Rozhovor s olympijskou medailistkou Evou Adamczykovou: Je fantastické, že mohu pokračovat v kariéře i se synem
Eva Adamczyková (32), závodící ve snowboardcrossu, je v dobrém smyslu slova naprostý úkaz. Dokázala to teď i na olympiádě v Itálii, kde získala stříbrnou medaili. Ještě pod jménem Samková vyhrála na olympiádě v Soči v roce 2014 a byla třetí o čtyři roky později na hrách v jihokorejském Pchjongčchangu. Dvakrát triumfovala na mistrovství světa a třikrát získala Světový pohár. Úspěšná byla i v populární taneční soutěži StarDance. Prodělala ale také několik těžkých zranění. V roce 2022 si vzala herce Marka Adamczyka a v letošní sezóně se vrátila k závodění po narození syna Kryštofa.
V podcastu v Reflexu v roce 2019 jste říkala, že po olympijském zlatu v roce 2014 a bronzu v roce 2018 by bylo hezké letos přidat do sbírky stříbro. A vyšlo to.
Jóóó, mít všechny olympijské medaile je fantastické, protože minulou sezónu jsem vůbec nejezdila. Jenže konkurence je od dob, kdy jsem na předchozích olympiádách uspěla, daleko větší, holky jezdí dobře, náš sport se posunul. V Soči 2014 jsem jela od začátku s velkým náskokem první, dnes je to jiná písnička. Už jen to, že mohu i s rodinou v kariéře pokračovat, že mohu dělat to, co mám ráda, je pro mě obrovská výhra. S dítětem je to prostě jiné. Když se mi něco nepovede na kopci, pak přijdu domů a je tam ten malý prďola, kterému je úplně jedno, zda jsem vyhrála, nebo ne. To je fantastické.
Jak jste se připravovala na olympiádu, protože minulou sezónu jste vynechala kvůli těhotenství a v prosinci 2024 se vám narodil syn Kryštof.
Trénovala jsem před olympiádou v Česku na Dolní Moravě a už začátkem února jsme odjeli do italského Livigna. Olympijskou trať ale nikdo předtím pořádně nevyzkoušel, protože se nestihla připravit.
Je problém jet na neznámé trati?
Podle Mezinárodní lyžařské federace (FIS) by se trať a celé to místo měly otestovat závody Světového poháru rok před olympiádou. To se nestalo. Takže nám zbyl v Itálii čas na testovací jízdy a před závodem na tréninky.
Nedala se ani nasimulovat nějaká podobná trať jinde?
Nedala. Před olympiádou v Jižní Koreji v roce 2018 jsme měli na Dolní Moravě nasimulovaný alespoň startovací prostor, protože jsme dostali podrobný plánek s přesnými rozměry startovní brány a úvodní sekce, ale teď jsme nic takového neměli k dispozici. Před několika měsíci nám sice dali nějaký plánek olympijské trati, ale na tom nebyly žádné podrobnosti. Jenže každá trať je specifická, je definovaná kopcem, po němž jedeme, jeho tvarem, takže dopředu to i tak nejde přesně odhadnout.
Jak jste k tomu tedy přistoupila?
Nerada se k tomu dopředu upínám, protože pak to bývá i dost jiné. Chci to vždy sjet s čistou hlavou, ne se omezovat tím, že něco čekám a pak to tam vůbec není.
Vy jste byla v průběhu kariéry několikrát vážně zraněná, což vás někdy limitovalo, na olympiádu v Pekingu 2022 jste k vůli tomu neodjela. Jak změnilo vaši přípravu narození syna?
Je to hodně jiné, ale s tím jsem do toho šla. Samozřejmě jsem dopředu přemýšlela, jaké to bude. Nechtěla jsem, aby tím rodina nějak trpěla. Snažím se to vybalancovat. Pokud jde o přípravu v posilovně nebo na samotném snowboardu, tak se moc nezměnilo. Ale ty věci kolem ano. Samotný sport i můj tým, který je velmi vstřícný, umožňují kombinovat péči o rodinu, trénink a závody. Ale bez podpory manžela Marka by to nešlo, pomáhá mi hodně i ségra. Záleží ovšem i na samotném dítěti, ale s Kryštofem to jde. Jistě, od jeho narození se tolik nevyspím, nespím celou noc v klidu, to s dítětem někdy nejde, ale už jsem si zvykla. Když přijdu z kopce, tak se i mezi tréninky synovi věnuji. Klidně si dám někdy odpoledne s Kryštofem i šlofíka.
To jsem dělal také se syny po obědě rád, ale já hned usnul a oni poskakovali na posteli kolem mě.
Jo, jo. Ale on většinou usne. Je to malý lidský tvor, takže se pořád mění, záleží i na tom, jakou má náladu. Hodně spolu cestujeme, ocitá se v různém prostředí, ale zvládá to skvěle.
Jste na olympiádě celou dobu i s manželem a synem?
Ano. Tak jsme to chtěli, chci je mít vedle sebe. Máme ubytování kousek od závodiště, aby to bylo co nejpohodlnější.
Řeknu, proč se ptám. Existují velmi dojemné fotografie a bylo to i v přímém televizním přenosu, jak si běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová doběhla na olympiádě v Turíně v roce 2006 pro zlato a v cíli k ní přiběhla její dvouletá dcerka Lucka. Vznikly z toho ikonické fotografie. Pokud vím, vy máte trochu jiný přístup i vzhledem k synovi.
Já kvůli tomu nezávodím. My nechceme, aby byl Kryštof extra na očích všem. Snažíme se ho ušetřit toho, aby se kamery, fotoaparáty a mobily zaměřily na něj. Já si ten závod Katky Neumannové pamatuji, byla jsem holka, dívala jsem se v televizi a bylo to skutečně ikonické. Jenže byla jiná doba, nebyly sociální sítě a já chci některých věcí našeho syna ušetřit. Chci mu dát co nejnormálnější dětství, pokud to půjde.
Jste olympijská vítězka, mistryně světa, vyhrála jste Světový pohár, od vás veřejnost za každých okolností čeká, že budete patřit mezi nejlepší. Je to hodně svazující?
Předně – vždy eliminuji od sebe očekávání fanoušků či médií. Sama na sebe ale kladu velké nároky. I pro mě je těžké se oprostit od těch velkých očekávání, protože standard mých výsledků je dlouhodobě vysoký. Na kopci se vždy snažím udělat maximum. Někdy to vyjde, někdy ne. Olympiáda je ale jednou za čtyři roky a máme třeba na rozdíl od biatlonistů jen jeden individuální závod. Je to hop nebo trop. Ale na druhou stranu už jsem předtím měla zlato a bronz z olympiád, nemusím nikomu nic dokazovat, mohla jsem to jen vylepšit. Stalo se. A jenom sám sportovec ví, co všechno se skrývá za velkým úspěchem či bolestivou prohrou. Já mám ale s českými fanoušky pozitivní zkušenosti. Vždy mě podporovali, i když se mi něco nepodařilo.
Co všechno se musí sejít, aby to na olympiádě vyšlo?
Kromě toho, že je to jeden individuální závod, tak navíc je hodně krátký. Je to jen něco přes minutu. Musí být výborně namazáno, musí vám sednout trať, musíte se cítit dobře, mít natrénováno a samozřejmě mít i štěstí. No a k tomu nejedu sama. Jsme čtyři, v tom fofru se může stát cokoli. Musí se potkat hodně věcí.
Dobře, stojíte na startu finále, víte, že medaile je na dosah, na co myslíte?
Že mám vyhrát. Musím být sebevědomá a musím věřit svým schopnostem i zkušenostem.
Máte dlouho stejného trenéra, to také není ve sportu úplně obvyklé.
My jsme malý sport a v našem světě je málo špičkových trenérů. Od Marka Jelínka, jenž mě trénuje od mých patnácti let, se v Česku všichni učí. Já ho ani nemám za koho vyměnit. Což myslím s nadsázkou. Nedávalo by to smysl, on je špička ve svém oboru.
Sportujete celý život, chtěla jste někdy dělat něco jiného?
Jako dítě jsem dělala sport pro zábavu. Vůbec jsem tehdy neuvažovala o tom, že bych někdy jela na olympiádu. Nebyl to můj cíl, byla jsem jen takové divočejší dítě. Pak přišla pozvolná změna. Až tak dva roky před olympiádou v Soči jsem si uvědomila, že když to už dělám profesionálně a mám nějaké výsledky, že bych chtěla uspět i tam. A vyšlo to.
Ptal jsem se, zda jste chtěla dělat něco jiného.
Vždy jsem chtěla jezdit na koních. Mám koně ve Vrchlabí u ségry a v létě jezdím. Před narozením syna jsem byla buď na tréninku, nebo jezdila na koni, tím jsem trávila hodně času.
Když tenistka Petra Kvitová v roce 2011 vyhrála Wimbledon, tak jsem se jí ptal, na co při hře myslí. Říkala, že ideální je se vygumovat, všechny myšlenky odstranit z hlavy. Že se musí soustředit jen na ten výkon. Když prý kdysi dávno řešila nějaký problém se svým chlapcem a myslela na to, prohrávala. Jak to máte vy?
Ve startovní bráně si zopakuji, co chci udělat hned na začátku, a pak už to naskakuje automaticky. Máme hodně informací od trenéra, co kde udělat. Pamatuji si celou trať a podle instrukcí, které jsem dostala předtím, jedu. Bliká mi to v hlavě. Ale v našem sportu nemám tolik šancí na opravu, když to udělám blbě. V tenise zkazíte jedno podání a nic se neděje. Ve snowboardcrossu je to úplně jiné. Podle vývoje závodu mohu samozřejmě některé věci upravit. Pokud chcete uspět, musí se všechny věci v jedné minutě vzájemně propojit a hodně záleží i na zkušenostech.
Takže nemyslíte na nic, co se netýká závodu?
Úplně mimo závod ne, jen k té trati a závodu.
Takže nepřemýšlíte při závodě o tom, že jste manželu Markovi včera něco řekla, co má udělat, a on to neudělal…
Ne, ne, ne.
Většinu medailí od zimní olympiády v roce 2006 získaly pro Českou republiku ženy. Má to nějaký důvod? I když jsou to samozřejmě výjimečné sportovkyně, jako Martina Sáblíková, Ester Ledecká, Gabriela Soukalová nebo vy.
To jsem si ani neuvědomila. Pokud by na to někdo udělal nějakou studii, tak by mě zajímalo, co je příčinou. Záleží ale i na momentální konkurenci, každý sportovec je individualita a každý sport je jiný, takže to srovnávat podle mě moc nejde.
Já vám říkám „speciální ženy“, které se dokážou prosadit, i když podmínky pro to někdy nemají v Česku nejlepší ve srovnání se světem.
To je v českém sportu pravda. Někdy nemáme takové finanční podmínky či takový výběr závodníků kvůli počtu obyvatel jako některé jiné země, ale dokážeme vyhrávat. Vypadá to, že Češi si vždy nějak poradí. Říká se: my to zvládneme, to dáme. Jenže takový stav není dobrý. Považuji totiž český sport za podfinancovaný. Je potřeba do něj více investovat, a nejenom proto, že někdo pak získá medaili na olympiádě. Sport je dobrý pro zdraví, zejména u mladých lidí. Pohyb a sport jsou prevencí, vede to ke zdravější populaci. A ještě jak jste mluvil o těch úspěšných sportovkyních, tak k tomu dodám, že mají své týmy, své rodiny, své sponzory, bez nichž by to nešlo.
S vámi jezdila Američanka Lindsey Jacobellisová, která byla celebritou vašeho sportu. Teď dělá v Itálii komentátorku. Ta si vydělala za svoji sportovní kariéru i díky sponzorům slušné peníze. Jde to i u nás?
Ona byla výjimečná, byl to velký příběh a v Americe se něco takového dá dobře vytěžit a zpeněžit. Na druhou stranu to mají Američané v zimních sportech někdy dost složité. Ty sporty tam nepatří mezi nejpopulárnější, stát nedotuje jejich lyžařské svazy, jde to ze soukromých peněz nebo to platí rodina. A například američtí kluci, kteří jezdí na snowboardu skvěle, třeba do dvacátého místa na světě, tak v létě musí někde pracovat, aby pak měli peníze na trénink. Ani u nás to není jednoduché, ale pokud jste na špičce, tak se tím živit dá. Ester Ledecká je vynikající dokonce ve dvou sportech, ale kdyby byla Američanka, rezonovalo by to ještě víc.
Čeho musí u nás sportovec dosáhnout v menším sportu, aby se tím mohl živit a ideálně i něco si vydělat pro budoucnost, protože kariéra nemusí být dlouhá?
V menších sportech je úspěch na olympiádě zásadní. To může změnit sportovci život. Pak přijdou i sponzoři. Pamatujete na Martinu Sáblíkovou, jak se říkalo, že jezdila na rybníce, že nemá na rozdíl od jiných halu a dokáže vyhrávat a rychlobruslení skoro nikdo u nás profesionálně před časem nedělal? Přesto uspěla. To je velký sportovní i lidský příběh a pak se najdou i sponzoři. To je pro malé sporty zásadní. Dnes je pro sportovce také důležité umět pracovat se sociálními sítěmi.
Sáblíkové a rychlobruslařům kdysi politici po jejích úspěších slíbili halu. A nic. Vám byla slíbena nějaká dráha, a také nic. V některých zemích mají ministerstva sportu, my ho máme nově. Ve Velké Británii se úspěšně financují olympijské sporty přes loterii. Jak to udělat u nás?
Jsem zvědavá na to nové sportovní ministerstvo. Zda se něco změní. V mém případě je to kombinované financování – složí se na to peníze svazu, Dukly i sponzorů. Taky jsme měli u nás kdysi na financování sportu Sazku a víme, jak to dopadlo. Já jsem sportovkyně, ne ekonomka, takže v tom nemohu dávat nějaké zasvěcené rady ohledně celkového financování. Ale zdá se mi, že v jiných zemích to mají vymyšleno lépe. Třeba ve Francii. Musí se pak ale počítat s tím, že výsledky přijdou až za delší dobu.
To se ale musí podchytit už u dětí, že?
Ano, ale děti se nesmějí vycucnout hned na začátku. Musí mít sport rády, ale mají mít možnost výběru, volnost, nesmějí se přetěžovat. Já bývala jako dítě na lyžařských závodech předposlední. Nejsem žádné zázračné dítě. Nesmějí to mladí lidé zabalit už v osmnácti jen proto, že je někdo tvrdě driluje. Musí se na to jít s rozumem.
Chtěla byste někdy dělat trenérku?
Udělala jsem si bakaláře na FTVS, takže nějaký krok jsem v tom podnikla. Avšak nejsem o tom přesvědčena. Ale pokud dělat trenérku, tak spíše trénovat malé děti a věnovat se obecné sportovní přípravě. Dělat trenérku ve snowboardcrossu na vysoké úrovni, to jste část roku pořád pryč a sladit to s rodinou je těžké. Dosud ale nevím, co bude v budoucnosti. Ještě mám trochu času.
Když odpočíváte, co vás baví, co děláte? I když vím, že teď hodně času zabírá syn.
Nedávno jsem byla na závodech v Číně bez synka, tak jsem se snažila číst. Vzala jsem si s sebou knihu Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Bylo to super. Největším relaxem jsou ale pro mě koně nebo jdu na splitboard či na skialpy do hor. Toho času už mám však méně.
