Ministr financí a vicepremiér Sorryjako Ojeb v nedělních Otázkách Václava Moravce ukázal, že i velkému hráči může být někdy úzko. Jeho projev ukazuje, že se pan ministr cítí ve slepé uličce, a jeho jedinou obranou je křik a dětinské popírání reality.
Pan ministr Ojeb měl v pořadu Václava Moravce nelehký úkol. Mluvilo se o dluhopisech a Babiš se pojal zadání vysvětlit veřejnosti, že za jeho daňové optimalizace může Kalousek. Princip je v tom, že za Kalouska bylo ze zákona možné podobný fígl s korunovými dluhopisy zrealizovat, a tak že když ho pan ministr Babiš uskutečnil, tak za to vlastně může Kalousek.
Je to podobný styl obhajoby, jako když se zloděj hájí, že ve vykradeném bytě měli chatrné dveře, takže si za to vloupání vlastně můžou sami. Ale co taky máte vykládat, když vám v přímém přenosu napálí, že jste díky díře v zákoně zoptimalizovali daňovou povinnost na deset let pro sebe a své firmy.
Něco takového - obzvláště v momentě, kdy jste ministr financí bojující za dobrý výběr daní a proti daňovým únikům - se vysvětluje fakt blbě, tak se Andrej o nějaké rozumné vysvětlení ani nepokoušel a šel rovnou do agrese. A já, se vzpomínkou na svá studia sociální psychologie, s neskrývanou rozkoší pozoroval jasné a nezaměnitelné projevy silných úzkostí a stresu v páně ministrově projevu.
Pan ministr se přestává kontrolovat. Od prvního momentu, kdy se v diskusi narazí na nějaký sporný a pro něj nevýhodný moment, začíná mluvit zvýšeným hlasem, který se zvyšuje až do křiku. Obsedantně opakuje jméno údajného viníka problému („Kalousek, Kalousek“) a není schopen ve svůj prospěch uvést jediný neemotivní argument. Když už je tlak příliš velký, začíná vyprávět, jak se polepší („Já dám ty peníze, co mi vyčítáte, na charitu“).
Základní postoj, který prezentuje, není ochota účastnit se debaty a vysvětlovat, ale naopak neochota cokoliv komentovat a dětinské popírání reality. Když překřičíme pro nás nepříjemná fakta, tak ta fakta prostě zmizí. Projev primitivního, regresního, dětinského chování, které u dospělého člověka jednoznačně ukazuje na vysokou míru aktuálního prožívání stresu, úzkosti a strachu. Pokud chcete vidět úplně krystalický projev dětinské negace, podívejte se na záznam diskusního pořadu. Jmenovitě ve třinácté minutě třicáté sekundě uvidíte učebnicový příklad dětinské afektivní negace.
Mluví se o tom, že Agrotec spáchal trestný čin. Babiš to popírá, říká, že k žádnému trestnému činu nedošlo - přestože to, že k trestnému činu došlo, stojí v zatím nepravomocném soudním rozhodnutí. A soudní rozhodnutí se v demokratické zemi nekritizuje, ale respektuje. Proto Václav Moravec suše říká: „Soud konstatoval, že skutek se stal!“
„Nestal!" odsekne Babiš jak malé dítě chycené v samoobsluze s čokoládou v batohu a několikrát to zopakuje. Stejně jako to malé dítě v obchodě pořád dokola tvrdí: „Já to neukrad!“ Vysvětlit ovšem, jak se mu do batohu ta čokoláda dostala, nedokáže.
Stejně tak nedokáže Babiš vysvětlit, že na jednu stranu vyzývá k daňové kázni a na straně druhé on sám jak může, tak daně neplatí. A proto má najednou zcela zjevný strach, že mravní rozměr jeho daňových optimalizací dojde i jeho voličům. Tak jen doufejme, že se to fakt stane.
