Zemřel psycholog a hermetik Milan Nakonečný. Politika je dnes více či méně špinavý kšeft, řekl kdysi Reflexu
Napsal řadu vysokoškolských učebnic, jeho přednáškami prošly tisíce tuzemských studentů humanitních a společenských věd. Zároveň byl předním českým expertem na hermetismus, aktivně činným v oboru okultního esoterismu a nacionalismu. Profesor MILAN NAKONEČNÝ (3. února 1932 – 4. prosince 2025) byl sice jako adolescent na podzim 1948 z politických důvodů vyloučen z gymnázia, ale po kárném pobytu ve výrobě dostudoval a pak se mohl věnovat studiu českého fašismu a magie; mimo jiné se stal prvním předsedou obnovené české společnosti hermetiků Universalia. V 93 letech nyní zemřel a my přinášíme rozhovor (o jeho životě, o psychologii, alchymii, mystice nebo o Rusku), který s ním Reflex pořídil 10. září roku 2023.
Jak se vám žije v Táboře? To je z hlediska mytologie, mystiky i národní historie, tedy vašich témat, hodně zajímavé město.
Tu zajímavost vám plně potvrzuji; v Táboře byla navíc lóže Svobodných zednářů a Rotary klub. Už jako studenti jsme to tu propátrali během výletů do údolí Lužnice, na zříceninu hradu Příběnice za pověstnou sektou pikartů, vedených v první půli patnáctého století kazatelem Petrem Kánišem. Desítky jejích radikálních členů, nahých adamitů, pak byly Žižkovými muži na Klokotech, dnešním předměstí Tábora, upáleny. Právě díky tomuhle magickému podhoubí jsem začal nabírat rozum a s kamarádem Janem Balounem jsme začali studovat různé filozofy a Freuda, což nás předurčilo pro studia psychologie. Už středoškolská studia jsem ovšem měl velmi komplikovaná, na podzim roku 1948 mě vyrazili z gymnázia. Pro protistátní výrok po spolužákově udání – práskl mě Josef Buk, později člen ÚV KSČ. Někdo odstranil obraz Klementa Gottwalda v jedné třídě a místo něj pověsil Trumana. Já zrovna dělal funkcionáře pro sběr papíru, pozvali si mě do akčního výboru a nějaký komunista tam řval, že jestli se to bude opakovat, tak ten gympl zavře a pošlou nás do výroby. A já jsem řekl: „Jako za protektorátu?“ Ten výrok potom zazněl v protokolu stejně jako moje věta, že po nacistické nás tíží komunistická bota. Byl jsem vyhozen ze všech gymnázií.
Šestnáctiletý kluk… Co jste pak dělal?
Otec byl notářem v Táboře, měl nějaké známé a za rok prosadil, aby mě vzali zpátky na gympl. Musel jsem jezdit patnáct kilometrů do Soběslavi, kde mě nechali propadnout z latiny a občanské výchovy, mého oblíbeného předmětu, a opakoval jsem. Jenže po skončení oktávy jste nemuseli být připuštěni k maturitě, když jste měli nějaký vroubek. Z naší třídy jsem tehdy nebyl připuštěn já a asi tři spolužačky, jejichž rodiče byli kulaci. Okamžitě jsem dostal výzvu z pracáku, abych nastoupil buď do vápenky, nebo na státní statek. Ale otec mě zreklamoval, vzal si mě k sobě jako zapisovatele; jakožto právník psal smlouvy sedlákům, to ještě nebyla JZD. Nakonec jsem k maturitě připuštěn byl, dělal jsem ji po prázdninách s repetenty. Pak jsem šel jako dělňas do papíren s tím, že si musím osvojit smýšlení dělnické třídy a její styl života. Přidělili mě k výrobě šroubů k nášlapným minám – aby nebyly detekovatelné, vyráběly se z lisovaného papíru. Do výroby se za trest posílali intelektuálové a to byly zážitky… Jdu přes dvůr a slyším: „Dobrý den, pane plukovníku. Byl byste laskav a podal byste mi támhle to železo?“ – „Ale s radostí, pane doktore!“ Střídal jsem se na směnách s člověkem, který dělal třicet let soudce, a ten byl prací u stroje úplně zničenej. A pak jednoho dne ráno hlásili, že tam vypukl požár.
Byl jste volný?
Jen asi měsíc, než to dali dohromady. Z papíren mě poslali na měsíční brigádu budování Lipna. Pak jsem se dobrovolně přihlásil na vojnu, že chci být vojákem z povolání, a tak jsem nastoupil prezenční vojenskou službu ve škole pro důstojníky v záloze. Což mi umožnilo po absolvování dvouleté vojny dostat se na vysokou školu, udělal jsem přijímací zkoušku na pedagogickou fakultu. Jenže otec měl spoustu nepřátel. Byla mezi nimi jedna bestie z akčního výboru, hrbatý zakrslík, který si vzal ženu odsouzenou za kolaboraci; vdala se ještě předtím za německého důstojníka. A jeho vinou jsem dostal papír, že soudruh děkan mění své rozhodnutí a nepřijímá mě… Poslali mě na prohloubení zkušeností na šachtu do Kladna. To pro nás, bylo nás tak dvacet, ještě před kuropěním přijel náklaďák, pracoval jsem čtyři sta metrů pod zemí. Kdybych byl klaustrofob, zešílel bych tam hned první den. Až po delší době jsem mohl na opravdovou vojnu do Liptovského Mikuláše, jako četař aspirant. A šel jsem znovu k přijímačkám na vysokou, tentokrát v modré uniformě, s Fučíkovým odznakem za přečtené Jirásky. Můj druhý odznak hlásal: Připraven k práci a obraně vlasti; my jsme ovšem říkali Polibte prdel odcházejícím vojákům. Zkoušející komouš Švejda byl z těch dvou odznaků úplně dojatej, načež jsem se uťal, když se mě zeptal, co jsem četl, a já řekl, že Freuda. Komise vytřeštila oči! Ale přijali mě.
Váš tatínek, právník, byl původem z Ukrajiny. Kde se tu vzal?
Pocházel z ukrajinské Haliče, která byla tehdy součástí Rakouska-Uherska, a studoval na univerzitě ve Lvově. Za války se nechal zajmout na Ukrajině. Stal se členem armády generála, kterého bolševici zastřelili v Paříži, pak utekl přes Polsko do Prahy. Začal tu studovat právnickou fakultu, a poněvadž tam Ukrajinci a Rusové měli silné podpůrné organizace, dostal stipendium. Na absolventském diplomu má ještě psáno Nakonečnyj, na mém křestním listě to už změnili. Bydleli jsme v Budějovicích, kde nás vybombardovali, a pak na venkově u jednoho sedláka, kterému otec dělal nějaké složité smlouvy. Jsem na svého otce hrdý, byl upřímný vlastenec a velmi vzdělaný, ovládal čtyři živé jazyky a doučoval mě latinu a matematiku.
Jste předním znalcem českého hermetismu, magie, okultismu, publikoval jste o nich spoustu článků i knih, stal jste se prvním předsedou obnovené české společnosti hermetiků Universalia. Kam v tomhle ohledu sahá vaše vlastní praxe, kterou jste v médiích několikrát popřel?
Vlastní praxe v oboru okultního esoterismu je velmi důvěrná a intimní, takže se o ní veřejně nemluví a nepíše. Mohu jen uvést, že zpočátku jsem se s jedním svým spolužákem zabýval nějakou dobu spiritismem a byli jsme tím oba velmi zklamáni.
Kde jste sháněli knihy?
Literatura existovala, ale prakticky nebyla k sehnání. Všichni jsme měli výstřižkový archiv. A měl jsem kliku na lidi. Na vojně během vysoké, v roce 1951, jsem nastoupil do Plaveckého Podhradí, vesnice blízko Malacek. Natrefil jsem tam na akademického malíře, který vojákům koloroval fotografie snoubenek, co na ně čekaly doma. Jednou jsem ho se skupinou vojáků z mé čety navštívil a on se představil jako profesor Ján Okruhlica! Byl to jeden z nejvýznamnějších slovenských hermetiků a esoteriků, praktikující magik; měl pěknou knihovnu a s řadou jeho knih jsem se seznámil. Chodíval jsem za ním, stal se mým mistrem. Měl pověst černého mága a lidi se ho báli, šlo však o pomluvu.
Proč jste se rozhodl věnovat právě hermetismu a magii?
Byl jsem jako Faust. To, co přinášely empirické vědy a různé filosofie, mi nestačilo a můj vnitřní Mefisto mě nutil k tomu, abych věděl víc v tom smyslu, co je za hranicemi věd a filosofií. Za hranicemi toho, co víme, existuje něco, co jen tušíme, jakési transcendentno. Dnes existuje teorie paralelních světů, tedy že za vědeckou realitou existují i další reality, přinejmenším realita našeho nevědomí. Už to není záležitost freudovského vytěsnění pocitů provázejících osobní konflikty, ani jungovské hluboké kolektivní nevědomí atavistických sklonů, instinktů a archetypů, ale, jak k tomu dospěla i teorie informací, nevědomé informace, které intervenují v našem rozhodování a jednání. Americký filosof rakouského původu Paul Watzlawick napsal knihu s názvem Jak skutečná je skutečnost, vyšla také v českém překladu. Skutečnost je jak každodenní zkušenost člověka, tak paralelně zkušenost, kterou člověku nabízí věda. Platí-li to, co se tvrdí o ufo, miliardách astronomických těles s různými formami života, pak tu máme zase dva paralelní světy: svět na naší Zemi a svět kosmických těles mimo ni. Německý filosof Jochen Kirchhoff napsal knihu, která byla do češtiny přeložena jako Jinosvět – staří okultisté jako Carl du Prel tomu říkali mimosvět… To jsou naše, lidské, dva světy.
My Češi známe Arvéda, Jana Kefera, Františka Bardona nebo Lasenica, víme o afinitě k těmto oborům u Vladislava Zadrobílka nebo českých surrealistů včetně Jana Švankmajera. Jak je však na tom česká magie a spiritismus v praxi dnes?
K těm již uvedeným bych přidal praktikujícího magika-theurga a kabalistu Františka Kabeláka, velkého znalce magie a autora řady knih Josefa Veselého a pilného badatele Martina Jůnu. K uvedenému Vladislavu Zadrobílkovi, jehož literární pseudonym zněl D. Ž. Bor, bych dodal, že byl naším největším znalcem esoterní symboliky a že za totality odvážně a obětavě samizdatově vzkřísil základní díla o okultně esoterických naukách, zejména alchymii a ovšem také hermetismus. A pak je tu jeden anonymní, již zemřelý lékař, vynikající znalec spirituální alchymie. Bohužel v jedné restauraci na Pavlovově náměstí v Praze se každoročně scházela asi stovka českých takzvaných mágů, desítky z nich publikovali na internetu a jinde články. Většina oněch mladíků byli sociální exhibicionisté, kteří si tak posilovali chybějící sebevědomí. Motivace dělat magii nebo předstírat, že děláte magii, je několikerá, převažuje čirý sociální exhibicionismus a touha se odlišit. Dělat magickou operaci není nic jednoduchého. Člověka čeká minimálně třídenní, obvykle týdenní půst, meditační cvičení, očistná cvičení…
Pokud to dělá správně.
Přesně tak, jenže dnes je to pro většinu lidí jen hra. Společnosti a řády mají své placené mistry, členstvo tvoří samí zbohatlíci, podnikatelé, kteří se nudí. Třeba populární sexuální magie, to je magie pro seniory. Tam se nedrží půst, tam se může opulentně večeřet, na černou mši jako kněžku schrastí za pár stovek nějakou holku, učnici… Kdybych mohl lépe chodit, zašel bych vám o patro výš do své odborné knihovny pro knihu jednoho německého investigativního žurnalisty, který vstoupil do jistého okultně esoterního řádu a byl asi rok členem. Popisuje, že muž, který společnost před sto lety založil, koupil hospodu, kde se ta směs pseudohermetismu a pseudorosenkruciánství pěstovala. Za rok tam byl hotel s obrovským parkovištěm pro hosty z celé Evropy, zasvěcovací středisko, kde působila nějaká vysloužilá hraběnka. Byla to trapná, ale dobře placená hra na magii. Přitom v hermetismu by mělo jít o reintegraci, o návrat k původnímu stavu; hermetismus usiluje o to, dostat se do lepšího duševního stavu, než ve kterém žije současný člověk.
Proč jste se od psychologie, alchymie a mystiky po revoluci vrhl právě na studium českého fašismu?
Prostě mě to lákalo a zajímalo. Poznal jsem spoustu žijících fašistů, a významných. Věnoval jsem se takzvané narativní historii – vyhledal jsem žijící členy, od nichž jsem se dozvěděl leccos, co jsem se nemohl dočíst. Byly to dvě kategorie lidí a i mezi Vlajkaři byli spíš nacisti. Všechny české studie o Vlajce zapírají fakt, že Heydrich těsně před svou smrtí telegrafoval Himmlerovi nebo komu do Berlína, že organizace Vlajky bude zrušena a Vlajkaři půjdou do vězení, protože to je tajná nacionalistická, Říši nebezpečná organizace… Seznámil jsem se s dílem barona Julia Evoly (italský esoterik, kritik demokracie, liberalismu a konzumerismu a výzkumník SS Ahnenerbe, ústavu, který chtěl doložit nacistické rasistické teorie o původu a nadřazenosti Árijců a vůdčí úlohu tzv. nordické rasy; pozn. aut.), který tvrdě kritizoval jak kapitalismus, tak i komunismus. Vyzýval k revoltě proti degenerovanému mocnému světu a radil, jak v něm žít tak, aby člověk neztratil sebeúctu. Evola byl ideovým fašistou, byl za to po válce souzen a osvobozen. Fašismus je druhem diktatury mírnější než zcela zvrácený patologický nacismus, podle mého je reakcí na selhávání demokracie. Vadilo mi, že u nás po válce byli souzeni ideoví fašisté-nacionalisté, kteří byli za totéž souzeni nacisty i za okupace.
Český fašismus měl odnepaměti heslo „Silné slovanské Rusko“, toužil po slovanském spojenectví, silném státu a sociálním smíru. Jsou dnešní flastenci fašisti?
Před problematickým rusofilstvím a nespolehlivým, tehdy carským Ruskem varoval již Karel Havlíček Borovský. A o slovanské říši se neuvažovalo jako o federaci, ale jako o politicky a ekonomicky jednotném státě řady národů s nestejnými hodnotami a nestejnou kulturou. Ta slovanské veleříše by dříve či později dopadla jako Jugoslávie. Dnešní obchodně založené, zbabělé pseudodemokracie nechápou, že dnešní Rusko je tvrdá diktatura a Putin je novodobý válečný zločinec jako Hitler. A jen málokterý státník, jako byl Churchill, počátkem dvacátých let mimochodem sympatizující s Mussolinim, odmítl jakékoli kompromisy s Hitlerem – ačkoli ten mu nabízel mnohé a Churchillovi političtí odpůrci v konzervativní straně a ve vládě mu kompromis vřele doporučovali. Jenže naprostá většina dnešních profesionálních politiků jsou podnikatelé usilující o zisk a pohodlí, kteří odmítají být opovědní za to, co zavinili a zkazili. Politika je dnes více či méně špinavý kšeft. Putin nedávno prohlásil, že je třeba vytvořit nový světový názor. Jeho poradcem je ruský politolog Alexandr Dugin, tvůrce teorie „čtvrté cesty“, jíž má být integrace socialismu a fašismu – takže se máme na co těšit.
„Politika je nezřídka lovištěm mravně otrlých individuí, která si chtějí zlepšit svůj společenský status,“ píšete v Českém fašismu. Máte recept na zlepšení situace?
Nemám. Západ je duchovně degenerovaný, k tomu vymíráme. Podle mě je všechno ztraceno.
