Čtenáři mých recenzí vědí, že se neštítím žádného braku a rád si přisadím komentářem. Nejinak je tomu u románu Francka Thillieze Pandemie. Pokud vám nestačí sledovat novinářské zpravodajství o průběhu (a snad konečně i závěru) pandemie „čínské chřipky“ v globálním rozsahu, možno se vhroužit do románu-thrilleru, jejž autor pojal jako zprávu o zlotřilém spiknutí, epicky vystřiženém po vzoru Flemmingova Jamese Bonda.
Všechno jsou to klony rodokapsových krvasů, které se v knižní kultuře drží již přes sto roků, jak ostatně upozornil už Karel Čapek v esejích své knihy o bulváru a nepříliš dobrém umění Marsyas (1931).
Viry a bakterie v krásné literatuře
A o šest let později napsal hru Bílá nemoc – alegorii o vzestupu totality, jak se probudila v poválečném světě. Jako předloha k jeho jinotaji mu možná posloužila pandemie „španělské chřipky“ z let 1918–1920, při níž zemřelo dle odhadů až 100 milionů lidí. Tyto údaje mají vždycky trochu charakter hausnumera, počtu makabrózního a nepřesného, protože zemřelé v okrajových oblastech civilizace nikdo neevidoval. Stejným tématem zhoubné pandemie se zaobíral v povídce Maska červené smrti věhlasný Edgar Allan Poe; v moderní literatuře má choroba významné místo jako symbol i motiv, zato u renesančního Boccacciova Dekameronu z půle čtrnáctého století je mor pouze záminkou k vyprávění a rámcem, na děj příběhů samotných nepůsobí.
Fantom s policejní kohortou v patách
Na pandemické zhoubě si může přihřát literární polívčičku ledaskdo. Někdejší francouzský ajťák Franck Thilliez (* 1973), jemuž v posledních třech letech česky vyšlo pět velmi slušně hodnocených detektivek včetně Smrtící DNA a Krvavého anděla, v Pandemii (v překladu Jiřího Žáka ji před časem vydalo nakladatelství XYZ) zvolil formu obsáhlého detektivního románu, což je čtivo pro zvláštní sortu čtenářských fajnšmekrů, zdlouhavější než svižná americká povídka drsné školy a povrchněji luxusnější než román psychologický s mikrokosmem duší hrdinů.
Komisař Sharko a Lucie Hennebelleová mají další práci: V ptačí rezervaci uhyne několik labutí, poblíž Paříže je brzy nato ubodán asi padesátiletý muž i jeho starý černobílý kokršpaněl a v nedalekém rybníku plavou zohavené ostatky čtyř těl. Ve Francii se šíří dosud neznámý kmen chřipky... Mají tyhle věci společného jmenovatele - nebo snad pachatele?
Příběh Pandemie vrtá v minulosti a odehrává se na více místech Země, je to zároveň spiknutí a prohnaný plán démonického fantoma s policejní kohortou v patách, s celou artilerií bouchaček, rafinovanými laboratořemi a družicovým špehovaním občanstva, jak známe na svou kůži všichni moc dobře z každodenního života.
Sociologicky vzato, padouši se většinou rekrutují z mocenských institucí, když je byli opustili a vydali se na vlastní dráhu. Padouch svépomocí snad nikdy nebyl, to by byl padouch-kutil. Padouši z ulice jsou droboť, podomci, troškaři, co nestojí ani za básničku, natož románek. Vskutku, být padouchem je náročné na vzdělání i na finance. Jejich živočichopis je o to rozmanitější, že jsou i ženy-padoušky, primitivně rafinované, nakřáplého šarmu bez ducha, pusté intrikánky bez filozofie a soucitu.
Jako by skutečnost nestačila
Nechci prozrazovat děj a rozuzlení Thilliezovy Pandemie, to by nebyla četba. Jsem ovšem na rozpacích, zda se autor neveze na vlně pandemické skutečnosti až příliš náruživě. Jako by skutečnost nestačila už tak… Epidemiolog je však nucen konstatovat, že tato četba nepředstavuje zdravotní riziko pro čtenáře, a mně zbývá radostný obyčej recenzentův četbu Pandemie senzacechtivému čtenářstvu doporučit.
