Etnolog Tomáš Boukal se dlouhodobě zabývá původními obyvateli Sibiře a kanadského severu. Své pozoruhodné profesní zkušenosti už čtenářům zprostředkoval v několika knihách. Jednalo se především o literaturu faktu, v roce 2018 však publikoval také detektivní román Hřbitov nevěst, odehrávající se právě na Sibiři. Naposledy vydal v nakladatelství Host stodevadesátistránkovou Cestu mrtvých.
Podtitul novely Cesta mrtvých zní Život a smrt Alexandra Nikolajeviče, lovce národa Mansů. Protagonistu tedy známe, stejně tak rámec vypravování; otázkou je, kdo jsou Mansové, kdo je Alexandr Nikolajevič (též Saša) a jak se Tomáši Boukalovi (* 1977) podařilo ony mezníky z podtitulu čtenářům zprostředkovat.
Nůž, lanko a rituály
Nejprve něco o Sašovi – a to slovy samotného autora: „Měl jsem známého, snad mohu říci přítele, lovce z malého sibiřského národa Mansů. Žil na horním toku řeky Pelym, která pramení v podhůří Uralu a protéká lesy a bažinami směrem na jih. Ještě před dvaceti lety na jeho březích stávaly osady několika mansijských rodin,“ píše Tomáš Boukal ve stručné předmluvě a dále poznamenává: „Ale postupně odcházeli i původní obyvatelé zdejší tajgy – Mansové, lovci a rybáři. Lidé umírali, až zůstal pouze Alexandr – Saša.“ V předmluvě etnolog a spisovatel rovněž tvrdí, že při rekonstruování Sašova života – k němuž patří jeho smrt i smrt jeho příbuzných a známých – vycházel z vyprávění samotného protagonisty i z útržkovitých vzpomínek lidí, kteří jej znali, a stejně tak z vlastních zápisků a z dostupné literatury.
Poprvé potkal Tomáš Boukal Sašu coby osmnáctiletého mladíka v roce 1999, naposledy jej viděl v roce 2014, kdy už žil Saša v osadě sám. Poté se autor Cesty mrtých dozvěděl, že je Saša ve vězení, a když se v roce 2019 na Sibiř vydal znovu, domnívaje se, že lovec už bude na svobodě, bylo pozdě. Hrdina jeho budoucí knihy spáchal sebevraždu. To není vyzrazení zápletky, z podtitulu je patrné, k jakému závěru se bude vypravování ubírat. Důležitější než cíl je v této novele cesta. Kniha totiž nejenže zprostředkovává Sašův příběh, ale také čtenáři přibližuje zanikající svět národa Mansů.
Jak tedy procházíme protagonistovými posledními roky – od opileckého úletu, který skončil nožem zabodnutým v zádech jeho přítele a po němž následoval pětiletý trest v nápravné kolonii, až k lanku nataženému na háku v prkenném stropu –, noříme se do jeho vzpomínek, v nichž sledujeme poslední záchvěvy dýchavičného sibiřského národa. Poznáváme přitom Sašovu rodinu, jeho vlastní minulost a rovněž zvyky a rituály Mansů.
Cesta, která se zasekla v půli
Autorovi se – s akceptovatelnými výjimkami – daří na prozaickou kostru rozvěsit etnologické poznatky tak, že výsledkem není směšný, pestrobarevný kočkopes. Přece jen je ale výsledek trochu rozpačitý. Námět, který by Tomáši Boukalovi mohli ostatní spisovatelé závidět, nedokáže čtenáře strhnout tak, jak by mohl. Vyprávění se odvíjí v přískocích v podobě krátkých kapitol, které by měly vytvořit dostatečně živý a dynamický text… jenže nevytvářejí. Může za to také mísení časových rovin: Sašův příběh se protahuje do minulosti a zprostředkovává i zkušenosti dalších postav. Jenomže nepůsobí to organicky, spíše naopak – mnohé odskoky od hlavního příběhu jsou pro čtenáře marginální, a tedy mírně rozptylující, ba dokonce nezajímavé.
Téma knihy je pro autora bezpochyby důležité, což je ze stránek patrné (svědčí o tom i půlhodinový film, který si můžou zájemci přehrát na YouTube). Vypravěčský zápal se však nedostavuje. Snad mu zde v tomto ohledu trochu svazovala ruce i zmíněná snaha opírat se o autentická svědectví a další zdroje – vyprávění je zkrátka sešněrované, chybí mu šťáva, výrazné jazykové nebo vypravěčské vykročení směrem k sugestivnímu beletristickému výrazu. Je to škoda. Kdyby tahle Cesta mrtvých dovedla čtenáře úspěšně do konce, mohla z ní být mimořádná kniha.
