Nemůžu nereagovat na tvrzení Arnošta Goldflama ohledně podfinancování „živé kultury“. Naivita a dětinskost pana Goldflama, jím samotným v rozhovoru přiznávaná, se nemohla projevit lépe než v jeho stížnosti na financování památek na úkor „živé kultury“. Žehrání na to, že „živá kultura“ (což je termín stejně absurdní jako panem Goldflamem odsuzované „lidské zdroje“) připomíná v situaci české kultury spor o to, kterému ze dvou umírajících pacientů dát více jídla, aniž by však toto jídlo mohlo kteréhokoli z nich udržet naživu. A že duchovní úroveň člověka a společnosti není závislá jen na „živé kultuře“, by mělo být jasné už maturantům.
Svým povzdechem nad financováním památek na úkor „živé“ kultury a návrhem přesunout památky do resortu školství, „nějakou veřejnou správu nebo tak něco“ prokázal pan Goldflam, že se v této oblasti příliš neorientuje. Což je ovšem pochopitelné. Ač se sám profesně pohybuji spíše v té druhé, „mrtvé“ kultuře (příjmu-li takové zjednodušení), nebrání mi to v respektu ke kultuře „živé“ a jejím nárokům. A že „živé“ kultuře nemůžu rozumět tolik, jako např. právě pan Goldflam, tím spíše bych si netroufal hodnotit její význam pro společnost v porovnání s jinými oblastmi kultury a navrhovat, jak k ní přistupovat. Ač s názory pana Goldflama na potřebu samostatného uvažování zcela souhlasím, stal se Arnošt Goldflam v rozhovoru sám příkladem, že mít vlastní názor ještě neznamená prospěšnost existence tohoto názoru. Škoda. O to větší, že právě pan Arnošt Goldflam patří k těm, kteří by mohli svým vlastním názorem jím zmiňovanou samostatně nepřemýšlející většinu ovlivňovat.

Petr Sokol, archeolog, historik, památkář

položené otázky, paní Knapová. A pan Goldflam nezklamal.