Na Zemi žije asi 700 druhů jedovatých hadů. Na jejich uštknutí každoročně umře asi 100 tisíc lidí, především z rozvojových zemí, dalších asi 400 tisíc přežije, ale často s trvalými následky. Tato neštěstí jsou obvykle považována za důsledek toho, že had se člověkem cítil ohrožený. Zaútočil a použil to, co má ke své obraně – jedové zuby.
Hadi svůj jed využívají nejen k obraně, ale především k lovu. Co tedy bylo hnací silou evoluce jedů? Potřeba lovit, nebo nutnost se bránit? Britští vědci poukazují na to, že jako obranná zbraň je většina hadích jedů dost nesmyslná.
Pokud by hlavním cílem jedovatého kousnutí mělo být odvrácení útoku, bylo by logické, aby jed rychle vyvolal silnou bolest, kvůli které se útočník okamžitě stáhne a had bude moci utéct. Takový jed má třeba vosa – její bodnutí nás prudce zabolí. Zato u jedovatých hadů je v menšině.
Vědci vyzpovídali téměř 400 lidí, kteří s jedovatými hady zažili víc než 600 nepříjemných zkušeností. Většina z nich uvedla, že ze začátku je uštknutí nijak zvlášť nebolelo a silná bolest nastoupila až po pár minutách.
Navíc existují i druhy s „bezbolestným jedem“, jako je smrtelně nebezpečný indický bungar modravý. V období dešťů hledá suchý úkryt, zalézá do domů a v noci vychází na lov. Když kousne spícího člověka – a to se stává docela často – ten si uštknutí vůbec nemusí všimnout. Dokud není pozdě.
