nahoru

Havelkovi Vlastníci jako výborná kniha s nečekanými bonusy

Jakub Šofar15. dubna 2021 • 10:00
Havelkovi Vlastníci jako výborná kniha s nečekanými bonusy
foto: Archiv nakladatelství Novela bohemica

„Konečně to někdo vezme do ruky… jako firmu!“ Výrok v současnosti hodný, dle mariášníků, trojitého flekování (flek, re a boty) absurdity. Ve scénáři filmu Vlastníci, který je součástí stejnojmenné knihy, již vydala Novela bohemica, to říká po schůzi majitelů bytů postava ztvárněná Dagmar Havlovou.  

Schůze všeho druhu byly pro tzv. socialistický realismus zlatým nugetem – jak nejlépe potvrdit to adjektivum než právě zobrazováním radostné lidské pospolitosti budovatelů lepšího příštího? Realita byla jiná…

Domovní schůze jsou laboratořemi

Dnes jsou schůze především přehlídkou lidských typů, od srandistů po zasněné víly, od přirozených vůdců po mrzouty v koutě, od šedých eminencí po absolutní prudiče. Právě ti jsou smrtící pro SVJ, společenství vlastníků bytových jednotek, jehož nejvyšším orgánem je shromáždění (to tvoří všichni vlastníci jednotek a každý z nich má počet hlasů, který odpovídá velikosti jeho podílu na společných částech). V domě se 150 bytovými jednotkami stačí jeden akurátní ekonom nebo stavař, který se rozhodne vydat na křížovou výpravu ve jménu pravdy a lásky; dokáže sice možná, že na zateplení domu se teoreticky mohlo ušetřit 215 korun, ale svými permanentními dopisy a maily totálně rozloží vztahy ve výboru a mezi výborem a ostatními vlastníky. Podobné schůze jsou laboratořemi, v nichž se realizují teorie společenských her.

Režisér, dramatik a herec Jiří Havelka „objevil“ téma schůze majitelů bytů na základě svých stresů z nových kolektivů, ale především se sám stal členem SVJ díky bytu po dědečkovi. Nepatří mezi vlastníky bytové jednotky ve stopadesátibytovém domě, ale ke komedii/tragédii stačí i desetina z toho počtu, aby ten, kdo tím prošel, už přesně věděl. „Schůze vlastníků je vlastně právní platforma k tomu, aby se rozumní lidé racionálními argumenty domluvili, co budou dělat se společnými prostory, které sdílí v domě, kde každý vlastní bytovou jednotku.“

Méně „slavný“ = zajímavější

Právě „domluva rozumných lidí racionálními argumenty“, tedy vlastně „nedomluva“, je podstatou pozdějšího scénáře (nějaký čas to zrálo), podle kterého natočil film Vlastníci (2019), a souběžně (z časových důvodů reálně dříve) nastudoval i divadelní verzi pro divadelní soubor Vosto5 Společenstvo vlastníků. Kdo ho měl možnost vidět na vlastní oči v železničářské klubovně Masarykova nádraží, v budově v Hybernské ulici, kam se vchází z konce bývalého sálu s pokladnami a pak patry vzhůru, ten nejspíš zcela změnil názor na autenticitu divadla. Odosobněný, normalizační prostor, ve kterém se čas nepohnul ani o centimetr, diváci sedí kolem dokola, vprostřed dlouhý stůl a herci kolem něj. Podobně silně působilo vostopětské provedení Dechovky v Baráčnické rychtě na Malé Straně (2013–2016), v níž se Havelka neobyčejně vynalézavě a razantně vyslovil mj. k dobronínskému masakru 1945 na louce Budínce.

Při srovnání s filmovou verzí je obsazení méně „slavnými“ herci (ve filmu hrají od J. Lábuse, L. Trojana či zmiňované D. Havlové až po T. Rambu, V. Kotka, K. Melíškovou či D. Novotného) ve výsledku mnohem zajímavější, zrovna v tomto případě je herecká známost a „vyhranost“ totiž na škodu. Aniž by to znamenalo, že filmová verze je neúspěchem; naopak, v celkové nezajímavosti a scenáristické rutině české filmové tvorby, zbytečně početné, se Vlastníci stali velkým překvapením a získali tři ceny Český lev 2019 včetně té za nejlepší scénář pro Jiřího Havelku.

Komedie i drama... a taky audiokniha

Kniha Vlastníci s přiléhavým podtitulem Komedie pro ty, kdo to nezažili. Drama pro ty, kdo tím žijí obsahuje kromě scénáře a fotografií z filmu i rozhovor s autorem a jeho úvahu Sametová simulace. Havelka vzpomíná na život v Jihlavě, na začátky jihlavského festivalu dokumentárního filmu, na studia na DAMU a první angažmá v Ypsilonce a samozřejmě na Vosto5. Vysvětluje též své názory na divadelní a filmovou režii a to, co si uvědomil právě u Vlastníků. „Vlastníky nevnímám jako divadelní látku, naopak pro divadlo mi připadnou nedivadelní. Proto jsme je neinscenovali na jevišti…“

Sametová simulace je pak režijním pohledem na uplynulých třicet let, v němž je důležitý prvek zrovnoprávnění rolí ve vztahu herec – divák. „Už název revoluce ‚sametová‘ odkazuje k materiálu, ze kterého se v tradičním divadle vyrábějí opony…“ Kniha je navíc doplněna seznamem Havelkových divadelních inscenací (2000–2020). Bohužel nejsou uvedeny jeho autorské texty, třeba hříčka Lanovka (psaná speciálně pro měsíčník Mezinárodní politika, 8/2012), komorní drama, v němž v kabině krkonošské lanovky zůstanou uvězněni Václav Klaus, Angela Merkelová, Nicolas Sarkozy aj., končící dotazem neznámého muže: „Jste připraveni na konec světa?“

Pobaví vás též divácké ohlasy Vlastníků (kladné i záporné): „Češi to vlastně uměj dělat, ty stolový scény. Jestli si vzpomenete na Formana, na Hřebejka, prostě ty stoly nám jdou. To je ten základ český kinematografie, dobrej rozhovor u stolu.“ A Vlastníci už jsou také audioknihou; Tereza Dočkalová, Petr Čtvrtníčkek, neexistující výtah, (ne)prodejné půdní prostory aj. v hlavních rolích superprodukce Audioteky.

To téma viselo ve vzduchu

Téměř ve stejné době jako Vlastníci vyšla kniha s podobným tématem. Odeon ve své edici Světová knihovna vydal román Jeana-Paula Duboise Na světě žijeme každý jinak. Jeho hrdina Paul je dlouhou dobu správcem v montrealském rezidenčním komplexu Excelsior, což je taky taková varianta SVJ, a právě kvůli jednomu z vlastníků se ocitne ve vězení.

A jak by se na takovém shromáždění vlastníků asi chovali John Lennon a Yoko Ono? I oni obývali (a Yoko stále obývá) bytový dům The Dakota (Dakota Apartmens), na 72. ulici na Manhattanu a na domovní schůze chodili, což vyplývá z článků, jež se objevily po Lennonově smrti, který byl zastřelen právě před Dakotou. Kdyby se dějiny trochu pomíchaly, dovedete si představit, že by třeba Blesk přinesl zprávu: „Shromáždění SVJ The Dakota minutovým tichem uctilo památku svého člena, ex-Beatla Johna Lennona…“ 

Jakub Šofar




Diskuse ke článku