Tři roky po vydání svého japonského komiksu Pikunikku se jedenatřicetiletá výtvarnice Monika Baudišová vrací s autoterapeutickým kresleným příběhem jednoho těžkého (nejen) ženského břemene: čekání na miminko. A bere to zgruntu a bez obalu: na prvních ze 144 stran knížky naprosto otevřeně přiznává „mnoho let marného snažení otěhotnět, několik umělých oplodnění a potratů“, „deprese po mnoha letech neustálé konzumace hormonů“ a následnou psychoterapii. A právě v jejím rámci vymyslela a nakreslila celospolečensky důležitou knížku s pregnantním názvem Bezdětná, kterou vydal nakladatel knih Petra Síse, Jaroslava Rudiše nebo Lenky Reinerové Joachim Dvořák v Labyrintu.
Každý pátý pár, oslovujeme, voláme
Jak se dnes ptáme „Kolik znáš lidí, co mají reálně covid-19? A kolik znáš lidí, co na koronavirus umřelo?“, zkusme se zeptat, kolik známe bezdětných párů, kterým to s miminem – alespoň doposud – nevyšlo. Kolik známe holek, co už jim tenhle vlak z různých důvodů ujel. Nebo lidí, kteří si nechtějí pochovat vaše batole, protože by se po sedmé IVF taky mohli rozbrečet bezmocí a vzteky. Možná dojdete k podobně překvapivému číslu jako já – máme jich kolem sebe jak máku, Baudišová v předmluvě dokonce píše, že „neplodností trpí přibližně každý pátý pár“. Což je poněkud zavádějící, když samotný termín „neplodnost“ nedefinuje, a nevíme tedy, zda myslí onu neplodnost, kdy po roce a delším časovém úseku pravidelného nechráněného styku nedojde k oplodnění, nebo zda termínem míní neschopnost ženy dítě donosit, atp.
A stejně jako existuje spousta druhů „neplodnosti“ a nepřeberně příčin bezdětnosti, i je knížka sama pestrá a plná nuancí, jaké boj (nebo smíření?) s neplodností přináší.
Inseminace? Ha ha, to je vtipný
Na první stránce, optimisticky zarůžovělé a plné toužebného očekávání, dva protagonisté odysey, jednoduše vyvedení v černé a bílé, s úsměvem hlásí ve společné bublině: „Budeme mít děti!“ Následující stránky povětšinou okupuje postava kamarádky (těhotné, s kočárkem…) nebo kamaráda (s jednoduše načrtnutými ratolestmi po boku nebo v náručí) a dává páru nevyžádané rady do života nebo trousí povzbudivé komentáře: „My si prostě řekli, že tomu necháme volný průběh, a za měsíc jsem byla v tom.“
Následují edukativní obrázky ilustrující podstatu procesu oplodnění a všechno to vypadá krásně jednoduše, takhle na papíře. Jenže po několika měsících se hrdinka (v pravém slova smyslu) ocitá v čekárně na gynekologii a už to tak růžové není. S každým dalším pokusem, metodou, uplynulým rokem, s každou další necitlivou bublinou („Čau, tak už jsi těhotná?“; „Ve tvém věku bys měla mít už alespoň dvě!“) a každým dalším hulvátským pokusem o small talk („Inseminace? Ha ha, to je vtipný. To zní, jako byste byli dobytek.“) propadáme hlouběji do smutku, beznaděje, bezmoci, vzteku, prostě do všech těch pocitů popsaných v anotaci.
Děkuji, raději obejmout
Proč je důležité číst tuhle knížku, ve které se autorka rozhodla jít s kůží a vlastně i s jinými orgány na trh? Protože kromě toho, že se člověk z až učebnicově přehledných nákresů dozví, co je to třeba intrauterinní inseminace a jaký přesně následuje kolotoč, když se dílo nedaří, se dokážeme vžít do lidí, které neplodnost postihla. A dostaneme jistý recept na to, jak se k nim chovat. Uvědomíme si, že to asi nebudou žádné snowflakes, které se rády topí ve svém žalu a je třeba kolem nich našlapovat po špičkách. Ale že přidávat k jejich bolestem a doprovodným jevům hormonální léčby – průjmy, zvracení, mžitky, mdloby, třesy, křeče, atp., atd. – ještě rádoby vtipné komentáře pro rozptýlení je asi stejně taktní jako kupovat rozvernou podprsenku přítelkyni po oboustranné ablaci prsů.
