V roce 1983 nastupuje Luba na dvouletou vojenskou službu. Je mu devatenáct, je mánička a nastoupí s třídenním zpožděním. Následně je – ke své smůle – odvelen z Vlašimi do Bakova nad Jizerou. Tedy do místa známého obzvlášť tvrdou mazáckou vojnou. Větříšek přijíždí do Bakova a kolotoč nocí s minimem spánku, tvrdého výcviku a vyčkávání konce se začíná roztáčet…
Takhle je možné shrnout výchozí pozici knihy Dva roky v hajzlu (vyd. Host) od Lubomíra Větříška (* 1964). Knižní prvotina pokrývající jeho dva roky povinné vojenské služby je bezpochyby tematicky atraktivní. Vrstevníkům osvěží (více či méně hrůzné) vzpomínky, čtenářům mladších generací, kteří po knize sáhnou (dá se předpokládat, že těch zas tolik nebude), poodhalí, co se ještě před pár desítkami let dělo a čemu se vyhnuli.
Jistě, próz připomínajících zvěrstva minulého režimu (a nejen toho minulého) je tuzemská literatura už nějaký ten rok syta, ale Větříškova próza díky jednoznačnému zacílení na prostor kasáren přece jenom vyčnívá – nebo alespoň neomílá znovu to samé. A i když jsou mnohé Větříškem popisované praktiky starších vojáků odpudivé, ba zrůdné, autor se nehodlá nad pernými měsíci v Bakově litovat.
Ten nejstatečnější!
Vzpomínkově laděná próza se odvíjí v krátkých, často vypointovaných kapitolách. Lubomír Větříšek se vcelku suverénně pohybuje na časové přímce napjaté od nástupu na vojnu k jejímu opuštění a cestou se chápe toho, co mu patrně nejsilněji ulpělo na mysli. Jednou je to některý z kolegů, jindy postřehy z chodu vojenského útvaru nebo nějaká více či méně anekdotická událost, jež se odehrála v bakovských kasárnách. Případně v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, kde si Větříšek odkrojil ze dvou let tři relativně klidné měsíce – po operaci nosu si jej tam nechal primář jako nemocničního zřízence. Mimo jiné proto, že ze tří současně operovaných jedinců byl Větříšek nejstatečnější.
Podobně příkladně se protagonista chová takřka v celé knize. Fyzicky je na tom výborně; jakmile v hierarchii povýší, odmítne šikanovat mladší kolegy („Nejsem takový ubožák, abych si na někom léčil své mindráky.“); při vojenských prověrkách pomáhá méně zdatným vojákům a tak dále. Jeho jediné „přečiny“ jsou namířeny proti Československé lidové armádě, ale vzpírat se takovému molochu se přece sluší, takže i zde by si vypravěč zasloužil poplácat po zádech!
Kouření škodí zdraví. To jako fakt.
Předpokládám, že Lubomír Větříšek si své vzpomínky nijak výrazně nezabarvil; skutečně nejspíš zapsal to, co si pamatuje, tak, jak si to pamatuje. To však samo o sobě sílu literární výpovědi nezaručuje. A pravda je taková, že čtenáři se z vypravěčovy příkladnosti brzy začnou kroutit prsty na nohou. Navíc to není jediný důvod, proč Dva roky v hajzlu nejsou zrovna prvotřídním čtenářským zážitkem. Zmíněné pointy jsou nejednou slaboučké a autor si neodpustí ani jakési bodré poučky, které by mohly „zdobit“ spíš pokus o fejeton v hodině slohu než knihu. Tak je tomu například v závěru kapitoly Čas, cigára a výbuch: „A co z toho všeho vyplývá? No přece že kouření škodí zdraví.“
Stylista zobák
Také stylisticky je Lubomír Větříšek spíše zobákem než suprákem (abychom se přidrželi terminologie). Kniha se sice čte celkem hladce, ale jakmile se autor začne snažit o jazykové kudrlinky, většinou to moc dobře nedopadne: „Po nádherných slunečných podzimních dnech, kdy se stromy a keře v hluboké bakovské rokli zabarvily do červena, žluta a do všech odstínů zelené barvy, se dostavila paní zima. Přišla rychle, nezvaná a neohlášená.“
Na zadní straně obálky se můžeme dočíst, že Dva roky v hajzlu psal autor původně jen k potěše známých a přátel. Jakkoliv je téma paperbacku atraktivní a jakkoliv je dobré připomínat si i méně profláknutá témata naší historie, otázku, zda rukopis neměl nadále těšit pouze autorovy přátele, jeho četba nerozptýlí.
