Říká se jim osudové ženy. Vyryjí do vašich životů nepřekročitelnou průrvu, zatímco vy jste jen zákmitem v jejich vzpomínkách. Nebo obětí položenou k nohám temné bohyně. Osudové ani ne pro to, že vám je seslal osud, ale proto, že váš osud často zpečetí. Záře jejich očí a lesk jejich tekutin jsou klamavé – rády vyčkávají v příšeří.
Tělo, pro které se vraždí
Proto se jejich fikčním podobám tak dobře daří v žánru zvaném noir. Mohou to být docela obyčejné ženy, které se dotknou ve správný čas citlivého místa zabijáka. A ten pak kvůli jejich životu či pomstě jejich smrti projde temným údolím až na elektrické křeslo, jako třeba v Sin City od Franka Millera.
Anebo to jsou skutečné démonky, jako Josephine. Osoby s minulostí dlouhou a temnou. Ohrožení každého muže, kterému zkříží cestu. Přestože jim nic zlého nepřejí. Ale nemohou jinak. Josephine, ona Fatale ze stejnojmenné komiksové série, jejíž závěrečný pátý díl koncem roku vydal BB/art.
Když noir, tak scenárista Ed Brubaker a kreslíř Sean Philips. V americkém vydavatelství Image si vydupali velmi exkluzivní smlouvu a publikují zde komiksy kombinující kriminální žánr a retro noirovou atmosféru. Český čtenář zná jejich Criminal a Zatmívačku, stejného ražení je i pětidílná Fatale. Ta je navíc okořeněná pořádnou porcí cthulhu. Jestli nevíte, co je cthulhu, tak buďte rádi a raději po tom nikdy, nikdy nepátrejte a žijte dál život ve sladké nevědomosti.
Josephine je – jak už to v noirových příbězích bývá – sličná brunetka, s tělem, pro které by člověk vraždil, s obličejem, který máte chuť chránit. Ve skutečnosti byste naopak měli vzít nohy na ramena. Téměř každý muž ji chce. A ten, kdo se jí dostane příliš blízko, nekončívá šťastně.
Vypadá to, že Josephine není obyčejná smrtelnice. Prochází dějinami, stále stejně mladá, a nese si s sebou břímě, které by normálního člověka přivedlo k šílenství. Což se ostatně asi dvakrát v této sérii stane. Zažila totiž chladný dotek „tamtěch“, slizkých božstev z netečného vesmíru, která se jednou mohou vrátit.
Víra je milosrdná lež
Tam, kde jsou božstva, jsou i kulty. A vyznavači. A oběti. Krvavé oběti, dlužno v tomto případě říci. A další tvorové, kteří jsou lidmi jen navenek. Josephine se před nimi dlouho skrývala, ale dobře ví, že utéct jim nemůže. Proto vyráží do protiútoku. Muže poblázněné její krásou, a v případě nutnosti i telepatickými schopnostmi, využívá jako návnady. Umírají brzy. Jedinou výjimkou je novinář, který je pro ni možná podobně osudový jako ona pro něj. Sice ho Josephine v prvním díle připraví o nohu, ale copak je toto důvod, proč za svou osudovou láskou dál nepajdat a netoužit po její omamné přítomnosti?
Brubaker temnotu velmi dobře dávkuje. Běžné vraždy jsou tu na denním pořádku; ilustrátor si obzvláště hoví v prostřelených hlavách s chybějícím kusem lebky. Zato nelidská temnota stále jako by číhala za rohem a podobně jako ve starém dobrém Alienovi z ní vidíme jen sem tam malý kousíček.
Obzvlášť působivý je v pátém dílu monolog o srovnání tradičních křesťanských bohů s těmi, jimž slouží ústřední padouši. Jejich bohové „nevyžadovali víru… dávali důkaz. Důkaz, že vesmír je mnohem drsnější a ukrutnější místo, než si kdy dokázali představit.“
Tím způsobem je velmi dobře udržováno napětí po celou sérii, která patří v kriminálně-hororovém žánru k tomu nejlepšímu, co u nás vyšlo.
