Literární cenu týdeníku Reflex jakožto druhý nejúspěšnější rukopis Literární ceny Knižního klubu 2021 získala novela dramatičky a básnířky Kateřiny Rudčenkové Amáliina nehybnost.
Kateřina Rudčenková (*1976), držitelka druhého místa v dramatické Ceně Alfréda Radoka i Magnesie Litery (za básnickou sbírku Chůze po dunách), právě obdržela Literární cenu týdeníku Reflex za novelu Amáliina nehybnost. Odměnou vítězce je vydání prózy v Knižním klubu a roční předplatné Reflexu. Novela popisuje sedm let v životě redaktorky časopisu, poučené všemi druhy umění i myšlenkových konceptů, ženy, která pomalu prošvihává svou biologickou roli matky a řešení hledá v psychoterapii, miluje hory a Japonsko, a její pozorovatelský talent cílí na zpočátku zásadní, pak trapný a nakonec komický seznam mužů, z nichž ten nejdůležitější je – mrtvý...
Kateřino, proč jste se coby básnířka a dramatička po bezmála dvou dekádách od vydání povídkové sbírky Noci, noci opět odhodlala k próze? Mrzel vás ten omezený dosah, to nepočetné publikum, jaké dnes poezie má?
To nebyl hlavní důvod. Různé životní události a jevy si žádají být zpracovány jiným žánrem. Některé věci zachytím v básních, jiné v dramatu, jiné v próze. Od vydání knihy Noci, noci jsem průběžně dál psala i povídky, takže úplně jsem se od prózy neodklonila. Na Amáliině nehybnosti jsem začala pracovat přesně před deseti lety a někdy mi přibylo jen pár kapitol za rok, takže to byl hodně pomalý proces. Novela se dobře hodila k zachycení běhu času v životě hlavní hrdinky...
Proč jste se rozhodla zkusit štěstí právě v Literární ceně Knižního klubu?
Podle mě je skvělé, že autorovi nejen knihu vydají s profesionálním nakladatelským servisem, dostane finanční odměnu, ale zároveň už i literární cenu, to je dobrý start pro novou knížku!
Obeslala jste předtím rukopisem nakladatele?
Ne, chtěla jsem začít v Literární ceně KK.
Původně jste chtěla publikovat román pod pseudonymem a nechala se docela přemlouvat, aby nakonec mohl vyjít pod vaším jménem. Proč? Protože je tak osobní?
Přesně tak.
Protagonistka Amáliiny nehybnosti, pětatřicetiletá až dvaačtyřicetiletá Amálie, inklinuje k umění (její úvodní vyvolený, Marek, je výtvarník), a proti energii a dynamičnosti citovaných uměleckých děl a obecně uměleckého světa je obětí podivné letargie a strnulosti. Znám takových žen spousty – je to generační věc, a může být tudíž vaše próza pro mnohé generační výpovědí?
To by mě dost překvapilo. Mám spíš pocit, že kolem mě jsou jen samé akční výkonné ženy a já a moje hrdinka jsme ty jediné pomalé až letargické…
Máte pocit, že dnešní společnost ženám kolem čtyřicítky hodně nakládá a očekává od nich příliš?
Pokud jde o ženy, které se starají o děti, o domácnost, o rodiče, zároveň pracují a nadto jsou na to některé z nich samy, tak rozhodně. Obecně je ženám v jakémkoli věku naloženo víc. Ale nechci se pouštět na tenký led generalizací.
Do jaké míry je román autobiografický? Protagonistčin věk a zázemí odpovídá, jste též milovnicí Japonska a Harukiho Murakamiho, přičemž obojí v příběhu hraje zásadní roli; stejně jako vaše protagonistka ráda chodíte po horách…
Kniha je autobiografická, protože z mého života vychází, to ale neznamená, že vše napsané se opravdu stalo. Některé věci jsou úplně smyšlené, jiné přehnané, domyšlené, zkrátka nejde o životopis ani dokument, ale samozřejmě především o literární fikci.
Co vám napsání tohoto sebezpytného, autoterapeutického románu dalo?
Tím, že o věcech píšu, je v sobě nějak analyzuju, shrnuju, nahlížím z odstupu a doufejme i uzavírám.
Loni si LCKK a LCRX odnesli dva matematikové za své historické prózy, letos kralují mladší ženy pracující v kultuře a jejich psychologizující, vztahové, jaksi časosběrné autobiografické kratší romány. To mi vysvětlete, jak je to možné?
To mi vysvětlete vy jako členka poroty! Podle mě je to náhoda a příští rok zase vyhrají dlouhé historické romány.
Píšete další prózu?
V šuplíku mám novou sbírku povídek.
Pracujete jako korektorka a redaktorka, ačkoli jste vystudovala provozně-ekonomickou fakultu ČZU. Nebylo by lepší občas od textů odpočívat? Nemáte už za ta léta písmen plné zuby?
Ano, jsem ze všech těch zkorigovaných textů za ta léta už hodně unavená. Ale nějak mě nenapadá, čím jiným bych se mohla živit.
