nahoru

Poema o Putinovi: Přežili jsme, tak teď se ještě pořádně nažrat

Petr Nagy 15. července 2021 • 13:00
Obálka Putina
Obálka Putina
• foto: 
Archiv nakladatelství Rubato

Roman Rops-Tůma (* 1985) patří mezi spisovateli-mileniály, čili příslušníky literární generace Y, nejen k nejvýraznějším, ale i nejtalentovanějším autorům tzv. angažované poezie. Jeho nejnovější kniha Putin, vydaná koncem loňského roku nakladatelstvím Rubato, je toho pádným důkazem.

Už sbírka À la thèse, kterou básník s pseudonymem odkazujícím k jedné z literárních postav Miloše Urbana v roce 2012 debutoval, se vyznačovala intertextovostí a snahou o uměleckou reflexi českých dějin i naší současné společnosti. A v tomto stylu Roman Rops-Tůma pokračoval i při psaní druhé sbírky Maskirovka (2018), kterou lze podle literárního kritika Martina Lukáše číst jako „sérii ostrých komentářů k společensko-politické situaci člověka 21. století, jak ji definovaly dějiny století předcházejícího“.

Neuralgická místa moderních českých dějin

V obou knihách se vyskytovaly i rozsáhlejší skladby, které jako by předjímaly básníkův nejnovější počin – Putina, svazek vydaný nakladatelstvím Rubato, čítající necelých padesát stran a obsahující vedle Ropsovy poémy i několik parodicky laděných ilustrací-koláží od Jaroslava Tvrdoně. Titul je sice dedikován současnému ruskému prezidentovi, k němuž odkazuje jeho název, autor tu však ohledává neuralgická místa posledního století českých dějin – počínaje bolestivým zrodem Československa a hojně zneužívanou imigrantskou „krizí“ konče.  

Ropsovy verše se navzdory absenci rýmů i jakékoliv interpunkce vyznačují výraznou vnitřní rytmizací, která přímo vyzývá k hlasitému čtení. Autor oplývající nemalou erudicí, pokud jde o historii, nešetří sžíravou ironií a své trefné postřehy servíruje formou neotřelých obrazů i zparodovaných floskulí. „A když se trochu skrčíme / dobře se jim tam vejdeme“ – takový byl podle něho český recept na přežití, ať už šlo o „našeho největšího přirozeného spojence“ Německo, nebo „našeho nového odvěkého přítele“ SSSR. Asi není třeba dodávat, že taková slova se našinci nečtou právě snadno, zároveň nám však skýtají vítanou příležitost k ozdravné sebekritice.

Dohlédnout za horizont talíře

Zřejmě už tušíte, že pád komunistického režimu a nastolení demokracie nepředstavují v Ropsově nesmlouvavém glosáři českých dějin nějaký významný předěl, pokud jde o míru kritičnosti či volbu tónu. Ve jménu kapitalismu a kvůli šalbě konzumerismu pácháme nová zvěrstva, jen místo národnostních menšin se jejich obětí stávají sociálně slabí, jejichž neradostný úděl má „slušný člověk zatížený hypotékou“ tendenci bagatelizovat nebo zcela přehlížet – „je úžasné jak pestrá je naše společnost / když o existenci celých vrstev nemusíme mít vůbec tušení“.

Bezdomovci a exekuce samozřejmě nejsou tím jediným, co náš národ očištěný od Němců, židů a Slováků („cikány mi radši nepřipomínejte“) trápí. A proto „stačí dohlédnout za horizont talíře a lidi dají válce šanci / když ji pochopí jako jedinou alternativu ke katastrofě / že by jim rajčata sežraly hordy barbarů z vyprahlého jihu / že by zdražila voda a rajčata by nebylo čím zalívat jakož i bazény“. Tak pravil Putin, pardon, Roman Rops-Tůma. A víte co? Raději si to sami přečtěte, nebudete litovat...

Petr Nagy




Diskuse ke článku