Ve věku devadesáti let zemřel autor Krtečka Zdeněk Miler. Dožil se devadesáti let. Připomeňte si jej článkem Dariny Křivánkové z Reflexu 13/2011.
JÁGR, HAVEL, KUNDERA, KRTEČEK. To jsou s největší pravděpodobností ve světě nejznámější české „osobnosti“. Krteček to ze všech zmíněných dotáhl nejdál: 20. dubna poletí do vesmíru.
V posádce raketoplánu Endeavour bude Krteček jednoznačně nejstarší, letos mu bylo padesát pět let. Dvaceticentimetrový, speciálně odlehčený a nehořlavý plyšový Krtek poletí jako součást osobní výbavy amerického astronauta Andrewa Feustela. Proč?
NEČESTNÉ OSOČENÍ
Jeho manželka má totiž české kořeny a na Krtečkových příbězích vyrostla podobně jako několik generací (nejen) českých dětí. Krtek, který si získal i astronautovo srdce, by teď měl podpořit zájem dětí o studium přírodních věd.
Krtečkova vesmírná mise vzbudila pozornost i u redaktorů amerického deníku The Wall Street Journal, ti mu ovšem dali nálepku „komouš“ a označili ho za černého pasažéra letu. Naráželi na to, že anglický výraz „mole“, tedy krtek, se používá i pro špióna či informátora.
Kádrovat Krtečka bylo od amerických novinářů nečestné a nesportovní, byť se Krtek „narodil“ za železnou oponou v tuhých padesátých letech a byl aktivní po celou studenou válku. Dokonce bez větších problémů dokázal vycestovat i na kapitalistický Západ, a to už v roce 1956, kdy jako debutující protagonista animovaného snímku Jak krtek ke kalhotkám přišel zabodoval na festivalu v Benátkách.
FENOMÉN KRTEK
Příběhy o Krtkovi se staly velmi výhodným vývozním artiklem a zdrojem valut pro socialistické Československo. Krteček měl důvěru možná i proto, že nemohl nic vykecat. Se svými přáteli, myškou, zajícem, žabkou či sovou, se domlouval výhradně prostřednictvím citoslovcí. Frekventované bylo zejména „jéje“, Krteček se totiž neustále něčemu divil. Jeho užaslým zvoláním skvěle rozuměly děti v celé Evropě, ale i v Japonsku nebo Číně.
Fenomén Krtek se zrodil zcela nepoeticky: na objednávku. Výtvarník a animátor Zdeněk Miler tehdy dostal za úkol udělat kreslený fi lm, který by dětem vysvětlil technologický postup výroby látek. Příběh O plátěné košilce se mu ale nelíbil, chyběl v něm sympatický hrdina, který by vpravil děti do problematiky sklizně a zpracování lnu.
Jako ideální se mu jevilo nějaké milé zvíře, jenže to vypadalo, že už všechna zvířata „obsadil“ do svých filmů Disney. Tvůrčí krizi šel Miler rozchodit do přírody. Když vycházel z lesa, zakopl o krtinec. Hromádka hlíny ho inspirovala natolik, že ihned běžel domů a začal kreslit první skici krtka. V tu chvíli jeho nadšení trochu opadlo, protože krtek jako živočich není žádný krasavec, je slepý, nemá uši, z barev lze použít tak černou a šedou ...
Zdeněk Miler se s krtkem trápil několik týdnů, než vymyslel jednoduchou figurku s červeným čumákem. Film O plátěné košilce kompletně překopal, košilku změnil na kalhoty a místo strojů nechal ve filmu pracovat zvířátka. A tak krtek ke kalhotkám přišel.
Tehdy ještě mluvil, aby mohl dostatečně edukativně popsat náročnost tkaní a šití. Mluvil ještě i ve dvou následujících filmech: Krtek a autíčko (1963) a Krtek a raketa (1966) – tady je zjevná předurčenost k letu do vesmíru, zkušenosti sbíral už jako kluk. Stejně jako pilotní snímek Jak krtek ke kalhotkám přišel se i následující snímky dostaly na řadu zahraničních festivalů, tam se do hrdiny zamilovali producenti ze západoněmecké televize WDR a u Zdeňka Milera si objednali dvanáct dílů. Tehdy se autor rozhodl, že Krtkův slovník výrazně omezí, doma si nahrál smích a výkřiky svých dvou malých dcer a použil je jako hlas. Tyhle zvuky se pak použily ve všech dalších Krtkových příbězích. Díky tomu, že Krteček komentuje dění výhradně prostřednictvím citoslovcí, není třeba jeho filmy pro zahraničí dabovat.
Příběhy beze slov navíc výrazně podporují obrazovou stránku filmů, děj i emoce jsou vyjádřeny výhradně animací, nic není třeba vysvětlovat. Tuhle pravdu potvrdili před pár lety tvůrci ze studia Pixar, když přišli s filmem Vall-I, tenhle oscarový robot má ostatně s českým Krtkem leccos společné: také je to dobrák od kosti s výhradně pozitivním pohledem na svět a dokáže se nádherně divit.
PADESÁT A DOST
Zdeněk Miler nakreslil a režíroval padesátku krtčích příběhů (scénáře tří z nich napsal později známý spisovatel Ivan Klíma). Postupně Krtkovi zkrátil čumák, zmenšil ho a celkově zakulatil, aby působil méně dospěle a připomínal spíš malého kluka. V jeho bezelstné bezbrannosti najdeme i stopu Chaplinova Tuláka, ta se otiskla i do příběhů jako Krtek hodinářem, Krtek fotografem nebo Krtek filmová hvězda. V názvech ale dominuje model Krtek a ... žvýkačka, lízátko, televizor ... Poslední film vznikl v roce 2002, jmenuje se Krtek a žabka. Další už nebude, letos devadesátiletý tvůrce si – zcela rozumně – nepřeje, aby v jeho práci někdo pokračoval. Ačkoli neoficiálních následovníků má víc než dost, textil s motivem Krtečka se k nám hojně pašuje z Číny či Vietnamu.
