Premiérovi Bohuslavu Sobotkovi a jeho ČSSD se podařil nevídaný kousek. V době, kdy jsou socialisté nejsilnější vládní a parlamentní formací, klesá počet členů strany. To je skutečně příklad politického neumětelství a špatného marketingu. Letité řeči ČSSD o „modernizaci“ jsou jen fráze. Podobně jako situace v jiných stranách to nahrává Andreji Babišovi, který dělá věci, jež byly kdysi nepředstavitelné, ale jemu to prochází.
ČSSD se s odlivem členů potýká již několik let a děje se to v době, kdy má premiéra, sedí ve vládě a má nejsilnější klub v Senátu. Loni měla 20 349 členů, což je ale o 1007 méně než v roce 2015. Výsledkové trendy socialistů přitom naznačují, že propad nemusí být ještě zdaleka u konce.
Sociální demokracie by tak mohla následovat osud ODS, která ve volbách do Poslanecké sněmovny až do roku 2013 nikdy neklesla pod 20 procent. Před čtyřmi lety zaznamenali občanští demokraté ale pouhých 7,72 procenta. Pokud se dnes hovoří o tom, že úspěchem by pro ně bylo na podzim třeba 10 procent, je to ve srovnání s minulostí zoufale málo.
Sociální demokraté něco podobného, jen v pomalejším provedení, kopírují. Ztrácejí příznivce, nejsou přitažliví pro mladé lidi, výrazných osobností se nedostává. Pouze deset procent členů ČSSD tvoří lidé mladší než třicet let, jen 17 procent pak ve věku 30 až 40 roků. To znamená, že tolik vzývaná modernizace se nekoná, je to pouze levicová fata morgána.
ČSSD připomíná dutý strom. Křiknete do něj, ozvěnu slyšíte, ale to je tak všechno. Žádné nové plody nerodí. Volební výsledky tomu odpovídají na všech úrovních. Při nejdůležitějším hlasování do Poslanecké sněmovny vidíme trvalý pokles – 32,32 procent v roce 2006, o čtyři roky později 22,08 a v roce 2013 pak 20,45 procenta. Pokud socialisté klesnou na podzim pod číslo dvacet, bude to vůbec nejhorší sněmovní výsledek za více než 20 let.
Zajímavé je, že neustálý úbytek členů a stále slabší výsledky provázejí i sociálně demokratické strany jinde v Evropě. I když jsou ještě pořád někde v koaličních vládách, jejich svaly ochabují. Vidíme to v Německu, Rakousku, ve Francii (tam je prezidentský systém), částečně ve Švédsku i Španělsku. Labouristé zaostávají za konzervativci i ve Velké Británii. Česká sociální demokracie není výjimkou.
Proč tomu tak je?
Kdysi hlavní část voličů sociálních demokracií tvořili dělníci a levicová inteligence, pak střední třída. První skupina se dnes spíše poohlíží po různých extrémech a střední třída nemá náladu volit socialisty, protože ekonomická globalizace ji nepřinesla až tolik výhod.
Přeloženo – socialisté jsou vyčpělí. Navíc pro většinu mladých lidí naprosto nezajímaví. Není to cool strana. Rozdíl je jako mezi starým mobilem a smartphonem.
Česko je tak v pozoruhodné situaci, kdy levice postupně oslabuje (ČSSD i komunisté) a pravice je zcela roztříštěná (ODS, TOP 09, Svobodní, Realisté). Některé strany pak vágně plují po povrchu a nikdo neví, co mají vlastně za ideologii. Tam můžeme zařadit KDU-ČSL či jejich nového volebního partnera Starosty a nezávislé.
To je ideální prostředí pro strany nesystémové, se silným vůdcem a hlasitou rétorikou. Kdyby Andrej Babiš před deseti či patnácti lety předváděl jen polovinu toho, co dnes, dávno by musel skončit. Za dnešní situace je silný, protože ostatní jsou mimořádně slabí.
Řešení, jak ho eliminovat, samozřejmě existuje. Že by se ale ochablá ČSSD dokázala účelově a na nějakou dobu po volbách domluvit s pravicí a hnutí ANO by bylo odstaveno alespoň na celostátní úrovni na vedlejší kolej, to podle všeho nehrozí. To se raději většina stran sama zničí.
