby, kdy stát přechodně přestal fungovat a v populaci existoval silný nedostatek mužů (v Berlíně prý připadalo na jednoho snad až šest žen). Navíc bylo záhy nutné vyrovnat se s přílivem uprchlíků z východu, kteří byli leckde místními přijímáni s nefalšovanou nenávistí, takže bylo docela dobře možné, aby se vyhnanci stali „palestinským problémem“ Německa.
Špinavá voda a frustrace
Kniha je psána s velkou empatií i psychologickou hloubkou ukazující, jak odlišně mohli tytéž situace prožívat různí lidé. Celkem smířlivý je autor k politickým špičkám západního Německa, které přijímaly řadu kompromisů a nechávaly v úřadu i lidi kompromitované spoluprací s předchozím režimem. (Konrad Adenauer to komentoval slovy: „Nevyléváte špinavou vodu, dokud nemáte čistou.“) I když se nad tím Jähner pozastavuje, zároveň opatrně naznačuje, že v mnoha případech asi lepší cesta neexistovala. Mnohem kritičtější je k obyčejným německým mužům, kteří měli daleko k sebereflexi a svoji frustraci si vybíjeli na svých ženách či dcerách. Zřejmě nemálo německých mužů dokonce obviňovalo své ženy, že za znásilnění od vojáků Rudé armády si můžou samy, čímž na nich byla, jak autor podotýká, „páchána dvojnásobná nespravedlnost“.
Vina a sebereflexe
Kdo byl přitom historicky odpovědný za vznik války, porážku a následnou okupaci, si zvláště němečtí muži připouštěli pomalu a neochotně. Žádný „výbuch spontánního hněvu německého lidu proti všem těm, kteří byli známi jako významní představitelé nacistického režimu“, se nekonal, smutně konstatovala třeba Hannah Arendtová. Jak napsala novinářka aktivní v protinacistickém odboji Ruth Andreas-Friedrichová, dříve než mohla vypuknout nová Bartolomějská noc, se z včerejšího vykořisťovatele stal dnešní spolutrpitel: „Druh v obraně před společným neštěstím.“
Podle Jähnera je dnes pojem „národ pachatelů“ hojně používán a přijímán, ale Němci roku 1945 se začali považovat za pachatele až po válce – když kvůli obecnému nedostatku začali krást uhlí a brambory. O skutečnosti, že jen v samotném Německu bylo předtím oloupeno a z domovů vyhnáno půl milionu židovských občanů, z nichž byly statisíce zavražděny, nepadla ve většině úvah o možných příčinách úpadku právního vědomí ani zmínka: „Myšlenka, že civilizační úpadek, které ho se obávali, nastal již dávno předtím, jim byla v tomto okamžiku zcela cizí.“
Nové vizuální efekty a Hitlerovy busty
Současně šlo o dobu nových začátků, nadějí a příležitostí. Zničená města nabízela podle autora bohatou škálu vizuálních efektů a senzací: „V sutinách ležely spadlé sochy Ježíše Krista s rozpřaženýma rukama, mezi pobořenými sloupy se pásly ovce, před Braniborskou bránou rostly bramborové stonky.“ Mnozí architekti to současně vnímali jako šanci, jak města naplánovat a postavit znovu a lépe.
Mnozí občané rovněž pochopili, jak se dají výhodně zpeněžit symboly předchozího režimu, pokud je tedy v květnu 1945 ve spěchu nezničili. To, co těsně po válce vyvolávalo zuřivé reakce okupačních vojáků, se už v listopadu téhož roku totiž stalo žádaným suvenýrem. Vítězové hromadně směňovali cigarety a další zboží za nacistické odznaky a jiné upomínky všeho druhu: „Okamžik, kdy Hitlerova busta byla vyměněna s vojákem tmavé pleti za tři tabulky čokolády, byl pro mnohé Němce důležitou chvílí denacifikace, účinnější než jakákoli přednáška.“
Různé cesty modernizace
Mnohé Němky také navazovaly s příslušníky okupačních jednotek, zvláště Američany, dobrovolné sexuální vztahy. Vedle materiálních výhod se v tom zjevně odrážela zvědavost na jiný, svobodnější způsob života, takže někteří odborníci v této souvislosti mluví o „neorganizované a nedokumentované formě kontrakultury“. Leckteří současníci je hanlivě označovali za „zrádkyně národa“, paradoxně a nesmyslně prý dokonce i někteří otcové, „skutečné hyeny“, nutili své dcery k prostituci a následně je při nejbližší příležitosti uráželi a označovali za „kurvy“. Ovšem Jähner v takových ženách vidí spíše odvážné pionýrky liberalizace Německa, alespoň zprvu toho západního.
Modernizační efekt autor shledává i u zmíněných vyhnanců, i když jejich politické smýšlení bylo často spíše konzervativní, pokud ne revanšistické. Ovšem nechtěně a neplánovaně se podíleli na kulturním a společenském míšení. Ve své nové, nejprve nemilované vlasti výrazně působili proti provincionalismu zemědělského venkova a svým vlivem vyrovnávali regionální rozdíly.
Podobně paradoxní bylo, že CIA neoficiálně, ale výrazně podporovala abstraktní malbu a export děl třeba Jacksona Pollocka, i když v samotné Americe nebyl tento směr politickými špičkami nijak vřele přijímán. Takže třeba prezident Truman v roce 1947 v Muzeu moderního umění prohlásil „Pokud je tohle umění, tak já jsem Hotentot“. V západním Německu ovšem i díky CIA a navzdory Trumanovi získala abstrakce punc „umění svobody“.
Šťastní jako málokdy jindy
I když šlo o dobu velké hmotné nouze, mnozí pamětníci pak na ony časy vzpomínali až s nostalgií. Jeden Mnichovan kupříkladu uváděl, že tehdy chodil každý večer tančit, i když neměli alkohol ani nic k jídlu. K dispozici měli jen syrovátku. „Přesto jsme se já i ostatní zapálení tanečníci každý večer skvěle bavili a byli tak šťastní, jak jsme to později, navzdory večeřím a alkoholu, zažili jen málokdy,“ uváděl. I jiní tvrdili, že to přese všechno mají v paměti zapsané jako dobré časy, kdy lidé začali „znovu spřádat zpřetrhanou síť mezilidských vztahů“.
Období strádání jako by v poválečných letech stimulovalo nejlepší schopnosti. „Tvůrčí iniciativa nebyla nikdy silnější než tehdy,“ zhodnotil to po letech spisovatel Siegfried Lenz. A jestliže se kriminalisté obávali dlouhodobých následků všeobecné vlny krádeží, bylo to zbytečné. Ve skutečnosti se stal pravý opak, „generace černého trhu“ se po skončení nouze stala jednou z nejspořádanějších v dějinách: „Zřídkakdy měla policie s obyvatelstvem tak málo práce, jako tomu bylo v padesátých letech v obou německých státech, které za svou snaživou maloměšťáckost sklidily mnoho posměchu.“
Proměna Německa, hlavně toho demokratického, západního, byla tedy podle autora výsledkem mnoha faktorů: důležitý byl „šok z radikálního vystřízlivění, stejně hluboký jako předchozí megalomanie“, stejně jako „přitažlivost klidnějšího životního stylu, který reprezentovali Spojenci, tvrdá zkušenost socializace prostřednictvím černého trhu, úsilí o integraci vysídlenců, i dramatické spory o abstraktní umění“. Kniha působivě přibližuje počátky úspěchu až neuvěřitelného: jak se stalo, že se většina Němců navzdory arogantnímu odmítání osobní viny postupně dokázala zbavit mentality, která umožnila nástup nacistického režimu. Což byl podle autora zázrak mnohem větší než slavný hospodářský zázrak.
