Přiznat se k homosexualitě v dnešní české církvi je pro kněze velká odvaha. Jiří Pešek, který právě to udělal, svého kroku nelituje. Některé reakce ho mrzely, zároveň ale přiznává, že někteří jeho bratři se setkali s daleko horším přijetím. Doslova mluví o zranění, která v nich církev zanechá. Je to pro ni totiž stále tabu, a tak se třeba stane, že věřící rodina radši svého homosexuálního syna vyhostí.
Pro někoho, kdo nemá svou sexualitu vyřešenou, může být vstoupení do církve útěk a skrytí se. Podle Peška je ale problém v celibátu. Jde o kontrolu člověka ze strany jeho okolí i nadřízených, která může mít pro člověka, který je pod tlakem, fatální následky. Pešek je zmiňuje v souvislosti s případy různých sexuálních útoků v církvi, které se objevují v zahraničí. Prý se ale objevily i v Česku, tuzemská církev o nich ale nemluví.
I po nějaké době přitom na Peška stále útočí věřící, kteří mu jeho krok neodpustili. On si to vysvětluje vnitřním strachem lidí, nevyrovnaností s vlastní identitou a sexualitou. Někdo to prý v sobě může léta dusit a tutlat a nepřijímat sám sebe. Víra mu pak slouží jako ochranný krunýř i munice.
Konzervativnost české církve je podle Peška založená i na mentalitě Čechů, kteří mají problém unést různé názory. Ostrá slova kardinála Duky, která používá na obranu tradiční rodiny a proti homosexuálnímu manželství, ho prý mrzí a zraňují. Jde o výchovu ovcí, které jenom přitakávají. Prý Duku ovládá místo evangelia strach.
Pešek zdůrazňuje, že homosexualita není úchylka a hřích, přesto církev ji tu pořád tak vidí. I proto je prý důležité uzákonit možnost homosexuálního manželství. Jde totiž o symbol. Protiargumenty Pešek odmítá, nejde podle něj o ohrožení rodiny ani začátek konce naší civilizace. Provokativně přitom srovnává homosexuální páry s těmi bezdětnými.
Kdo by měl mít možnost v Česku uzavírat manželství? Jak se žije homosexuálům v české církvi? A proč mluví kardinál Duka tak, jak mluví?
