Poslední zapálí vesnici. Ať mír dál zůstává s touto krajinou, s Arménií…
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Poslední zapálí vesnici je dvousetstránkovou, skvělými snímky i přesnými slovy vybavenou knihou reportáží Lenky Klicperové a Markéty Kutilové z války – tedy ze čtyřiačtyřicetidenní bitvy Arménů s Azery o území Náhorního Karabachu, té líbezné hornaté země v dějinných a množinových průnicích území Arménie a Ázerbájdžánu.
Svazek Poslední zapálí vesnicipatří do knihovničky každého zájemce o problematická místa moderních dějin. Obzvlášť zaujme reflexí názorů a příběhů přeživších, dostatečně vyjadřujících mínění lidí o válce i o mocenských intrikách válečných elit a kšeftařů se zbraněmi.
Byly při tom. Hned v začátku
Kdo hledá, najde – příběhy i mozaiku úvah o nesnázích života, navíc ztrpčovaného válečným terorem. Výpověď všeobecně talentovaných (foto)reportérek a pravidelných přispěvatelek Reflexu Lenky Klicperové a Markéty Kutilové, které byly jako první z českých žurnalistů na místě hned v počátcích útoku, nemá chybu; doprovázena fotografiemi přesvědčivě vysvětluje podstatu konfliktu.
Autorky několika reportážních knih doslova z první linie (mj. dvojdílné Islámskému státu na dostřel nebo Ve válce, o osudech válečných obětí z Iráku a Sýrie) křížem krážem zcestovaly karabašské bitevní pole. Popisem zkázy, řad zraněných v nemocnicích a nespočtu mrtvých v uniformách obou států, nesnází i legendární arménské dobrosrdečnosti vzdor válečnému kataklyzmatu dokládají nedávné karabašské dění. Knihu doplnil doslov politologa Tomáše Šmída, experta na ozbrojené konflikty a obecně zahraničně bezpečnostní problémy v postsovětském prostoru s důrazem na kavkazský region.
Od nezájmu ke genocidě
Vícekrát se v knize ozve arménské memento, které bychom měli vzít na vědomí: Evropa nás ignorovala, neměla zájem, opustila nás… Vztahy evropských zemí na západ od Černého moře s Arménií byly za uplynulých devět set let slabé. O arménském koňaku pokrokové lidstvo dlouho nemělo ani ponětí. V jisté kronice jsem ovšem našel zmínku o tom, že se 6. ledna 1198 účastnil korunovace arménského krále Leona papežský a císařský velvyslanec Konrád z Wittelsbachu. Tito bavorští výtečníci hrají prim v německých kulturních dějinách již drahnou dobu v tom nejlepším slova smyslu. Pokud mělo tehdy smysl harcovat z Bavor do Arménie koňmo, kočárem i korábem takový lán cesty, proč nastala komunikační nesnáz s Arménií a dodnes patrná mizivá kulturní výměna?
Vztahy postupně zanikaly se sílícím přílivem turkických národů na západ Asie. Jistou oporou arménské enklávě byla zahraniční diaspora, vojensky imperiální Rusko. Z turkické strany převažoval válečný tlak a útlak, jenž vyvrcholil v roce 1915 genocidou Arménů na území maloasijského osmanského Turecka. A současní Arméni vnímají ázerbájdžánskou agresi jako pokračování toho neblahého procesu.
Staré křivdy a útlak rezonují a budou rezonovat věky. I přes války, masakry a genocidu Arménie trvá, a je v té její houževnatosti něco nadmíru sympatického. Doma i v diaspoře Arméni – v Arménii jich žijí tři miliony, celkem je jich ve světě na 12 milionů – prosluli jako intelektuálové, inženýři, umělci, sportovci, zdatní obchodníci a politici. Namátkou letecký konstruktér Arťom Mikojan, jeden z „otců“ letadel MiG; světově proslulý spisovatel William Saroyan; v hudbě komponista Aram Chačaturjan, šansoniér Charles Aznavour a zpěvačka Cher, v televizní kultuře pak má stejně jako Cher arménskou krev po otci plejáda krasavic Kardashianových a mnoho dalších...
Kalašnikovy proti kazetovým bombám
Válka není fotbalová ligová soutěž ani on-line turnaj ve strategické hře. Škoda, bylo by lepší válku symbolizovat, obešli bychom se tak bez globálních ztrát a zbytečné újmy pro daňové poplatníky. Třeba zmínit výzbroj armád v konfliktu: arménští muži měli kalašnikovy a stroje mnohdy ještě ze sovětské éry. Svědčí to o svérázném pacifistickém vizionářství arménské generality; sympatický idealismus s názvukem hippies. Ovšem azerská armáda byla vyzbrojena zbraněmi tureckého a izraelského (!) původu – drony a raketami vražedné přesnosti a razance i kazetovými bombami, jež už jsou desítky let zakázány mezinárodní konvencí.
Když uvážíme, jaké ztráty tyto zbraně způsobily mezi arménskými civilisty a vojáky (vojáků na obou stranách konfliktu zemřelo na deset tisíc, civilistů padlo 146), nelze se zbavit dojmu, že šlo o úmysl masakru v arménské populaci mužů v produktivním věku. O území Náhorního Karabachu šlo zřejmě až v druhé řadě, valnou měrou je to vyprahlá horská krajina s těžkými podmínkami k životu a zemědělství nebo pastevectví. Azeři si území nárokují na základě rozhodnutí ze sovětské doby, kdy jim Sověti přiřkli Karabach jako součást Ázerbájdžánu. Arméni mají historické nároky mnohasetletého stáří, chrámy a kláštery s původními názvy. Pádnost argumentů je nesrovnatelná.
A sklízet bude kdo?
Co nastalo v Náhorním Karabachu po válce: všechna péče přišla vniveč, domy spáleny, ovocné stromy skáceny, pole a zahrady lehly popelem nebo ladem. Životy vyhasly. Nezískal nikdo.
Jedinečná kniha dvou odvážných reportérek mi připomněla repliku z Orwellovy knihy o španělské občanské válce Hold Katalánsku, kde se ptá rolník u zpustlého pole na frontové čáře: „A sklízet bude kdo?“
