nahoru

Kauza Gabriela Koukalová: Holky chtějí remizovat aneb Ničí vrcholový sport ženy?

Zdeněk Haník25. dubna 2018 • 18:30
Kauza Gabriela Koukalová: Holky chtějí remizovat aneb Ničí vrcholový sport ženy?
foto: fotomontáž Jan Ignác Říha

Inspirací k následujícím řádkům byl rozruch okolo knihy biatlonistky Gabriely Koukalové. Její popis zákulisí profesionálního sportu navozuje otázku: neničí vrcholový sport ženy? Jaké motivace stojí za špičkovými sportovními výkony žen? A čím se liší od mužů?

Vrcholový sport, tedy i ten ženský, už není životním stylem jako za doby Věry Čáslavské, ani za doby mého sportování, kdy jsme všichni hráči volejbalové mistrovské Zbrojovky Brno vystudovali vysokou školu i v rámci extraligového a reprezentačního hraní. Sport byl tehdy součástí pestrého života člověka. Lépe řečeno mohl být, pokud člověk chtěl. Dnes nemůže, i kdyby chtěl. Proč?

Absolutní oběti

Vrcholový sport si dnes vynucuje absolutní oběti a jednostrannou orientaci, což už samo o sobě je těžké pro muže, natožpak pro ženy. Je to moderní gladiátorství, a ať si to chceme, či nechceme přiznat, jistý druh dobrovolné nesvobody. Proč nesvobody? Poněvadž se vzdáváte rozmanitosti a různých odstínů života na úkor jednostranného zaměření.

Vrcholový sport je válka vedená humánními zbraněmi a je to prostředí pro silné nátury. Někdejší německý obránce Bayernu Mnichov a člen týmu mistrů Evropy – Německa – Markus Babbel se přiznává: „… ve finále Ligy mistrů v roce 1999 jsem byl mentálně úplně vyřízený. Byl jsem dokonce rád, když Manchester United v nastavení rozhodl. Za stavu 1:1 jsem si říkal: Ó ne, teď ještě prodloužení! Už nemůžu! Gól na 1:2 (v náš neprospěch) znamenal skoro vysvobození…“ Promiňte mi tedy hned na začátek otázku: Je tohle dobré pro ženy? Tak aby mě feministky neoznačily za macha, nejprve zkusím popsat, jak vnímám ženu.

Žena ve vztahu

Začnu rovinou vztahovou. Žena je mužovo druhé já, které se k nám chová, jak se chováme my k němu. Možná jsem tento názor získal až věkem, ale v poslední době se mi zdá, že „holky jsou lepší“. Přesto se domnívám, že vztahy v extrémně exponovaném válečnickém prostředí vrcholového sportu (především v prostředí kolektivních her, jež důvěrně znám) zvládají lépe muži. Ženy ty psychické šrámy z bitev vstřebávají prostě hůře.

Proto pro mě příběh Koukalové není překvapující. Žena v principu nechce vyhrávat či konfrontovat se – chce důstojně a s úctou remizovat. Mnoho moderních žen ovšem ztratilo kontakt se svou pravou ženskostí a jsou v hloubi duše nešťastné, protože by raději našly harmonii a tvořivý vztah s mužem než vládu nad ním. Tedy remízu, ne vítězství.

Ostatně i opravdový chlap chce vítězit nad svými soky, nikoliv nad ženou. Pakliže je žena orientovaná na to, být stále nejlepší, jak rozvine svou emoční vnímavost, která je symbolem ženství? Ženy dovedou být v životě i kruté, jejich biologickou úlohou je zachování rodu a někdy jednají naprosto pragmaticky a nekompromisně. Vztahově mají však jinou obrovskou přednost. Když se opravdu rozhodnou, pak táhnou.

Je mým trvalým přesvědčením, že holky chtějí být muži vedeny, pouze nechtějí, aby se jim stříhala křídla. Dále věřím, že chlap ve vztahu nemusí ženskou hlídat, když je pro vztah s ním rozhodnuta. A naopak, když se ženská rozhodne to s chlapem skoncovat, je stejně nesmlouvavá a důsledná. Chlap v takovém případě udělá nejlíp, když rychle zmizí. Pokud se začne domáhat citu, stává se zpravidla v očích ženy ubožákem.

Biologická strategie

Dokud jsem byl aktivní hráč, tak mi imponoval konfrontační „mužský princip“, který vyhrává zápasy a jehož podle mě ženy nejsou schopny. Většina ženských trenérů vám potvrdí, že ženy raději trénují, než hrají. Soupeřivý mužský princip je jakousi směsicí pýchy či ješitnosti a idealismu. Hrát pro vlajku, národ, ideál, partu, čest, ale i pro ego a prestiž…

Ostatně v tomto směru se mi zdá sportovní hra ještě stále nesmírně zdravá oproti jiným společenským hrám. Pravá nefalšovaná chlapská hra – to je zanícení, náruživost a slast. Čím víc ovšem jsem nucen hrát ty hry společensko-politické, kde jsem (bohužel asi marně) očekával onu chlapskou herní etiku, noblesu a chlapský herní idealismus, tím více mi voní „ženská biologická strategie“, která dokáže hladit i nekompromisně trestat, opouštět i být věrná až za hrob.

Zdá se mi v jistém směru přehlednější a spolehlivější. Proto vidím jako moudré, aby se ženy podílely na vládě.

Nicméně nutnost stále jen vyhrávat nebo po prohrách se druhý den znovu a znovu pozitivně motivovat – to je průvodní znak profesionálního vrcholového sportu. Ptám se: Je tohle dobré pro ženy, jež mají v budoucnu rodit a vychovávat děti, s úsměvem a láskou udržovat „domácí krb“?

Mají podřídit život jednostrannému vrcholovému sportu? Je dobré, aby ženy, které od „Pána“ nemají vyvinuté svaly jako muži, je za každou cenu extrémně posilovaly? Je dobré, aby svou něžnost, mírnost a empatii, jež jsou paradoxně jejich zbraněmi, měnily za ješitnost, která patří mužskému pohlaví?

Sport ano

Přece se my – chlapi a kluci – snažíme okouzlit právě ženy hrdinstvím, dobýváním či budováním. Je dobré, aby tyto vlastnosti toužily mít ženy? „Moment, paní feministko, nenadechujte se, ještě jsem nedomluvil…“ Sport pro dívky ve školách: rozhodně ANO. Sportovní soutěže dívek a žen: ANO.

A koneckonců, pokud ženy samy chtějí prožít život mezinárodní vrcholové sportovkyně a jsou ochotny přijmout nemilosrdná pravidla tohoto modelu, pak: budiž – ANO. Ale v tom případě doporučuji zabrat v tréninku daleko víc, „nepapat tolik“ a podřídit život jedinému: úspěchu a vítězství.

Vychází z těchto řádků, že nepřeji ženskému sportu? Nemyslím, ale já obdivuji na ženách „slabost“, křehkost a přiznávám, že si mě právě tyhle vlastnosti dokážou jako chlapa podmanit. Když žena přirozeně poctivě (ne hystericky) pláče, je krásná.

Je na ni tak či tak hezčí pohled a v estetickém směru muže předčí: prostě krasobruslařka či tanečnice je spanilá. Ovšem vzrušení, které vzbuzuje „gladiátorská aréna“, strategické a válečnické umění, fajnové taktické finesy i obdiv k síle a rychlosti, u mě vyvolává jedině mužský vrcholový sport.

Nemějte mi to za zlé, milé ženy, ženští trenéři a funkcionáři ženských klubů. Možná bych to měl shrnout:

- Nemám nic proti ženskému sportu, i když se mi mužský líbí mnohem víc…

- Nemám nic proti ženským soutěžím, i když ženy soutěží méně rády než muži…

- Nemám nic proti ženské extralize, i když pro diváky a média bude vždy přitažlivější ­mužská...

- Nemám nic proti ženskému nároďáku, i když jsem trénoval ten mužský…

- Nemám nic proti ženám, no to už vůbec ne…

Muži soutěží ve sportu o vítězství, ale principiálně soutěží o moc. Avšak u žen je to jinak: moc lásky je jim bližší než láska k moci.

Mužské ženy

Můj despekt k ženskému vrcholovému sportování vyplývá z mého celkového životního postoje. Gymnastkám lámou kosti v útlém dětském věku, ve finále ženské sprinterské „stovky“ na OH můžete vidět osm „chlapů bez koulí“, krásné nohaté ženské volejbalistky musí třikrát týdně do posilovny (pokud chtějí vyhrávat) a počty operací, či minimálně zdravotních trablů jednoznačně ukazují odvrácenou tvář ženského vrcholového sportu.

A ženské vzpírání či box – to už je pro mě příliš silná káva (nezlobte se). A stejně jak mi obecně vadí přílišný mužský pragmatismus a nedostatek poezie v životě okolo nás, tak mi vadí „gladiátorský“ aspekt ženského sportování.

Plně respektuji snahu žen podávat maximální výkony, životně se realizovat prostřednictvím sportu, být v něčem lepší než ostatní. Nejúspěšnější hráčky jsou ale právě ty, které hrají mužsky. A vedeme je, alespoň ve volejbale, aby hrály jako muži. A už jsme u toho hada, co si požírá svůj vlastní ocas. Cílem je vyhrávat za každou cenu.

Ve volejbalu to například znamená začínat sezónu v půlce léta, trénovat i na Vánoce a na silvestra. Nemít takřka žádný volný víkend, dvakrát denně trénovat, žít nesmírně jednostranný život, jen se přepravovat z místa na místo, nedostat se v zimě na lyže, nemít prostor pro sebe a vyhrávat a vyhrávat.

Nesmírně náročná klubová sezóna končí na přelomu dubna a května, pak přichází nároďák od května do začátku července – poté 14 dní pauza a následuje příprava na mistrovství Evropy.

Po něm (září) přímo znovu do klubu, kde po vás chtějí znovu totéž – vyhrávat, vyhrávat za každou cenu. Je dobré pro ženy, aby tomuto režimu podřídily život? Je dobré, abychom z žen dělali muže? Muž nic neztratí, když do 35 let vrcholově sportuje. Může být klidně manželem a otcem třeba tří dětí, a přitom být zcela orientovaný na svou činnost. Je to sice trochu jednostranný život, ale po jeho skončení mohou takoví chlapi klidně zahájit druhou kariéru. Ženám tikají biologické hodiny jinak.

Ženské hrdinství

Zarputile a dlouhodobě velebím jiné ženské hrdinství. Ženy jsou pro mě hrdinky hlavně jako matky, které své děti vozí do školy, nespí, když jsou nemocné, perou nám chlapům ponožky a žehlí košile, abychom udělali dojem, a umějí nás obejmout, když přijdou horší časy.

Stojí tiše za námi, když řešíme u pracovního stolu ty své „velké věci“, a jako vánek nás ovinou otázkou: „Uvařila jsem čaj z čerstvých bylin, dáš si se mnou...?“ A zároveň nás umějí taky okřiknout, když cítí, že přešlapujeme, třeba slovy „nemel hadry“, abychom si uvědomili, že v lepším případě moc filozofujeme, v horším tlacháme nesmysly nebo děláme špatné věci.

Ženská povaha je reflexívní. Ponoří-li se muž do jejich hlubin, může dosáhnout většího sebepoznání. Žena je jeho odvrácenou stranou. Nikoliv méněcennou, ale odvrácenou. Muž se musí smířit s tím, že iracionálnost je součást života ženy i její magie. I muž její iracionálnost potřebuje.

Hraní na vojáky

Spisovatel Jiří Hájíček řekl v jednom rozhovoru pro přílohu Lidových novin: „... ženy vnímám jako anděly, jako protiváhu toho spíš mužského světa kolem, s těmi přitroublými hrami na vojáky.“

Napsal bych to podobně, ale napadlo to jeho. O to směšnější mi připadá, když si i ženy, éterické bytosti, začnou hrát na vojáky. A vrcholový sport je hraní na vojáky. Nejúspěšnější český mládežnický trenér volejbalistek Aleš Novák mi trvale a dlouhodobě oponuje: „I holky chtějí být v něčem úspěšné“ nebo „všechny ženy nejsou stejné, některé mají víc mužských hormonů, a proto inklinují k vrcholovému sportu“.

Rozumím jeho pravdě. A přesto vidím ženu raději ve večerních šatech než pod činkou v posilovně. Odpusťte mi, nejsem macho, ale stále to mám tak, že největší silou ženy je její slabost. Vědění muže je racionální, vědění ženy je pocitové. Ale hlupák ten, kdo si myslí, že vědění muže má větší cenu než vědění ženy. Je každé jiné, ale stran životní závažnosti jsou rovnocenná.

Mám úctu k úspěšným ženám, jako je Věra Čáslavská, Kateřina Neumannová, Petra Kvitová, Barbora Špotáková, Helena Suková či Martina Navrátilová. S některými z nich se osobně znám. Jejich příběhy utvářely identitu českého ženského sportu. Mně ovšem imponuje ještě o něco více jiné ženské hrdinství, o němž už tady byla řeč.

Autor je místopředsedou Českého olympijského výboru

Příběhu Gabriely Koukalové se věnujeme v hlavním tématu nového tištěného Reflexu, který vychází ve čtvrtek 26. dubna.

Reflex 17/2018

Zdeněk Haník




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,820
22,070
29,140
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější