Livie Klausová by prý mohla být prezidentem, Petra Paroubková opustila ČSSD prostřednictvím esemesky a ústavní soud je soustavně tlačen do pozice třetí komory parlamentu.
Ústavní soud rozhodl, že „balíček škrtů“, který na návrh vlády odhlasoval loni parlament, byl přijat v rozporu s ústavou. Zároveň dal vládě čas do konce roku, aby situaci napravila. Celý legislativní proces (od PS přes Senát až po podpis prezidenta) tedy musí proběhnout znovu. Zároveň ale ÚS platnost přijatých zákonů nezrušil - pokud budou do konce roku přijaty způsobem konformním s Ústavou, zůstanou tedy v platnosti tak říkajíc kontinuálně. Statutární místopředseda ČSSD Sobotka žádá, aby se premiér Nečas omluvil za to, že vláda zneužila stav legislativní nouze. Připomíná tchána Nonacourta z Labichovy frašky Slaměný klobouk, kterou u nás známe ze zdařilé úpravy V+W: Koukejte se omluvit, zeti! To je zdvořilá varianta k Paroubkovu grobiánství. Soud nebyl jednotný, schválil rozhodnutí nejtěsnější možnou většinou (9 ku 6). K tématu se ještě vrátíme, na jedné straně je pravda, že využití stavu legislativní nouze bylo dosti účelové a problematické, Ústavní soud však zároveň (v „odložení“ neplatnosti přijatých zákonů) rozhodoval politicky. Je však třeba vzít v úvahu, že do této pozice (tzv. třetí komora parlamentu) byl natlačen a je soustavně stěžovateli z legislativy a exekutivy tlačen. Dávat to za vinu jen jemu by bylo nespravedlivé. Ústavní soud je lidská instituce, a tedy chybující (chyboval podle mého názoru např. tenkrát, když předloni znemožnil konání předčasných voleb – tím zároveň vyhrál „pravici“, jak říkají v Právu, loňské volby, což rozhodně nebylo zamýšleno). K tématu se vrátíme.
Je zajímavé, kolik u nás máme přátel svobody tisku: sociální demokracie, předseda Senátu Štěch, ozve se i ČMKOS?
Senátor Kubera se domnívá, že by v případě prezidentské volby plebiscitem měla výraznou šanci být zvolena paní Livie Klausová a funkce by proto zůstala tak říkajíc v rodině. To je nesmírně divoký nápad, jsem si jist, že paní Klausová na nic podobného nepomýšlí (její šance by byla jakás takás, kdyby ji podporovala ODS, což si nedovedu představit) a taky Václav Klaus by se k tak směšně humpoláckému tahu nesnížil, ostatně s přímou volbou zásadně nesouhlasí.
„Dnes už se sice málo slyší“, píše v Právu Petr Uhl, „že vítěz (ve volbách) může vše, ale vítězný ryk „většina sto osmnácti hlasů“ doprovází snad každé, i chystané převálcování ve Sněmovně.“ Je snad na tom, když má někdo většinu, něco špatného natolik, že by se za to měl stydět? Zvlášť když této vládě se vůbec nedaří dotáhnout spoustu věcí aspoň do toho stavu, aby je mohla Sněmovna projednávat, a utrpěla už řadu potupných porážek (největší tu s vydíráním ze strany Lékařského odborového klubu). Dříve zase jiní, když se Topolánkově vládě podařilo něco prosadit,nechutně ryčeli „až vyhrajeme volby, tak to zase zrušíme“. Volby skice vyhráli, ale takovým způsobem, že rušit nemůžou nic.
