Pražské Nakladatelství Academia vytěžilo neutuchající zájem o vše spjaté jakýmkoli způsobem s třetí říší a právě vydalo SEBEVRAŽDU V NACISTICKÉM NĚMECKU; studii Christiana Goeschela, působícího na Manchesterské univerzitě, kde přednáší moderní evropské dějiny.
Mnozí nekritičtí obdivovatelé bezpochyby nevídaných výkonů německých ozbrojených sil ve druhé světové válce (tím ovšem ani v nejmenším nevyjadřujeme sympatie k idejím a cílům, za něž prolévaly svou i cizí krev) si zřejmě nepřipouštějí smutný fakt, že konec hitlerovského Německa, jenž se jevil jako neodvratný již nejpozději od roku 1943, doprovázelo alarmující množství sebevražd.
Hromadné sebevraždy páchaly hlavně ženy
V případě čelných potentátů, jakými byli říšský kancléř Adolf Hitler (dodnes se však najdou tací, kteří o Vůdcově sebevraždě vyjadřují pochybnosti), ministr lidové osvěty a propagandy Joseph Goebbels, jehož manželka Magda otrávila i všech jejich šest dětí, říšský vůdce SS Heinrich Himmler a později říšský maršál Hermann Göring, je pochopitelné, že sebevraždu volili proto, že nechtěli skončit na popravišti. Zastřelilo se i mnoho vysokých důstojníků, již tímto způsobem řešili potupnou porážku a nakonec kapitulaci. To je však, jak čtenář SEBEVRAŽDY V NACISTICKÉM NĚMECKU ví, pouze pomyslná špička ledovce.
Na jaře 1945, kdy na posvátném německém území spočinuly boty vojáků Rudé armády z východu a anglo-amerických Spojenců ze západu, kteří se nezadržitelně valili stále hlouběji do lůna Rajchu, totiž páchali hromadné sebevraždy i civilisté, jimž bezprostředně žádná politická perzekuce ze strany vítězů nehrozila. Jednalo se především o ženy znásilněné příslušníky Rudé armády, kteří se – nikoli nelogicky – mstili za nepředstavitelná zvěrstva páchaná v obludném rozsahu německými vojáky na okupovaném sovětském teritoriu. Dodejme, že v mnohem menším měřítku se znásilňování dopouštěli i vojáci armád západních Spojenců. Počet znásilněných Němek, pro něž se sebevražda stala jediným řešením, jak smýt pohanu, podle různých odhadů nesmírně kolísá a přesné číslo se zcela určitě nikdy nepodaří stanovit, neboť mnohé dívky a ženy o zločinech, považovaných za jejich hanbu a potupu, nehodlaly vůbec podávat svědectví.
Sebevraždy Židů v době holocaustu
Christian Goeschel nicméně své bádání (vydané Academií v překladu Jiřího Kasla) neomezil na poměrně krátkou, dvanáct let trvající existenci plánované tisícileté třetí říše, nýbrž se fenoménu sebevražd nikoli jenom nacistů, ale také obyčejných lidí věnuje v časovém pásmu vymezeném lety 1918, kdy Německo prohrálo první světovou válku, až 1945, kdy kapitulovala nacistická třetí říše.
Goeschel se podrobně věnuje rovněž hromadným sebevraždám německých Židů v době holocaustu, kteří je páchali jako jediné řešení z bezvýchodné situace, do níž je uvrhla bestiální a genocidní politika nabubřeného Herrenvolku, plánujícího vyvraždit „méněcenné“ rasy.
Pro lidi, jež nepřestává fenomén hitlerovského Německa přitahovat jako magnet, se Goeschelova kniha zajisté stane vítaným příspěvkem. Navíc ji doplňuje zajímavá statistická příloha o sebevraždách. Po přečtení tohoto díla ovšem doporučuji přehrát si raději nějakou komedii, poněvadž zrovna veselé čtení to není.
