nahoru

Kdo hledá, ten najde, třeba cestu z postele až do Japonska: Reflex ocenil Kateřinu Rudčenkovou

Kryštof Eder 2. září 2021 • 10:00
Obálka vítězné knihy LCRX
Obálka vítězné knihy LCRX
• foto: 
Archiv nakladatelství Knižní klub

Literární cenu týdeníku Reflex letos získala Kateřina Rudčenková s novelou Amáliina nehybnost. Introspektivní příběh o letargii, životní deziluzi, pokřivených rodinných vazbách a Japonsku byl včera publikován pod hlavičkou nakladatelství Knižní klub.

„Amálie leží už třetí den v posteli v letenském bytě a nemá chuť se pohnout.“ Touto větou začíná stošedesátistránková novela Kateřiny Rudčenkové. Literární obec zná tuto pětačtyřicetiletou autorku především jako básnířku, za sbírku Chůze po dunách získala v roce 2014 Magnesii Literu. Vedle poezie však píše pražská rodačka také divadelní texty a prózu. V roce 2004 vydala povídkovou sbírku Noci, noci a po účasti v několika povídkových antologiích letos zveřejnila i první prozaický text středního rozsahu.

Když vztah rovná se problém

Ten sice, jak naznačuje citovaný incipit, přivádí hrdinku na scénu v poněkud nevšední situaci, jde však spíš o doklad její životní letargie a bezradnosti než o začátek nějakého absurdního příběhu, kterých zná literatura nepočítaně – a hrdiny, kteří na stovkách stran neopustí postel, bychom na stránkách knih také našli. Amálie z té postele nakonec vstane. Dokonce i ten letenský byt jednoho dne nadobro opustí. Amáliina nehybnost je totiž dílem, v němž se toho přes jeho komorní vyznění odehraje poměrně dost.

Novelu můžeme zařadit do silné linie introspektivních próz. Na prvním místě jsou v próze Kateřiny Rudčenkové vztahy – partnerské, rodinné a hlavně vztahy problematické, toxické, krachující. Při pročítání rychle nastříhaných kapitol by se chtělo říct, že Amáliina nehybnost je především příběhem neustávajícího hledání. Bylo by to však nepřesné. Jak totiž protagonistka hledá smysl v každodenním pachtění, vztah k minulosti či k rodině, mnohé také nachází.

Kolotoč křivd jede na plné obrátky

Třeba muže. Vystřídá se jich na malém prostoru hned několik. Někteří se zprvu jeví jako kruciální životní partneři, aby se záhy ukázalo, že šlo o další ze zklamání, jichž se Amálii dostává měrou vrchovatou. Kolotoč křivd se začal točit už v jejím mládí, jak se dozvídáme z útržků z rodinné historie roztroušených ve vypravování. V jejích sedmi letech odešel bez nějakého vysvětlení od rodiny otec a „[j]elikož Amálii chyběly k pochopení důležité informace, poslepovala si je tmelem vlastní viny“. Tu vinu si za sebou protagonistka táhne jako vlečku, a když okolností otcova odchodu začne později přece jenom rozmotávat, ukáže se, že pravda je ještě krutější než přesvědčení, v němž žila Amálie dosud.

A mezitím roky plynou a čas protéká Amálií jak sítem. S tím, jak se blíží ke čtyřicítce a pak ji překračuje, blednou její sny o mateřství. Rozptýlení jí nabízí především cestování – do hor, do milovaného Japonska. Amáliina nehybnost není žádná oddechová či jednoduchá četba. Přestože sleduje převážně pokroucené mezilidské vztahy, což je tematika spojená mimo jiné s úspěšnými bestsellery, Kateřina Rudčenková neždíme čtenářovy emoce, nežene jej z jedné vypjaté situace do druhé. I díky mírně odosobněnému vypravěčskému hlasu spíš jako by nabízela prostor, v němž můžeme jak v teráriu sledovat letargii a životní deziluzi jedné ženy ve středním věku. Do toho prostoru buď čtenář vskočí rovnýma nohama, nebo nad ním mávne rukou jako nad dalším introspektivním hledáním bolístek na duši.  

Kryštof Eder




Diskuse ke článku