nahoru

Zelená je tráva… a fotbal je někdy mnohem víc než hra, ukazují texty legendárního reportéra

Kryštof Eder 5. srpna 2021 • 13:00
Fotbalová válka
Fotbalová válka
• foto: 
facebook @Absynt - reportážní literatura

Povolání reportéra může být náročné, riskantní, vysilující – to tuší asi každý, kdo alespoň čas od času zapne televizi. Že by však byli reportéři poléváni benzolem? Ano, i to se může stát – pokud se do práce vrhne legendární Ryszard Kapuściński.

Oblíbená edice Prokletí reportéři slovenského nakladatelství Absynt, které český trh pravidelně zásobuje kvalitní reportážní literaturou, se nedávno rozrostla o druhé české vydání knihy Fotbalová válka od Ryszarda Kapuścińského. Česky vyšel tento svazek autorových reportáží z Afriky a Latinské Ameriky poprvé v roce 1983 v překladu Dušana Provazníka. V roce 1988 Ryszard Kapuściński svou deset let starou knihu upravil a z nové verze vychází i druhé české vydání; dvě chybějící kapitoly, jež už loni zemřelý Dušan Provazník nestačil přeložit, převedl do češtiny Martin Veselka.

Kniha žhavá i po čtyřiceti letech

Polák Ryszard Kapuściński (1932–2007) je asi nejrespektovanějším autorem literárních reportáží. Bývá označován za otce tohoto čím dál populárnějšího žánru, v Polsku se pravidelně udílí cena pojmenovaná po něm a ještě za života byl považován za žhavého kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu.

Název jeho nejnověji vydané publikaci dala válka mezi Salvadorem a Hondurasem, která vypukla v červenci roku 1969 po fotbalovém zápase těchto dvou latinskoamerických zemí. V Latinské Americe se vedle Afriky odehrává většina textů dvousetpadesátistránkového svazku. Ten se řadí k tomu nejlepšímu, co u nás z reportážní literatury vychází. A to nejen díky sugestivnímu popisu zachycených zemí (z některých stránek takřka sálá prudký žár tamního slunce). Předností Kapuścińského psaní – vhodnější je možná mluvit o přístupu – je mnoho. Pojďme se podívat na některé z nich.

Protože tady spalují lidi benzolem

Ryszard Kapuściński se ve svých textech neváhal postavit do centra dění. Často doslova nasazoval život, aby mohl čtenářům přiblížit to, co se ve vzdálených zemích dělo. „Čekal jsem, kdy mě upálí, protože UPGA často pálí lidi zaživa. Ohořelé mrtvoly jsem tu viděl mockrát. Šéf zátarasu mi dal pěstí do obličeje, v ústech jsem pocítil teplou sladkost. Potom mě polil benzolem, protože tady spalují lidi benzolem, který pálí beze zbytků,“ píše reportér v textu Hořící zátarasy přibližující dění v Nigérii v roce 1966. A ve Fotbalové válce není o podobné situace nouze.

Dále stojí za zmínku, jak formálně pestrá je předkládaná kniha. Vedle textů, v nichž Ryszard Kapuściński stojí v centru popisovaných událostí, najdeme třeba i stránky, na nichž polský reportér klade vedle sebe nejrůznější citace vládních činitelů, novinářů a dalších, z nichž zřetelně vyvstává absurdita zachycovaného dění. Celým svazkem prostupují rovněž poznámky k jiné knize, kterou autor „nenapsal z nedostatku času a pevné vůle“.

Možná přijde i diktátor – a po něm další

Formální rozličnost je však v případě nejnovější „absyntovky“ jen pomyslnou třešničkou na dortu. Co dělá z Fotbalové války publikaci, které stojí za to věnovat pozornost i po více než čtyřiceti letech od původního vydání, je Kapuścińského strhující styl a především to, jak hluboko pod povrch se jeho reportáže zavrtávají – autor odhaluje mechanismy, jejichž platnost zub času bohužel nenahlodal, maximálně trochu opižlal.

Na příkladu alžírského politika Ahmeda Bena Bella kupříkladu Ryszard Kapuściński ukazuje, jak se v zemích třetího světa dostávají politici do nekonečného cyklu diktatur a povstání: „Každý z nich chce něco dobrého udělat, začíná to dělat a po měsíci, po roce, po třech letech vidí, jak to všechno nevychází, rozpadá se a vázne. Všechno tomu stojí v cestě: mnohasetletá zaostalost, primitivní hospodářství, negramotnost, náboženský fanatismus […]. Pokrok na takové cestě je obtížný. Politik sebou začíná zmítat, hledá východisko v diktatuře. Diktatura vyvolává opozici. Opozice organizuje spiknutí. A cyklus začíná znovu.“

Za vlast!

A je ještě jeden důvod, proč stojí za to Fotbalovou válku číst: neuvěřitelné příběhy, jež Ryszard Kapuściński zachytil. Kdybyste na ně narazili v románu, ťukali byste si na čelo, co si to ten spisovatel vymýšlí za nesmysly. Literární reportáže však umožňují jiný způsob čtení a vy nakonec s otevřenou pusou zíráte, co všechno se vlastně může stát. Třeba když Ryszard Kapuściński popisuje, jak po fotbalovém vítězství Mexika nad Belgií pustil velitel mexické věznice pro doživotně odsouzené na svobodu 142 zločinců – a soud jej osvobodil, „protože jednal ve vlasteneckém zápalu“. S Fotbalovou válkou se zkrátka nudit nebudete.

Kryštof Eder




Diskuse ke článku