„Hodní nacisté“ a jejich válečná dilemata. Jak se pod vlivem války měnila jedna malá vesnice ve třetí říši?
O tom, jak vypadal každodenní život v nacistické třetí říši, máme svědectví z mnoha velmi odlišných perspektiv, vedle špiček režimu (Goebbelsovy deníky) i z opačné strany, například od ohroženého židovského intelektuála Victora Klemperera. Díky knize Cestovatelé ve třetí říši (Argo 2019) známe i pohled anglosaských návštěvníků. Autorka zmíněné publikace, Britka Julia Boydová, následně sepsala knihu Vesnice ve třetí říši: Jak se obyčejný život změnil s nástupem fašismu.
Publikaci Vesnice ve třetí říši česky vydalo Argo s Ústavem pro studium totalitních režimů. Společně s lokální historičkou Angelikou Patelovou v ní líčí proměny podhorské bavorské vesnice Oberstdorf v první polovině minulého století. Dopad nacismu tedy ukazují formou poutavého mikrohistorického vyprávění o lidech, z nichž je většina obecně zcela neznámá.
Panenky do uniforem!
Tvrdí, že nacisté v této katolické obci zprvu neměli mnoho příznivců, takže když se roku 1927 místní pošťák pokusil založit buňku NSDAP, byl to, jak si posléze postěžoval Josephu Goebbelsovi, „úmorný boj“. I tamní obyvatele však znepokojoval politický chaos výmarské republiky a toužili po silné vládě. V září roku 1930 už bylo jasné, že ohledně nacionálního socialismu změnili názor, jelikož ve volbách do Říšského sněmu jich pro Hitlera hlasovala většina. Ač se nadále stavěli rezervovaně k antisemitismu, protože stáli o nemalé příjmy, které jim přinášeli (i) židovští turisté.
Když dva a půl roku poté Oberstdorf plně zasáhla realita nacistického režimu, vyvolalo to šok: „Tehdy si všichni uvědomili, že nacionální socialismus neznamená jen formu vlády, nýbrž i snahu ovládnout každý aspekt jejich života a přetvořit jejich staleté tradice podle nacistických představ.“ Což se konkrétně projevovalo i v nepatrných detailech: i nejmladší členky Svazu německých dívek nosily uniformu s odznakem se svastikou z nerezové oceli, a když se účastnily průvodu, mohly si s sebou vzít své panenky pouze za předpokladu, že i ty na sobě měly miniaturní „uniformu svazu“. A když roku 1938 rakousko-německá skupina horolezců prvovýstupem zdolala nebezpečnou severní stěnu Eigeru, jeden z nich, Fritz Kasparek, jejich úspěch zasadil do náležitého ideologického kontextu: „Nikdy nezapomenu na Eiger, symbol německého osudu, před očima jsme neustále měli Führera. Lepšího učitele bychom bývali chtít nemohli.“
Seznamy hanby a zakázané rádio
Občané sice formálně zachovávali věrnost Hitlerovi, ale k prvnímu nacistickému starostovi, jenž jim nemilosrdně odebral veškerou samostatnost ohledně jejich vlastních záležitostí, se stavěli negativně. Proti vlastní vůli se museli přizpůsobit i ti, kdo nacionální socialismus aktivně podporovali. Zároveň se až děsivě jasně ukazovalo, že každému, kdo vybočuje z řady nebo kritizuje režim, hrozí „ochranná vazba“ či něco horšího. Podléhali přitom veřejné kontrole: očekávalo se kupříkladu, že budou tzv. dobrovolně poskytovat dary pro Wehrmacht, Zimní pomoc, Pomoc matkám a další organizace či programy. Kdo se „přiměřeně“ nezapojil, například se pokusil vyváznout jen věnováním starého rozedraného koberce, ten si následně mohl přečíst svoje jméno napsané velkým tiskacím písmem na veřejně vystaveném „seznamu hanby“.
Mnozí ale souběžně poslouchali zakázané rozhlasové stanice, například švýcarské Rádio Beromünster. Což s sebou neslo řadu nebezpečí. „Děsivě nevyzpytatelné bývaly obzvlášť děti, jakkoli důkladně je rodiče poučili,“ že nesmějí na veřejnosti prozrazovat, co v soukromí slyšely. Jeden místní vzpomínal, že jeho matka jednou zbledla jako křída, když jeho osmiletý bratr začal na náměstí poskakovat a křičet „padatata padatata“ – jako znělka ohlašující zprávy na zakázané francouzské rozhlasové stanici.
Ušetřený zvon a zachráněný epileptik
První nacistický starosta musel kvůli vnitrostranickým bojům odstoupit a nový jménem Ludwig Fink, bývalý kominík, už byl výrazně odlišný: projevoval se sice také jako oddaný člen nacistické strany, ale současně jako „slušný člověk“, jakkoli by takové konstatování mnohým lidem připadalo jako rozpor. Tento starosta byl sice známý svými hřmotnými pronacistickými projevy, ale k lidem se choval uctivě a ohleduplně, ochraňoval obyvatele, kteří se dostali do křížku s nacistickým právním systémem, včetně několika Židů (mimo jiné i matku slavného literáta Carla Zuckmayera, která tam uprchla ze svého vybombardovaného domu v Mohuči).
Místnímu katolickému faráři se zase povedlo uměle navýšit množství stříbra v jejich památném starobylém zvonu, díky čemuž unikl rekvizici. Výsledek musel být „hrubě nápadný“, nicméně úředník zodpovědný za toto rozhodnutí byl podle autorek skoro jistě rovněž katolík sympatizující s farářem. Autorky uvádějí i další příklady tamních lidí, kteří se stali přímo experty na to, „jak se nacistickým předpisům naoko přizpůsobovat, avšak ve skutečnosti je nenápadně podrývat“, často za cenu nemalého rizika.
Zmíněný Fink měl přitom i osobní důvody, proč mít k nacistické straně vnitřní výhrady: jeho syn trpěl epilepsií a málem byl v rámci rasového čištění zavražděn, nicméně Finkovi se jej díky konexím podařilo na poslední chvíli zachránit. O něm a několika dalších vyšších funkcionářích autorky konstatují, že i oni byli ve velmi nezáviděníhodné situaci: nemohli nevědět o četných zlech páchaných ve jménu nacionálního socialismu. Co ale mohl starosta (či podobně výše postavení muži) ve své prominentní pozici vlastně dělat? „Buď ve funkci pokračovali, chránili tak rodinu a v rámci možností zmírňovali nejhorší důsledky režimu – anebo na protest rezignovali a skončili v koncentračním táboře, pod gilotinou nebo na háku na maso. Žádná střední cesta ani žádná cesta zpět neexistovala.“
Nesuď knihu podle obalu
V knize figuruje i český Terezín, kam byli někteří lidé z Oberstdorfu transportováni, a jiní tam navzdory nacistickým plánům vůbec nedorazili, protože raději spáchali sebevraždu. Ani stovky oberstdorfských mužů, kteří byli odvedeni do armády, někteří se podíleli na násilnostech a mnozí padli hlavně na východní frontě, Fink zachránit nemohl. Alespoň konec války nicméně dopadl pro obec relativně šťastně: skupina statečných místních vzbouřenců těsně před příchodem okupačních jednotek zajala nejhorlivější nacisty a Oberstdorf vydala postupující francouzské armádě bez boje. Což bylo dobře, protože Francouzi byli připraveni při jakémkoli odporu obec rozstřílet či vážně poškodit těžkou municí. Zmínění rebelové si ovšem začali po pádu nacismu počínat stále zpupněji a nárokovali si v Oberstdorfu čím dál více moci; jejich svévoli ukončil až příchod Američanů, kteří ji převzali do své správy.
I když tedy kniha pojednává o hrdinech a antihrdinech nepříliš známých, dilemata, která museli řešit, jsou lidem se zkušeností totalitního režimu důvěrně známá. Nad textem obou autorek se vynořuje řada otázek, například kdy začali přesvědčení nacisté pochybovat, případně jestli zmíněný nacistický starosta věřil, že všechny psychicky nemocné je nutné zabít, jen jeho potomek bude výjimkou. (Někdy je autorky samy naznačují, ale odpověď bohužel neznají.) Svoje protagonisty se nesnaží omlouvat, ale spíše pochopit. A názorně přitom dokládají, jak by bylo zjednodušené všechny soudit jen podle jejich politické příslušnosti. Což platí stejně tak o nacistech, komunistech i komukoli jiném…
