nahoru

Opravdu vychovávat holky a kluky tak různě? A mateřskou školku raději vynechat?

Kateřina Kadlecová 27. května 2021 • 14:00
Obálka Pohodového rodičovství
Obálka Pohodového rodičovství
• foto: 
Archiv nakladatelství BizBooks

Jak se liší výchova holek a kluků? Proč si děti nevěří a co všechno lze pokazit na obdarovávání? Psycholog a někdejší vrcholový sportovec na základě své rozsáhlé praxe a spousty příkladů předkládá podnětnou a rozumnou cestu provázení šťastného a spokojeného dítěte životem. Takže mu čtenář(ka) odpustí i knížecí rady týkající se zápisů do mateřských školek a předsudky vůči ženám.

Že Milan Studnička naši zemi reprezentoval v jízdě na bobech na zimní olympiádě v Salt Lake City 2002 a celoživotně se věnuje sportu, je z tematických bloků jeho knihy Pohodové rodičovství znát skoro stejně jako fakt, že vystudoval psychologii a pár dalších věcí a jakožto kouč a expert na vzdělávání dospělých se konstantně učí v rámci různých kurzů. Těch více než dvě stě stran jeho nové knihy, vydané před dvěma týdny nakladatelstvím BizBooks, je plných ambic, a přitom jde o srozumitelné a čtenářsky zcela přístupné texty psané takřka bez odkazů na odbornou literaturu a velmi lehkou rukou – část z nich najdete tady nebo ještě spíš na autorově blogu. Triviálním titulem knihy a onou zprofanovanou „pohodovostí“ v něm se nenechte zmást; autor si podle všeho rozhodně nemyslí, že „pohodovost“, výraz naznačující snad až jakousi hodgkinsonovskou lenost rodičovství, je kýženým, či dokonce hlavním aspektem výchovy. Ale můžeme-li věřit příkladům z jeho praxe a pozorování v rodinách, případně mikropříběhům z jeho předchozí publikace s názvem Každá bolest má svou příčinu (s Tomášem Rychnovským), setkává se s tak otřesným rodičovským vedením a tak nešťastnými dětmi, že všem přeje skutečně především klid a trochu té přízemně znějící, maloměšťácké, biedermeierovské „pohůdky“.   

Výjimečné pochopení

Milan Studnička obecně vyzdvihuje principy kooperace na výchově v rámci rodiny nebo ještě širší smečky. Zásady o tom, že rodiče se musejí na výchovných strategiích a pravidlech shodnout a že je mají respektovat i prarodiče, kteří jsou při výchově dětí obrovsky důležití (samozřejmě nejen z praktického hlediska hlídání a vození na kroužky), budou znít jako opakování malé násobilky těm šťastným rodičům, kterým to doma a v komunitě dalších rodin klape. Ostatní mámy a tátové si ovšem právě nad úvodními kapitolami knihy mohou uvědomit, jak problematické může být, když si členové rodiny při výchově dětí vzájemně podrážejí nohy. Jak potom budovat onu kýženou atmosféru důvěry a spolupráce, kterou (týmový hráč) Milan Studnička považuje za naprosto zásadní pro vývoj zdravé osobnosti?

Výchova příkladem, nutnost otevřené komunikace a respektu, naprostá pravdivost vůči potomkům, nerozmazlování, klid a stabilita, triumf zážitků nad věcnými dary a obecně nutnost potlačení škodlivých civilizačních vlivů, od rodičovského workoholismu přes ládování dětí cukrem (bacha, babičky!) po konzumerismus – s takovými požadavky moderní rodič snad ani nemůže nesouhlasit. Otázkou je, kolik rodičů „nemoderních“ knihu tohoto typu vůbec otevře. Osobně doufám, že nějací ano – a že se snad nechají dobrou argumentací přesvědčit. Třeba pasáže o nutnosti co nejužšího, vlastně ustavičného kontaktu matky s novorozenětem či miminkem, ideálně kůže na kůži, v jedné posteli (už žádné odsouvání mimin do nepřátelského prostoru), jsou úžasné a promyšlené, stejně jako vysvětlování nutnosti být spokojenou matkou uzrálou do své role – a pochvala schopnosti nechat si od okolí včas pomoci. Podobné náhledy a pochopení mateřství ze strany muže se málokdy vidí.

A máme to tu zas: ženy chtějí remizovat

V některých kapitolkách ovšem dobrá argumentace schází. Možná si při četbě určitých pasáží Pohodového rodičovství vzpomenete na kontroverzi vyvolanou před třemi lety v Reflexu někdejším volejbalovým reprezentantem, místopředsedou Českého olympijského výboru Zdeňkem Haníkem a posléze rozporovanou částí redakce i profesionálními sportovkyněmi a jaksi přestanete být „v pohodě“. Studničkův názor na výchovu dívek v Čechách je značně stereotypní, a i když některým prvkům nelze upřít logičnost, přece jen čtenáře nepříjemně překvapí, jak obrovskou roli automaticky přikládá pohlaví a jak abstrahuje od individuálních osobnostních rozdílů. Jako by byl člověk, přesněji dítě, zvířetem hnaným převážně pudy a vzory, bez povahy a vlastností.

Tady je na ono téma řečeno vše úplněji a více naplno než na papíře knihy, kde ovšem autor (zřejmě nevědomky) vtipně dokazuje chlapečkovskou soutěživost svým vlastním příkladem, mj. už v předmluvě: „Často jsem slýchával věty typu: Maminko, kdy zase strejda přijede, já chci takového tatínka.“

Školka ne, je to stres. A škola vlastně taky

Dalším zásadním bodem, v němž většina rodičů nebude s Milanem Studničkou souhlasit, je názor na „umístění“ dítěte do mateřské školky. A nemluvíme tu o jesličkách, kam pracující matky na tři čtyři dny v týdnu posílají své šikovné, společenské, zvídavé a po kolektivu toužící děti a považují to za prospěšné pro obě strany; autor považuje za nevhodnou docházku do MŠ u tří- až šestiletých dětí a tak trochu mu zjevně vadí i škola. Uváděné důvody jsou snad až směšné a místy hraničí s paranoiou – pokud tedy Milan Studnička s rodinou nežije v bezútěšném ghettu plném idiotů: „…zároveň jej uchráníte před toxickými zkušenostmi pramenícími z velkých kolektivů školek a posléze i škol. Vaše dítě bude ochráněno v prvních letech svého dětství od šikanování, srovnávání, hodnocení podle toho, jestli má značkové oblečení nebo poslední typ iPhonu“; „Dítě tam vedeme ráno, a protože často spěcháme, už po ránu dítě zažívá mnohdy velké napětí“; „Dítě je čtyři až osm hodin s cizími lidmi, místo aby si budovalo vztah se svou rodinou.“ „Naučí se mluvit sprostě, naučí se nespolupracovat, bojovat, hašteřit se…“ „Dítě se ve školce od ostatních dětí učí nevhodným programům chování. (…) Celodenním pobytem s vrstevníky dítě nevědomky vracíme vývojově zpátky.“

Je mi Milana Studničky upřímně líto, že pro své dítě nedokázal najít dobrou školku/školu, a zajímalo by mě, kde se v něm vzala tak obrovská nedůvěra nejen vůči pedagožkám MŠ (mužů-pedagogů působí v MŠ zlomek), ale i k ostatním rodičům a jejich schopnosti vychovat dítě.

Jakožto pracující matka jsem považovala (a v případě svých dvou mladších dětí budu považovat i nadále) za nesmírně úlevné, když si od dennodenní konverzace jeden na jednoho s batoletem budu moci odpočinout u práce, kterou mám ráda, a načerpat novou energii a podněty pro sebe samu – a osvobodím potomka od své neustálé přítomnosti a nechám ho vyzkoušet nové věci po boku jeho vrstevníků a (prověřených) autorit v přínosném prostředí mateřské školky.

Do úvah tom, co by absence kvalifikovaných žen-matek v zaměstnání po šest let od narození dítěte (každého dítěte!) udělala s trhem práce, se situací v rodinách, kde by leckdy byly takové ženy nemajetnými otrokyněmi v rukou mužů-živitelů, a s psychikou oněch žen (z vědkyně věčnou posluhovačkou, které po šesti letech mimo obor ujel vlak), se autor při proponování „vychovávání svých dětí doma“ raději vůbec nepouští. Stejně tak pochopitelně nikde explicitně nenapíše, že v případě vlastního syna postupoval přesně takhle, tedy nedal ho do školky a strávil výhradně jeho výchovou krásných šest let, kdy zcela rezignoval na práci a byl živen manželkou, případně se s rodinou přestěhoval pod most, blíž přírodě. Tenhle příběh bych si osobně ráda přečetla – ale v knize samozřejmě chybí.  

Být jedináček není diagnóza. Prý…

Jakkoli je kniha velkou většinou svého obsahu přínosná (alespoň co mohu jako matka tří, vlastně za pár dní už čtyř dětí soudit), svým čtenářům bude nejspíš sloužit především jako potvrzení vlastních výchovných metod, jak už to tak bývá, a nikoli jako sumář rad. Podobně k problematice přistupuje vlastně i sám autor, který vynáší své otcovské/terapeutické kvality a pouští se do zpochybňování prověřených vědeckých studií - zde záměrně vulgarizovaných stylem „možná už jste někdy slyšeli, že (jedináčci) bývají sobci, mají horší schopnost empatie, neumějí se dělit, jsou rozmazlení, anebo trpí samotou a chybí jim děti“ -, jen aby si potvrdil správnost vlastní cesty. Jakožto otec jedináčka (čtrnáctiletého chlapce) neváhá hledat a problematizovat desítky aspektů sourozenectví a naopak zdůrazňuje, že „jedináčci zažívají méně rodinného stresu vytvořeného tam, kde více dětí bojuje o pozornost rodičů“. Jestli ono by jedináčkům obecně nebylo líp na vzdálené planetě, kde by jim a jejich přáním a náladám nikdo neoponoval a nekonkuroval, napadne čtenáře… A jestli ony by ty teorie o výchově holčiček nespadly pod stůl v momentě, kdy by autor nějakou tu holčičku, nebo víc holčiček, pár let skutečně zkusil vychovávat.

Každopádně: jakkoli se jako feministka, milující a snad i dobrá matka a pozorná čtenářka můžu pasážím o otci – „mramorovém pilíři“ a „mamince – laskavém médiu“ chvílemi uculovat, knihu Milana Studničky jsem přečetla jedním dechem a i nad pasážemi, s nimiž nemohu souznít, jsem se zamýšlela. Podobně zapálených, upřímných, inspirativních knih o výchově není nikdy dost.





Diskuse ke článku