Anh Thu Nguyen Thi byla svého času jediná Asiatka v české školní třídě; narodila se v Praze, rodiče pocházeli z Vietnamu. Z dítěte tržnice se stala herečkou, která pak vystudovala ekonomii na prestižní soukromé univerzitě v Kalifornii. Ambice ji ženou ze start-upu do start-upu a ani pandemie koronaviru její plány nezastavila, jen ji přesadila z Británie do Mexika. Brzy si o tom přečtete v autobiografii, kterou ANNA NGUYEN (29) napsala pro inspiraci nejen příslušníkům generace Z, a také v rozhovoru v aktuálním čísle Reflexu.
Povídáme si přes video po Skypu na lince Děčín–Ciudad de México. Co tam vlastně děláte?
Jsem teď oficiálně digitální nomád. V Londýně, kde jsem nějakou dobu pracovala, nemělo během pandemie cenu být a platit britský nájem. V únoru 2020 jsem lyžovala v Itálii a zasekla jsem se tam, načež mi v Londýně řekli „Radši work from home“. Takže jsem přijela do Česka, kde jsem za zavřenými hranicemi zkejsla na tři nebo čtyři měsíce. Všechno oblečení ve skříních v Londýně, tady tři použitelné outfity… Věci jsem dala na charitu, pár krabic si hodila k rodině, řekla jsem, že budu žít z kufru, a od té doby jsem tak nějak všude.
Bylo by před pandemií možné, aby člověk s vaší funkcí, tedy na pozici provozní ředitelky, seděl mimo centrálu firmy?
Ale ano, ve start-upech je možné všechno. Mně Londýn nikdy nesedl, je to upjaté město plné korporátních typů, byla jsem vlastně ráda, že jsem z něj díky pandemii mohla vypadnout a hledat se v různých zemích. Dokázali jsme, já a mí kolegové, že budovat firmu jde velmi dobře i na dálku. Možná se to změní, až nás bude tři sta, ale zatím všechno funguje.
Četla jsem jako jedna z porotců rukopis vaší autobiografie v rámci Literární ceny Knižního klubu; sice tam tak úplně nepatřil, ale rozhodně mě zaujal. Co s knížkou bude dál? Vyjde?
Tak dlouho jsem čekala na zpětnou vazbu z Euromedií, až se mi ozvali lidé z Albatrosu. To díky Ondrovi. Nejsem už totiž v češtině příliš dobrá, takže jsem pár měsíců hledala redaktora a zároveň člověka, co v Česku žije a jeho dnešnímu stavu rozumí líp než já, aby mě korigoval a zastavil v případě, že bych psala o něčem, co přece nikoho nemůže zajímat. S psaním mi tedy pomáhal redaktor Hospodářských novin Ondřej Novotný. Vždycky jsem mu nastínila zamýšlenou strukturu dané kapitoly, povídali jsme si o ní, pak jsme psali, někdy on a někdy já, a potom mi opravil větné vazby, vyškrtal balast a klasicky dělal dramaturga. Kniha by měla vyjít devátého září.
Dozvěděla jsem se z ní, že jste jako devítiletá neherečka vyhrála konkurz na hlavní roli v sedmidílném seriálu ČT Josef a Ly, který se vysílal od roku 2004. Jak to přišlo?
Dokopali mě rodiče, táta viděl inzerát v televizi a doprovodil mě. Vzali nás oba. Generace mých rodičů se narodila ještě ve Vietnamu a vůči Čechům, a zejména vůči jejich televizi, nechovala úplně důvěru – moc nerozuměli česky a české kultuře. Tvůrci tak měli problém ten seriál vůbec obsadit, režisérka Zuzana Zemanová-Hojdová chodila osobně rekrutovat lidi do tržnic…
O rok později jste začala hrát i v nekonečné Ulici na Nově, postavu Lan jste točila do svých patnácti let. Jak se lišilo natáčení pro Českou televizi a pro soukromou stanici?
Bylo to něco úplně jiného. Tehdy měla Ulice k dispozici třeba deset štábů, vždy dva točily najednou. Žádné opakování scén, jednoduše továrna; nešlo tam o kvalitu. Když Dušan Klein tátu obsadil do malé role v pátém dílu básníků, Jak básníci přicházejí o naději, táta se na place seznámil s Pavlem Křížem. To on mi dohodil roli v Ulici. Říkal mi tehdy: Poslechni, to je úplně nový a strašně zajímavý koncept, je to totiž nekonečný, znáš to určitě z Ameriky… Byl z toho nadšený a doporučil mě tam.
Celý rozhovor najdete v aktuálním tištěném Reflexu č. 22, který vyšel ve čtvrtek 3. června a je k dostání v trafikách a na webu ikiosek.cz >>>
