nahoru

Kopulující Eva a nudící se Adam nového virtuálního ráje

Petr Šmeral 26. září 2020 • 10:55
Kopulující Eva a nudící se Adam nového virtuálního ráje
foto: Archiv nakladatelství Argo

Co byste dělali, kdybyste mohli dělat cokoliv? Tak stojí zásadní otázka, kterou řeší dvojice hrdinů grafického románu Alt-Life (vydalo Argo). René a Josiane se jako dobrovolníci stávají novodobým Adamem a Evou ve virtuálním světě, kam se má postupně přestěhovat celé lidstvo. Zatím tu jsou ale jen oni dva, podobně jako první lidé v ráji.

Ráj měl ovšem svého hada, který těm dvěma nabídl jablko poznání, aby „byli jako bohové“. I dokonalá technika je takovým jablkem nabídnutým virtuálním kolonistům. Zatímco se o jejich těla stará kokon vybavený panožkami simulujícími jakoukoliv formu fyzického doteku, mohou novodobá Eva s Adamem pobývat ve světě, který se mění podle jejich představ. Stačí jen chtít.

Bozi na tomto světě

Jenže v tom je ten háček. Co vlastně chtít? Můžete si navolit, zda být na pláži, v kosmickém prostoru nebo na hřbetě obrovského brouka. Můžete tam být sami, nebo v davu (neexistujících) lidí. Můžete si s nimi povídat, jejich odpovědi nasimuluje umělá inteligence tak, že skoro nepoznáte rozdíl. Skoro. Přece jen jste v tomto světě bozi, takže ostatní vám jsou tak trochu k ruce. A když řeknete nádherné dívce, aby vám ukázala prsa, bez rozpaků to udělá. A když virtuální Eva pomyslí, že by jí na její přání zhmotnělý masér mohl namasírovat úplně všechno, není nic snazšího.

Když si Adam s Evou prohodí pohlaví

Josiane si tyto erotické výhody virtuality užívá. Přechází od jedné zvrhlé fantazie ke druhé a nikdy nemá dost. René se v nové roli necítí zdaleka tak dobře. Umělý svět mu připadá... inu, umělý. Nedokáže se oddat sexu, když ví, že to není doopravdy. Osahává si hranice možností. Doteky tu lze cítit, v jistých případech i bolest, ale umřít tu nejde. A tak se vrhá do víru bojů ve válečných zákopech, střílí a nechává se zasahovat, nesmrtelný nudící se bůh.

Až ho to svede k tomu, co je alespoň zčásti pravé – k Josiane. Když se domluví, dokáží se sejít ve sdílené umělé realitě a povídat si, třeba při svíčkách během večeře. Začínají nacházet milostný vztah, který na začátku neexistoval. Experimentují. Prohodí si na chvíli pohlaví, prožijí spolu sex a po návratu se ujistí, že to sice bylo zajímavé, ale že si takovou výměnu už příště odpustí. A setkávají se i s podivnými surreálnými světy, které vytváří jejich mysl tím častěji, čím déle žijí v izolaci od původního přirozeného světa.

Jenže ten přirozený svět kolem pomalu přestává existovat. Lidé budoucnosti žijí v městských superstrukturách obklopeni toxickým prostředím, proti němuž se musejí permanentně chránit průsvitnou membránou. Ano, přiznejme si, pro druhou vlnu epidemie koronaviru je to docela příhodné čtení.

Exodus do virtuality

Svět ovšem nenechá na pokoji je. René a Josiane byli průzkumníci, kteří měli ukázat, že je takový virtuální život možný. Idyla končí. Jejich svět začínají zaplavovat davy dalších lidí, kteří se rozhodli skutečnou realitu nenávratně opustit. A René s Josiane jsou najednou na roztrhání, každý chce poradit, jak s novým prostředím nakládat.

René před tímto náporem utíká k vytváření světů. Hraje si na boha, vytváří nové planety a na nich život. Život se má k světu, dokonce až tak, že začne svého stvořitele ohrožovat. A protagonisty čím dál více začínají bolesti opravdu bolet. Virtuální svět se začal stávat reálným. Kde v tom všem najít záchytný bod? Přece tam, kde jej našli Adam s Evou nebo třeba roboti Primus a Helena v jubilujícím Čapkově dramatu R.U.R. – v lásce a splynutí. Jen by to volání života asi biblická Eva neoznačila tak, jako Josiane: „Ty krávo! To bylo něco!“

Scenárista Thomas Cadéne, na poli komiksu relativní nováček, se dotýká velkých témat docela nenásilným způsobem. Vytvořil zajímavou symbiózu komiksu filozofického a erotického. Výtvarník Joseph Falzon se zase vyřádil na koncipování fantaskních světů, které mu jdou o něco lépe než lidské postavy a obličeje. Alt-Life je osobitý komiks, těžko srovnatelný s jinými díly, snad s výjimkou některých prací Möbia a Jodorowského.

Petr Šmeral




Diskuse ke článku