nahoru

Nejrudější růže rozkvétá. Jen je černobílá, nevzhledná a páchne generalizací

Kateřina Kadlecová3. dubna 2021 • 06:10
Nejrudější růže rozkvétá. Jen je černobílá, nevzhledná a páchne generalizací
foto: Archiv nakladatelství Paseka

Švédská komiksová autorka má spoustu dobrých nápadů, přečetla kvantum chytrých knih a prohrabala se bulvárem. Z toho všeho pak upletla komiksové album o historickém vývoji ve věcech lásky a namlouvání.

Tak předem: pokud jste četli nejznámější dílo Liv Strömquistové , knížku Ovoce poznání (2014), která v nakladatelství Paseka vyšla v roce 2018 a objevně rozebírá historii vnímání ženského pohlavního orgánu, menstruace a dalších důležitých tabuizovaných spřízněných věcí a jevů, jste na výtvarný styl třiačtyřicetileté vystudované politoložky, aktivistky, rozhlasové moderátorky a komiksové kreslířky zvyklí. A nenecháte se v případě její před měsícem česky vydané novinky s poetickým názvem Nejrudější růže rozkvétá zmást prudce elegantní obálkou, jakými nás nakladatelství Paseka tak rádo láká/mate i u své beletristické produkce (tahle je ovšem až na font a barvu názvu zděděná po dva roky starém švédském originálu), neboť víte, že pod ní je nepřehledná změť písmenek a poměrně dost ošklivé černobílé obrázky.

Vše pro čtenářovo nepohodlí

Vůbec je zvláštní, že autorka pro dílo zvolila médium komiksu, když na většinu kreslených stran tak jako tak cpe odhadem dvě normostrany textu. Odstrašujícím příkladem dusící se stránky, praskající ve švech a zoufale volající po alespoň centimetru čtverečním volného místa, je namátkou strana 50. Anebo taky 51, 49, 48…

Čtenářský dyskomfort je opravdu značný: nepříliš dobře čitelný font a písmenky narvané bubliny, leckde rozdělené na dvě propojené, protože do jedné by se promluva nevešla, a v závějích textu na samém dně viněty dvě ošklivě vyvedené mluvící hlavy, které mají na boku okénka navíc hvězdičku se jménem autora a číslem stránky, případně se sáhodlouhým názvem jakéhosi časopiseckého článku v angličtině. Protože tenhle komiks je tak chytrý, že neustále z něčeho cituje a na něco se odvolává, a my akademici prostě musíme jít ad fontes a uvádět zdroje, víme?

Takže se první půle z těch 170 stran jeví jako ilustrovaný výtah z myšlenek izraelské socioložky Evy Illouzové, špikovaný obrazy ze života básnířky Hildy Doolittleové (název komiksu je prvním veršem její pozdní milostné básně) a stereotypními (dez)interpretacemi popkulturních obsahů na škále Šmoulové – Sex ve městě. Ale nebojte, Bataille, Houellebecq a Kierkegaard se taky přidají. Uff.

Chudák Leo DiCaprio

Nejvíc to ovšem odnesl nebohý hollywoodský herec Leonardo DiCaprio; jeho vyválení v dehtu a peří přece musí potěšit každou správnou feministku. Už v anotaci knihy se píše: „Jsme v čase konzumu a sociálních sítí ještě vůbec schopni se zamilovat? Nebo jen, stejně jako Leonardo DiCaprio, který střídá partnerky jako modelky plavky, hledáme v tom druhém zrcadlo pro vlastní ego?“

Ano, samozřejmě, je naprosto nefér a dokonale trapné strefovat se takhle do někoho, koho známe jen ze stránek lesklých časopisů a kdo sice nemá žádný dohledatelný škraloup v podobě násilí na ženách nebo byť jen hnusného porozchodového chování, ale holt se mu líbí mladé modelky, což je pochopitelně atypické a zavrženíhodné. Proto si autorka poté, co v úvodu zrekapituluje z bulváru převzaté pravdy (nebo taky polopravdy, možná dokonce nepravdy, protože co my víme?) o partnerských vztazích oscarového herce, uvědomí, jak generalizující, povrchní a dost možná hluboce mylné její dojmy jsou, a dehonestace matadora kinematografie doprovází poznámkami jako „Nejde o to, že by MĚL tyhle věci dělat! Uklidněte se, krucinál. Já jenom přemýšlím, PROČ se to neděje,“ případně jinde „Omlouvám se, že tenhle komiks tak hrozně generalizuje a nezohledňuje miliardy individuálních odlišností.“

Ale pozor, ne že by se člověk nad tím vším místy nepobavil. Třeba když se tři kluci ptají: „Nechcete s náma chodit?“ a tři holky jim odpovídají: „Ne, zapsaly jsme se do pořadníku na Lea DiCapria.“ Tenhle typ humoru je mimochodem v komiksu všudypřítomný; pokud na něj nejste stavění, varuju vás.

Eklektický bordel

Mluví ze mě zklamání – po chytře feministickém Ovoci poznání jsem se na další komiks Liv Strömquistové vážně těšila. Jenže jak jsou graficky chaotické jednotlivé stránky, je nesourodý i obsah celkově. Nejde jen o srovnávání nesrovnatelného, tím myslím podivně volených příkladů jednotlivých vztahů v šovinistickém 19. století s několika exemplárními partnerstvími dnešními, bekaně poškozenými tím zlým kapitalismem a „společností orientovanou na výkon“. Brajgl, v němž citace písně od Beyoncé střídají pasáže z řecké mytologie, jako kdyby libreto psalo dítě s ADHD: „Udržte to v hlavě! – teď se totiž ještě na chvilku vrátíme k filozofovi Byung-Chulovi! Jupí“.

Nakonec mě komiks svým zevšeobecňováním, nejapnými fóry a všudypřítomnými alibistickými zpochybňujícími výrazy typu „možná“ a „pravděpodobně“ mnohem víc naštval než inspiroval.   





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře