5 důvodů pro a proti: Máme tolerovat squatting? | Reflex.cz
reklama
nahoru

5 důvodů pro a proti: Máme tolerovat squatting?

Jiří X. Doležal , Marek Gregor31. května 2015 • 10:00
5 důvodů pro a proti: Máme tolerovat squatting?
Máme tolerovat squatting?
• foto: 
Tomáš Krist / Mafra / Profimedia

Začátkem května vyhnala policie z pražské usedlosti Cibulka squattery, kteří donedávna obývali tuto chátrající usedlost se souhlasem majitele. Ten na ně však den před policejním zásahem podal trestní oznámení. Případ Cibulka vrátil do veřejného prostoru debatu  o squattingu.

reklama

PRO

1. Poutá pozornost veřejnosti ke zchátralým stavbám

Squatting má letitou tradici. Podstatné jméno squatter bývá překládáno z americké angličtiny jako nezákonný osadník a z britské pak jako samozvaný nájemník. Jistě, jde o nezákonné užívání nemovitosti v cizím vlastnictví. Jedná se však výhradně o budovy vybydlené, většinou léta nepoužívané, a squatteři tak přitahují pozornost veřejnosti k jednotlivým skandálním kauzám, kdy se z architektonických skvostů postupně stávají smutné pomníky lidské nevšímavosti a ignorance. Stačí vypočítat několik budov v Praze, které squatteři od roku 1989 alespoň na krátkou dobu obsadili. Vedle nedávno vystěhované usedlosti Cibulka máme v dobré paměti bývalý lázeňský dům na Albertově, vilu Milada v Troji, usedlost Ladronka na Vypichu nebo budovu bývalé polikliniky v Jeseniově ulici na Žižkově – tato kauza stále ještě není úplně uzavřena. Jde o smutný seznam. Policie zakročí, vlastnické právo je za často dramatických okolností vynuceno, squatteři vyhnáni, ale objekty zpravidla chátrají dál.

2. Vytváří tlak na městskou správu, aby zoufalý stav budov začala řešit

Je alarmující, že někteří majitelé nechávají historicky cenné budovy po desetiletí beztrestně ležet ladem. Klasicistní zámeček Cibulka je dobrým příkladem. Při divokých restitucích začátku devadesátých let jej za podivných okolností za pouhých 80 tisíc korun zprivatizoval JUDr. Oldřich Vaníček, mimochodem důvěrník StB, registrovaný pod krycím jménem Bauer. Ten prý usedlost nechává chátrat jen proto, že už 24 let čeká na vyjádření památkářů ke svému projektu. To je však v rozporu s tvrzením památkářů, podle nichž byl již koncem devadesátých let schválen projekt přestavby na hotel jen s malými připomínkami. Když k tomu přidáte pasívní postoj inspekce ministerstva kultury, nic neříkající doporučení Národního památkového úřadu a nečinnost odboru stavebního a územního plánu Magistrátu hlavního města Prahy, který má pravomoc nejen k výraznějším finančním postihům, ale ve výjimečném případě i k vyvlastnění objektu, tak nic nebrání faktické devastaci zmíněného architektonického skvostu.

3. Obyvatelé udržují objekty v provozuschopném provizorním stavu

Stačí si jen představit, v jakém stavu by dnes Cibulka byla, kdyby ji parta squatterů neudržovala alespoň v provizorně obyvatelném stavu. Jeden nemusí být statikem, aby odhadl, že budova bez průběžných oprav chátrá daleko rychleji, než když je obydlena. Že se nyní pan Vaníček rozhodl zrušit smlouvu o spolupráci se skupinkou squatterů, je rozhodně jeho právo. Je však zarážející, jak rychle mu přispěchala na pomoc policie, aby bez soudního rozhodnutí objekt okamžitě vystěhovala. Proč, proboha, nasazovat do akce vodní dělo a proč proti 30 – v prostoru neoprávněně se pohybujícím neagresívním osobám – nasadit 130, a to po zuby ozbrojených policistů?! Šlo spíš o velké policejní manévry, které mohly mít za cíl osazenstvo Cibulky a jeho případné následovníky zastrašit.

4. Rozvíjejí sociální a kulturní život ve městě

Na Cibulce a v dalších squatech zpravidla panuje čirý kulturní ruch. Každý nemusí být příznivcem alternativních diskoték, koncertů a výstav, ale Cibulečtí sami například 1. března 2015 uspořádali diskusi o budoucnosti usedlosti, která je již od roku 1958 zapsána na Ústředním seznamu kulturních památek. Je celkem jasné, že pro původní zámeček s krajinným parkem, v první čtvrtině 19. století založený Leopoldem Leonhardem Thunem, není squatting úplně ideálním řešením. Vždyť areál byl původně plný altánů a dalších zahradních staveb – včetně unikátní terasy se souborem soch Číňanů a s řadou dalších sochařských děl Václava Prachnera, Josefa Berglera, Josefa Malínského nebo Václava Nedomy, tedy umělecké elity své doby. Jenže ani vlastník, ani městská správa, ani stát nebyli schopni během čtvrt století jednu z nejohroženějších pražských památek uvést do uspokojivého stavu, natož pro ni nalézt smysluplné využití. Nevidím tedy jediný důvod, proč by na Cibulce nemohlo dál fungovat kulturní centrum – alespoň do té doby, než se rozhodne, co bude dál. Samozřejmě za rozumně dohodnutých podmínek, které zaručí, že usedlost nebude podléhat další devastaci. Jinak totiž hrozí zničení i toho, co z Cibulky zůstalo.

5. Ze squatů mohou vzniknout atraktivní kulturní centra

Jako zářný příklad argumentu pro případnou legalizaci pobytu squatterů v objektech mohou sloužit dnes už proslulé budapešťské Ruin Pubs. V historické zástavbě širšího centra maďarské metropole bylo koncem devadesátých let (a dodnes stále je) mnoho neobydlených budov. Mladí lidé si je přirozeně vyhlédli, začali je obsazovat a postupně vyjednávat s městskou správou o podmínkách, za kterých je budou moci provozovat. Budovy částečně opravili, uvedli do provozuschopného stavu a dnes je z celé dvacítky Ruin Pubs jedna z největších turistických atrakcí Budapešti. Když to jde tam, ale šlo to třeba i v Berlíně nebo Kodani, proč to nemůže jít u nás?

Marek Gregor

PROTI

1. Soukromý majetek je nedotknutelný

Na pražské Cibulce došlo k pošlapání majetkových práv člověka, jenž vlastní tamní historický statek. Majitel usedlosti byl tak liberální a otevřený, že na svém momentálně nevyužitém statku nechal bydlet mladé bezdomovce, kteří své bezdomovectví povýšili na ideologii a říkají si squatteři. Když ho přestalo osídlení mladými otrhanci bavit, tak jim přístup do nemovitosti zakázal. A squatteři neposlechli. To, a nikoli jejich vyhnání, byl zločin, jenž ohrožuje demokracii. Neúctou k soukromému majetku totiž začíná totalita. Proto policie oprávněně zakročila a bezdomovce, kteří už obývali statek proti vůli majitele, vy­hnala.

2. Sankce vůči vlastníkovi nemovitosti, který nemovitost zanedbává, neuvaluje banda otrhanců

Základním argumentem squatterů, ale také široké kulturní fronty, které jsou všichni alternativci esenciálně blízcí, je, že se majitel o usedlost nestaral. A tak se squatteři na celosquattovém zasedání rozhodli, že se budou o statek starat lépe než on. Ano, je pravda, že ze zákona má majitel povinnost se o svou nemovitost starat tak, aby vzkvétala a neupadala či aby se v případě Cibulky spíše nerozpadala. Majitel Cibulky tuto povinnost neplní a bylo by na čase, aby si na něj příslušné úřady – nejspíš památkáři a stavební úřad – posvítily. Bez ohledu na to ale nemá právo jeho majetek kdokoliv další využívat.

3. Majetek je nedotknutelný i tehdy, když je majitel nesympatický

Dalším argumentem squatterů pro obsazení statku je skutečnost, že majitel jej koupil levně a podle obhájců squatu za nejasných okolností. Ochrana práv soukromého majetku se ale vztahuje i na občany, kteří jsou nesympatičtí, protivní a nesluníčkoví. Pokud mají levicoví intelektuálové (intelektuální podhoubí squattingu) pocit, že majitel nabyl nemovitost protiprávně, mají jej okamžitě udat, podat na něj trestní oznámení a dosáhnout nápravy. Obsazení majetku ale není adekvátní odpovědí. A nikdo si nic podobného v demokracii nesmí dovolovat.

4. Užívání cizího ma­jetku je nepřijatelné, i když ten majetek majitel nevyužívá

Argument o „racionálním využití“ používali bolševici v padesátých letech, když kádrově nežádoucí lidi vystěhovávali z velkých bytů, ty byty dělili a pak do zmenšených stěhovali své členy. Majitel samozřejmě má již zmíněné povinnosti nenechat stavbu chátrat. Mezi tyto povinnosti ale rozhodně nepatří povinnost majetek využívat. Je-li nemovitost jeho, může v ní klidně nechat třeba pobíhat veverky. Žádný uliční výbor angažovaných spoluobčanů mu nemůže vykládat, jak svůj majetek má užívat. Je to jeho výsostně privátní záležitost.

5. Squatting je nejvyšší formou znárodňování

Rozhodnout, že někdo v nějakém vyšším zájmu nemá právo užívat svůj majetek, má v českém prostředí bohatou tradici. Jenom se tomu dříve, za komunistů, neříkalo squatting, ale znárodňování. Squatting je jeho nejvyšší formou, která je nebezpečná právě svou líbivostí a sympatiemi, jež u intelektuálů mohou squatteři vzbuzovat. Mají dredy, Che Guevaru a smrdí špínou, takže mají pravdu. Proto jsem v souvislosti s Cibulkou zaznamenal, jak nemytce hájí řada lidí z kulturní elity národa. Je to zcela scestné. V realitě totiž neplatí, že pravdu má automaticky ten, kdo je chudý, alternativní a mladistvý. Pravdu má ten, na jehož straně je ochrana základních lidských práv. A i když se to levici nebude líbit, tak držet majetek je základním lidským právem. A je potřeba to právo vymáhat i pro bohaté.

Jiří X. Doležal

Jiří X. Doležal , Marek Gregor


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama