nahoru

2+2 že se rovná 4? To je kampááň! Orwella je třeba číst stále dokola, třeba i v komiksové podobě

Petr Šmeral 31. července 2021 • 18:15
2+2 že se rovná 4? To je kampááň! Orwella je třeba číst stále dokola, třeba i v komiksové podobě
foto: Archiv nakladatelství Argo

Chování knižního trhu se dá zčásti vysvětlit matematikou. Sedmdesát let od úmrtí autora jeho dílo pozbývá ochrany v podobě autorského práva a může ho vydat kdokoliv, aniž by musel řešit autorský honorář. V loňském roce se na trhu objevily reedice nejslavnější dystopie v dějinách, Orwellova románu 1984. Neklamné znamení, že Orwell zemřel právě před sedmdesáti lety.

Letos pak vyšla dvě komiksová zpracování této klasiky. Nakladatelství Dobrovský vydalo české zpracování od nadaného osmadvacetiletého výtvarníka Matyáše Namaie, založené na novém překladu díla od Milana Soutora. Do pomyslného battlu poté vstoupilo Argo s překladem francouzského originálu od Xaviera Costeho.

Každá generace by si měla Orwella pro sebe znovu najít a vstřebat, třebas prostřednictvím komiksu. Čtenáře i dnes mrazí, jak silné svědectví kniha podává, jak hluboko jde do pochopení myšlení a praktik totalitní diktatury. Jen čtenáři ze zemí bývalého socialistického bloku v tomto díle budou zřejmě rozpoznávat víc režim komunistický, zatímco jiní (včetně samotného Orwella, který poznal realitu frankistického Španělska) v něm vytuší spíše režim fašistický. Popravdě řečeno, dnes se zdá, že se svým příklonem k vymazávání minulosti má svět 1984 mnohem blíže komunistickému diktátu, zejména jeho stalinské verzi.

Přepište dějiny!

Necháme-li stranou děj, je zhruba první polovina díla úvahou o paměti a manipulaci s ní. Totalitní režim se pokusil vyzmizíkovat minulost i budoucnost, všechna média referují pouze o přítomnosti. Sám hrdina netuší, jaký se píše rok, může to jen přibližně odhadnout podle svého tušeného věku. Pokud se přece jen má objevit nějaký materiál týkající se minulosti, je třeba jej neustále upravovat tak, aby odpovídal aktuální politické situaci. Jestliže nějaká minulá událost neodpovídá tomu, co si přeje současná vládnoucí strana, musejí veškeré zmínky o této události zmizet nebo být přepsány odpovídajícím způsobem.

Stejně tak mizí nepohodlní lidé – už o nich nikdo nikdy neuslyší. Nepohodlným se stanete třeba i tehdy, když vás udají vlastní děti za neloajalitu vládě personifikované vůdcem, Velkým Bratrem. Hlavní hrdina Winston Smith pracuje jako úpravce minulosti, ale má pochybnosti o tom, že zoufalý a prázdný život jeho a jemu podobných straníků je to nejlepší, co může zažít. Vede si tajný deník, jemuž se svěřuje se zapovězenými myšlenkami. Přitom ví, že si tím podepisuje ortel smrti. Protože čin proti straně nevede ke smrti, on je už sám o sobě smrtí.

Onu poslední větu pochopíme lépe v rámci logiky totalitního světa. V zájmu totality je nenechat žádný prostor mezi činem a jeho následky, také mezi slovem a jeho významem. Slovník obyvatel románu se stále zužuje, mnohá slova mizí jako nepotřebná, nadbytečná. Cílem je ovlivnit prostřednictvím jazyka myšlení. Pokud v jazyce nebude existovat slovo svoboda, protože bude zakázané, časem možná zmizí i jakákoliv touha po svobodě.

Winston, Julie a tma

Totalita je již tak rozvinutá, že když Smith učiní další přestupek, zamiluje se tajně do dívky Julie a začne s ní udržovat milostný poměr, je jim oběma jasné, že jsou odsouzeni k smrti. Otázkou je jen kdy.

Samozřejmě jsou odhaleni a následuje převýchova. V této části se autor věnuje především působení totality na myšlení jedince. Cílem není, aby jedinec říkal, co chce strana slyšet, ale aby o tom byl skutečně přesvědčený. Dá se toho docílit mučením, jak Winston brzy pozná, ale snahou je, aby k tomu dospěly masy hromadným ovlivňováním myšlení. Kupodivu nejlepší je, když člověk vlastně neví, co si přesně myslet. Veškerá pravda se rozplývá v mlze, protože pravda, konkrétní vyjadřování, může být cestou ke svobodě. Člověk je lépe manipulovatelný, když se mysl nemá čeho chytit. Tomu odpovídá stranický „doublespeak“ – podivně pokroucený jazyk, kde se cokoliv může změnit ve svůj protiklad. „Svoboda je otroctví.“

Doublespeak dnešních trollů

Není bez zajímavosti, že týž postup využívají dnešní organizovaní trollové na internetu. Pakliže chtějí narušit společenský konsensus, nešíří opak všeobecně přijímaného výkladu skutečnosti, ale spíše množství různých variant tohoto výkladu. Nevyvracejí pravdu, ale rozmlžují ji desítkami soupeřících variant, takže člověk nakonec rezignuje s tím, že není jasné, čemu vlastně věřit.

Pokud něco Orwell přecenil, pak je to význam pravdy. Domníval se, že pokud člověk najde jediný pravdivý bod, může od něj rozebrat celý režim. To je možná pravda v dlouhodobém horizontu, ale v krátkodobém to nefunguje. Dnešní autoritativní politici s českým premiérem v čele přišli na to, že pravda je něco, co lidem tolik na srdci neleží. Fakt, že politik lže, mu příliš voličských hlasů neubere.

ČR vs. Francie – 1:0

Jak tedy vychází náš komiksový souboj? Česká verze je výrazně mnohomluvnější a také kresba je mnohem detailnější, propracovanější. Francouzská je naopak víc cool po vizuální stránce a řada stran se obejde zcela bez textu. České vydání je přimknutější ke knize; dá se říci, že je skutečně „grafickým románem“ 1984. Je určené spíše těm, kteří literární předlohu nečetli. Francouzské víc počítá s jistou znalostí Orwellova textu.

Zajímavé jsou naopak podobnosti obou verzí. Mnohé scény si jsou podobné jako vejce vejci, dokonce i mnohé panely (třeba detail na sledovací kameru na helikoptéře) budí dojem, jako by od sebe autoři opisovali, což se ale vzhledem k víceméně souběžnému vydání jeví jako nepravděpodobné. Byť to české vyšlo zároveň v angličtině, takže by mohlo být známé také v cizině. České vydání se lépe vypořádalo s novotvary a celkově je do české verze investováno více invence i autorského úsilí. Matyáš Namai vítězí na body proti Xavieru Costemu. Ale boj to byl velmi vyrovnaný.

Petr Šmeral




Diskuse ke článku