Gabriela Koukalová - ilustrační snímek

Gabriela Koukalová - ilustrační snímek Zdroj: Foto ara

Po čem Haníkovy ženy touží? V 21. století jsou naštěstí jiné, než jaké by je muži století minulých rádi měli

Sport by měl, zvláště za aktuální společensko-politické situace, lidi spíš spojovat než rozdělovat. Někdejší špičkový volejbalista, trenér a dnes funkcionář Českého olympijského výboru Zdeněk Haník se rozhodl jít jinou cestou: minimálně polovině sportovců, které ČOV reprezentuje a za jejichž zájmy má bojovat, slušně řečeno vrazil políček. Ve svém zpátečnickém, generalizujícím, paternalistickém textu s názvem Holky chtějí remizovat totiž napsal, že vrcholový sport ženy ničí a že by se na něj raději měly vykašlat, tiše vařit „čaj z čerstvých bylin“ a mužům, kteří dělají „velké věci“, „žehlit košile, aby udělali dojem“. Vítejte v černobílém světě, vítejte v Gileádu z Příběhu služebnice, vítejte v 19. století.

Když jeden ze čtyř místopředsedů ČOV otevřeně píše o „despektu k ženskému vrcholovému sportování“, je něco zcela fundamentálního špatně. Výše zmíněná tvrzení pana Haníka prý inspiroval rozruch okolo té nešťastné knížky Gabriely Koukalové (a nutno podotknout, že byl osloven redakcí Reflexu). Úplně vidím šéfa fotbalového svazu, který pod dojmem problémů s alkoholem pánů Šimáka, Hóóónzy Bergera, Fenina nebo Švacha smolí podobný komentář vyzývající muže-fotbalisty, aby sportu nechali, protože je ničí, a přepustili kopanou ženským klubům, kde se zdaleka tolik nechlastá a negembluje…

Éterická bytost se bouří

V souvislosti s případem knihy jedné psychicky křehké sportovkyně, shodou okolností ženy, tak sportovní funkcionář napsal text na jedno z nejklasičtějších hospodských témat všech dob, tedy „čím se liší ženy od mužů“. Nechci čtenáře zatěžovat akademickými vsuvkami, ale rovnou říkám, že po rozboru ideologie a argumentace v textu pana Haníka by bez komentáře zůstala nejspíš jen slova neplnovýznamová typu předložek a spojek. Jako by se prezident státu těsně po vyhraných volbách rozhodl, že ženám v celé zemi sebere volební právo, prostě protože jsou podle něj „éterické bytosti“! Copak malým klukům gymnastům se „nelámou kosti v útlém věku“? Proč pan Haník zmiňuje pouze gymnastky-dívky? Proč se domnívá, že ženám škodí posilovna, a rád by určoval, jaké sportovní disciplíny jsou pro ně vhodné?

Tyhle boje o rovnoprávnost jsou pro nás ženské hrozně vysilující, věřte. A vedeme je na tolika frontách – o platy, o neplacenou domácí práci a péči o děti, ve věcech alimentů, domácího násilí a tak dále –, že nás každý podobný nesmyslný útok zezadu opravdu bolestivě zraní. Jak neztrácet motivaci ve světě, kde z nás zaostalci přes všechny naše schopnosti a kompetence pořád chtějí mít ženušky, bydlenky, onuce nebo matrace?

Mužovo druhé já

Ve svém amatérském psychologizování pak jde Zdeněk Haník poměrně daleko: „Aby mě feministky neoznačily za macha, nejprve zkusím popsat, jak vnímám ženu“: „Žena je mužovo druhé já, které se k nám chová, jak se chováme my k němu.“ Po takovémto tvrzení pana Haníka feministky jistě za macha neoznačí. Spíš si položí otázku, zda se v některém ze svých dalších článků pan Haník nevytasí s frenologií, eugenikou a nějakým „vědecky podloženým“ bludem typu, že žena má méně výkonný mozek. Redukovat ženu na „mužovo druhé já“, které ho pouze zrcadlí a je jen reakcí na jeho heroické akce? Prohlašovat, že na ženě obdivuje především „slabost“ a její krásu, když „přirozeně poctivě (ne hystericky) pláče“? Umíte si představit, že by jakákoli žena sedla a bez uzardění napsala podobné soudy směrem k mužům?

„Žena v principu nechce vyhrávat či konfrontovat se – chce důstojně a s úctou remizovat,“ myslí si pan Haník. Já sama sportuju celý život, po šest ročníků základní školy jsem týden co týden absolvovala tři jedenapůlhodinové nebo dvouhodinové volejbalové tréninky, a nevzpomínám si, že bych kdy nechtěla vyhrát, což pro mě jako pro aktivní sportovkyni platí dodnes. Jasně, pamatuju si na svoje slzy vzteku a beznaděje, ale nikdy bych je nepřičítala tomu, že jsem holka. Můj kluk fotbalista po mistráku taky párkrát brečel. A chtěla bych vidět sportovce, který ne.

Ráda bych věděla, co o Haníkových alarmujících vývodech – třeba že „Žena v principu nechce vyhrávat či konfrontovat se – chce důstojně a s úctou remizovat“ soudí Ester Ledecká, Šárka Pančochová, Eva Samková, Martina Sáblíková, Petra Kvitová a další desítky holek, které ho svými výkony na sportovním kolbišti strčí do kapsy. Taky se jich na to ptáme a v příštím Reflexu si jejich reakci přečtete.

A co si ty dámy, jejichž výkonům všichni tleskáme (pan Haník, jak se nyní ukazuje, zřejmě dost neupřímně a alibisticky), myslí o tom, že je úspěšný volejbalový trenér, pro mnohé z nich možná donedávna autorita, hází přes palubu a v důsledku naznačuje, že by se od nejmladších juniorských kategorií měly ženy připravovat, přesněji nepřipravovat úplně jinak, když na ten vrcholový sport teda nemají? Že bych byla jednou z Haníkových „moderních žen“, které „ztratily kontakt se svou pravou ženskostí a jsou v hloubi duše nešťastné, protože by raději našly harmonii a tvořivý vztah s mužem než vládu nad ním“ a které „svou něžnost, mírnost a empatii, jež jsou paradoxně jejich zbraněmi, mění za ješitnost, která patří mužskému pohlaví“?

Cesta do pravěku

Mrzí mě logické lapsy, zpátečnictví a pravěká rétorika autora, který místo obrany zvolil útok do vlastních řad. Člověk, který vidí půlku lidstva jako někoho, kdo má primárně „rodit a vychovávat děti, s úsměvem a láskou udržovat domácí krb“, patří zpátky do 18. století. Jak může na jednom místě tvrdit, že „holky chtějí být muži vedeny“, a o pár řádků níže vidět „jako moudré, aby se ženy podílely na vládě“?

Muž, který vystudoval učitelství a byl špičkovým trenérem, projevil nečekanou nevzdělanost a absenci smyslu pro fair play. Pane Haníku, vy i vám podobní prosím nechte holky, ať si o sobě rozhodují samy, a vzpomeňte na hesla jako Volnost, rovnost, bratrství. Případně se odstěhujte do nějaké islámské země, kde to funguje přesně tak černobíle, jak popisujete, a kde ženské tedy rozhodně, ale rozhodně nesportují.

Příběhu Gabriely Koukalové se věnujeme také v hlavním tématu nového tištěného Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 26. dubna.

Reflex 17/2018Reflex 17/2018|Archív