V každém je kus Hitlera, říká v rozhovorou pro Reflex herec Arnošt Goldflam | Reflex.cz
reklama
nahoru

V každém je kus Hitlera, říká v rozhovorou pro Reflex herec Arnošt Goldflam

Adéla Knapová8. února 2012 • 06:00
V každém je kus Hitlera, říká v rozhovorou pro Reflex herec Arnošt Goldflam
Goldflam
• foto: 
Roman Černý

Pro většinu lidí je Arnošt Goldflam (65) laskavá a trochu bizarní filmová figura. Svádějí k tomu nejen jeho filmové role, ale i nevysoká postava, pisklavý, přiškrcený hlas, přívětivé vystupování a zvědavý pohled, neustále plný zájmu. Dokonce i jeho jasný nesouhlas zní smířlivě. Nemusí to ale být vždycky pravda.

reklama

 

Jak je to s tou laskavostí? I na mne působíte chvílemi jako kladná pohádková postava, přestože vím, že jste nejen herec, ale také dramatik, režisér, spisovatel. Asi jsem v zajetí klišé.

To bezpochyby jste. Asi tak holt na lidi působím. Většina z nich mě zná z mých rolí, z televize. Hlavně z pohádek. Samozřejmě si mě pak s těmi filmovými postavami spojují. To docela chápu a na druhou stranu mě to nijak moc neštve. Ovšem takový já prostě nejsem. Laskavý? To vůbec ne, jenom tak vypadám. Já su totiž v podstatě dost protivnej a nerudnej. Trošku takový jezevec.

 

Tomu se těžko věří, když se chováte tak přátelsky.

Poněvadž zaměňujete slušné chování s osobními vlastnostmi. No proč bych se neměl k lidem chovat slušně, když mi nic neudělali? Nemusíte přece zvyšovat hlas nebo být sprostý, abyste někoho mohl poslat někam nebo abyste něco odmítl. Já jsem člověk dialogu, zkouším se napřed domluvit, pokud to jen jde. V principu taky navíc nechci nikomu ubližovat. Chci se věnovat svým věcem, ale když je to nutné, taky se umím ohradit nebo i pohádat. Jednou jsem se i porval, ale to bude už skoro dvacet let.

 

 

Děláte něco pro to, abyste nebyl považován za prototyp laskavosti?

Ani ne. Mně taková škatulka sice vadí, ale současně je mi to i dost jedno. Během svého života jsem, ovšem postupně, dospěl do stadia, kdy mě hodnocení vzdáleného okolí zas tak moc nezajímá. Ať si o mně myslí kdo chce co chce. Jsem, kdo jsem a jaký jsem, tak co ...

 

A jste takový odjakživa?

Ani nevím. Jediné, čeho jsem si vědom, je, že jsem se s lety naučil být docela pracovitý. Snažím se všechno plánovat. Podívejte se na můj diář. Až do roku dva tisíce čtrnáct mám naplánovanou práci. Něco ovšem nevyjde, ale to už tak nevadí. A režie mám zvlášť, psací plány taky, na samostatném papírku a tak různě. Takže snad jsem dospěl z hlediska pracovní discipliny a spolehlivosti. Jinak jsem ovšem zůstal poměrně naivní, až dětinský, což doufám, že není senilita. To však nevylučuje, že umím být aji sviňa, jak říkáme v Brně, odkud su.

 

V čem jste naivní a dětinský? V tom, jak mluvíte? Děláte to úmyslně?

To bych ani neřekl, že bych se choval dětinsky úmyslně. Prostě takový jsem. Třeba mě poslali s kýblem bioodpadků k řece. Abych to vylil do břehu. Přesně tak mi to řekli. Tak já jsem sešel dolů k řece, stoupl jsem si zády k vodě a čelem ke břehu a ten kýbl jsem do břehu nahoru vychrstl. Podklouzla mi noha a ono se to všechno vylilo více méně na mě. Ale řeklo se vylít do břehu a to jsem splnil. Někdy chápu věci moc doslova čili až naivně.

 

 

A kdy jste se naopak zachoval jako sviňa?

Třeba když se v Brně v HaDivadle dávala má hra Doma u Hitlerů. Hned premiéra. Na konci hry promítli pár záběrů takových mentorských, z koncentračního tábora, které to měly tak říkajíc doslovit, proti smyslu toho mého textu. Já jsem to napsal úplně jinak. Pak mě vytáhli na jeviště, na děkovačku. No a já jsem to nevydržel, zastavil potlesk a divákům jsem řekl, že s takovým koncem nesouhlasím. Byl to dost trapas. Ale musel jsem to říct. Jenže oni to pak předělali a je to teď dobré a hraje se to tam už dlouho. A také třeba v pražském Divadle v Dlouhé i jinde. Mně se nelíbí mentorský postoj, ten výchovný zdvižený prst. Tak jsem se holt neudržel. Ale jinak se docela ovládám.

 

Bez těch záběrů to však na mnohé může působit jako laskavá hříčka o masovém vrahovi a diktátoru. Navíc pro něj s relativně dobrým koncem.

Tak to vůbec není. Neukazuji Hitlera jako nějakého milého sympaťáka. Já nepotřebuju popisovat, jaká byl zrůda. Všichni přece vědí, kdo to byl Hitler nebo Goebbels. Jaká dělali zvěrstva. Ale přes to všechno, co napáchal, mohl být doma, v kuchyni, Hitler docela neškodný. Trochu dokonce i nekňuba a pantáta. Možná. Anebo také ne. Já jen ukazuji možnost, jaké mohou být rozpory mezi člověkem privátním a například veřejnou zrůdou. I masový vrah může být hodný tatíček. V každém z nás je větší nebo menší kousek Hitlera, jen mu dát šanci.

 

Pokračování rozhovoru s Arnoštem Goldflamem najdete v Reflexu č. 05/2012, který vyšel 2. února.



Klíčová slova: rxrxadelaknapovagoldflam



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama