Mám tři děti a vznikly vlastně tak nějak mimochodem. To je dost osobní a nevyžádaná informace (pardon!), ale tenhle komiks nelze nebrat osobně, nelze se s ním nesrovnávat a během četby nezpytovat svědomí. Díky téhle útlé růžové knížce jsem si naplno uvědomila, jak moc bych měla být za ty děti vděčná a jak necitlivě jsem možná do teď reagovala na bezdětnost svých blízkých. Poslyšte příběh, který se skutečně stal…
Tři roky po vydání svého japonského komiksu Pikunikku se jedenatřicetiletá výtvarnice Monika Baudišová vrací s autoterapeutickým kresleným příběhem jednoho těžkého (nejen) ženského břemene: čekání na miminko. A bere to zgruntu a bez obalu: na prvních ze 144 stran knížky naprosto otevřeně přiznává „mnoho let marného snažení otěhotnět, několik umělých oplodnění a potratů“, „deprese po mnoha letech neustálé konzumace hormonů“ a následnou psychoterapii. A právě v jejím rámci vymyslela a nakreslila celospolečensky důležitou knížku s pregnantním názvem Bezdětná, kterou vydal nakladatel knih Petra Síse, Jaroslava Rudiše nebo Lenky Reinerové Joachim Dvořák v Labyrintu.
Každý pátý pár, oslovujeme, voláme
Jak se dnes ptáme „Kolik znáš lidí, co mají reálně covid-19? A kolik znáš lidí, co na koronavirus umřelo?“, zkusme se zeptat, kolik známe bezdětných párů, kterým to s miminem – alespoň doposud – nevyšlo. Kolik známe holek, co už jim tenhle vlak z různých důvodů ujel. Nebo lidí, kteří si nechtějí pochovat vaše batole, protože by se po sedmé IVF taky mohli rozbrečet bezmocí a vzteky. Možná dojdete k podobně překvapivému číslu jako já – máme jich kolem sebe jak máku, Baudišová v předmluvě dokonce píše, že „neplodností trpí přibližně každý pátý pár“. Což je poněkud zavádějící, když samotný termín „neplodnost“ nedefinuje, a nevíme tedy, zda myslí onu neplodnost, kdy po roce a delším časovém úseku pravidelného nechráněného styku nedojde k oplodnění, nebo zda termínem míní neschopnost ženy dítě donosit, atp.
A stejně jako existuje spousta druhů „neplodnosti“ a nepřeberně příčin bezdětnosti, i je knížka sama pestrá a plná nuancí, jaké boj (nebo smíření?) s neplodností přináší.
Inseminace? Ha ha, to je vtipný
Na první stránce, optimisticky zarůžovělé a plné toužebného očekávání, dva protagonisté odysey, jednoduše vyvedení v černé a bílé, s úsměvem hlásí ve společné bublině: „Budeme mít děti!“ Následující stránky povětšinou okupuje postava kamarádky (těhotné, s kočárkem…) nebo kamaráda (s jednoduše načrtnutými ratolestmi po boku nebo v náručí) a dává páru nevyžádané rady do života nebo trousí povzbudivé komentáře: „My si prostě řekli, že tomu necháme volný průběh, a za měsíc jsem byla v tom.“
Následují edukativní obrázky ilustrující podstatu procesu oplodnění a všechno to vypadá krásně jednoduše, takhle na papíře. Jenže po několika měsících se hrdinka (v pravém slova smyslu) ocitá v čekárně na gynekologii a už to tak růžové není. S každým dalším pokusem, metodou, uplynulým rokem, s každou další necitlivou bublinou („Čau, tak už jsi těhotná?“; „Ve tvém věku bys měla mít už alespoň dvě!“) a každým dalším hulvátským pokusem o small talk („Inseminace? Ha ha, to je vtipný. To zní, jako byste byli dobytek.“) propadáme hlouběji do smutku, beznaděje, bezmoci, vzteku, prostě do všech těch pocitů popsaných v anotaci.
Děkuji, raději obejmout
Proč je důležité číst tuhle knížku, ve které se autorka rozhodla jít s kůží a vlastně i s jinými orgány na trh? Protože kromě toho, že se člověk z až učebnicově přehledných nákresů dozví, co je to třeba intrauterinní inseminace a jaký přesně následuje kolotoč, když se dílo nedaří, se dokážeme vžít do lidí, které neplodnost postihla. A dostaneme jistý recept na to, jak se k nim chovat. Uvědomíme si, že to asi nebudou žádné snowflakes, které se rády topí ve svém žalu a je třeba kolem nich našlapovat po špičkách. Ale že přidávat k jejich bolestem a doprovodným jevům hormonální léčby – průjmy, zvracení, mžitky, mdloby, třesy, křeče, atp., atd. – ještě rádoby vtipné komentáře pro rozptýlení je asi stejně taktní jako kupovat rozvernou podprsenku přítelkyni po oboustranné ablaci prsů.
