Přečetli jste díla Franze Kafky (1883–1924) a chcete o enigmatickém autorovi vědět víc? Nebo jednoduše bažíte po detailech o Franzovi a ženách, o jeho podivných způsobech zacházení s penězi, o školáckých podvůdcích a zálibě v gymnastických a dechových cvicích?
Prakticky všechno sice najdete na více než dvou tisících stran spisovatelovy biografie z pera německého literárního vědce Reinera Stacha (její tři svazky vyšly česky v nakladatelství Argo v letech 2016, 2017, 2018), ale třeba preferujete kratinké, uzavřené kapitolky. Ve Stachově knize s názvem Tohle že je Kafka?, která devět let po vydání originálu právě vyšla v Argu, stejně jako zmíněný životopis v tradičně mistrném překladu Vratislava Jiljího Slezáka (1932–2020), jich najdete 99. Víceméně chronologicky řazených v tematických blocích, od Franzova dětství a mládenectví po jeho narychlo, a proto s chybami sepsaný nekrolog z pera Mileny Jesenské. Chyb se ostatně při psaní v době předinternetové dopouštěl i sám Kafka; například v 73. kapitole s názvem Kafka se nevyzná v Americe najdeme výčet „podivných omylů“, vesměs geografických, nakupených v románu Nezvěstný.
Kafka lékařům nevěří, bludům podléhá
Třísetstránkový svazek představuje podnětné počtení i pro toho, kdo posloupnost Kafkova díla i detaily dějů pozapomněl. Věděl někdo, že existovaly alespoň tři Dopisy otci, ne jen ten jeden slavný? Že Kafka nevěřil lékařům a podléhal esoterickým bludům a tomu, co bychom dnes nazvali fake news? A že on, ze zdravotního hlediska příslušník rizikové skupiny obyvatel, neměl valného mínění o očkování? Jak by se asi Franz Kafka, promovaný právník, šéf oddělení, trénovaný plavec i veslař a zároveň těžce nemocný člověk, choval během aktuální pandemie?
Některé kapitolky jsou dokonale zbytné, na významu jim dodávají jen citace z Kafkových dopisů, a mnohé obsahují nepříliš známé (a nepříliš zajímavé) fragmenty jeho tvorby. Přečteme si o Kafkově oblíbené, modernímu našinci zcela neznámé písni i drb o tom, jak Kafka plival z okna „tuberácké“ hleny na malé děti. Ale skutečně je tato bezmála osmdesát let stará, samozřejmě neověřitelná vzpomínka ještě starší pamětnice, která jako maličké dítě pobíhala po dvorku pod bytem, kde žil již těžce nemocný Kafka sedm týdnů roku 1924 v nájmu, hodna uvěření a zařazení do souboru? Mimochodem, rodičům prý na podzim roku 1917 své onemocnění tuberkulózou zatajil, v příslušné kapitolce o Kafkově neochotě lhát se však nedozvíme proč. Některé pochybné historky jsou poetické a krásné, kupříkladu když spisovatel a sionista Jiří (Mordechaj) Langer vzpomíná v dopise vydavateli z 14. února 1941 na to, jak Kafka „vydechl svou duši“. Jenže badatel Stach nám bohužel zkazí radost s tím, že „Langerovy výroky o Kafkově smrti pocházejí z třetí ruky a jsou reprodukovány nepřesně“…
Drobty ze stolu
Jedna formální připomínka: odkazování v knize by jistě mohlo být uživatelsky přátelštější. Když se na str. 21 v závorce píše „viz Odhalení 2“ (a na dalších stranách se podobné závorky týkají zbylých 98 odhalení), čtenář víceméně hádá, k čemu se tato poznámka vztahuje. Díky čtenářské zkušenosti listuje dozadu, až za „Životopisné poznámky“ (což jsou medailonky čtrnácti význačných Kafkových blízkých) a „Kroniku“ (tedy data jeho životních milníků) k „Pramenům a poznámkám“ na str. 301, kde se teprve ex post dozvídáme, že „číslice odkazují k pořadovému číslu jednotlivých odhalení“.
Reiner Stach před necelými čtyřmi lety v rozhovoru pro Reflex vzpomínal na to, jak ve společnosti Franze Kafky vlastně strávil celý svůj dospělý, profesní život a že o něm nedokáže přestat přemýšlet a psát. Tato jeho knížka je vedlejším produktem badatelské vášně; elegantně naservírované, chutné, ale přece jen pouhé drobty ze stolu podané méně náročným strávníkům. Sbírka jednotlivostí tvoří jakýsi datadisk k monumentální biografii a poněkud rozšiřuje a prokrvuje kafkovské univerzum; pokud ovšem Franze Kafku nemilujete a jeho život a dílo alespoň trochu neznáte, přinese vám jen neúplný zážitek.
