Podle všech nedávných i současných průzkumů volebních preferencí se stane vítězem letošních voleb do Poslanecké sněmovny hnutí ANO 2011. Ostatní strany zatím zůstávají poněkud v klidu anebo se zmohou jen na otřepané klišé, že to jsou jen průzkumy a volby pak dopadnou jinak (pochopitelně pro ně lépe). Jenže nedopadnou.
Voliči jsou znechuceni, moc nevědí podle čeho se rozhodovat a k volbám jich chodí čím dál méně. Ke své jasné volební orientaci totiž potřebují vzájemné jasné pravo-levé vymezení se jednotlivých stran. Pokud se k tomuto tradičnímu modelu nejsou schopny vrátit, mohou to zabalit anebo budou v příští sněmovně jen živořit.
Stačí se přitom podívat jen pár let zpátky. V roce 2006 ve volbách do Poslanecké sněmovny získala ODS 81 mandátů, ČSSD o sedm méně. O dva roky později ve volbách do Senátu získala ČSSD 23 křesel a ODS 3 křesla. Jinými slovy, tyto dvě hlavní strany takřka vyluxovaly politické spektrum, ostatní jen živořily. Proč? Strany se jasně programově vymezily, jedna vlevo, jedno vpravo. V čele měly silné lídry a ostře kontrastní program.
Pro středové strany zůstalo minimum hlasů (protože je v rámci agresivní volební rétoriky velké strany takřka udusily a vybrakovaly jim voliče), jen KSČM zůstalo věrné voličské jádro, které však nikdy nepřevýšilo cca 10-12 procent. Nejen mezi politology se pomalu začalo hovořit, že český stranický systém směřuje k modelu tří či maximálně čtyř stran.
Jenže přišel rok 2010, ve kterém vstoupily do velké politiky Věci veřejné. ODS byla oslabena po pádu Mirka Topolánka, kdežto buldozerský styl Jiřího Paroubka už nezabíral. Stranický systém se rázem rozmělnil a rozbil a toto drolení vyvrcholilo v předčasných volbách v roce.
Pravici šlo o záchranu a volby stály spíš na sloganu o skoncování se starými neschopnými politiky. Do sněmovny se vrátili lidovci, zabodovali i okamurovci a především nastoupilo Babišovo hnutí ANO 2011. Sněmovna byla rázem rozbita na sedm uskupení a vládu mohly utvořit nejméně tři strany. Totéž hrozí nejspíš i nyní.
Řada lidí si možná pokládá otázku, co stojí za úspěchem Babišovy strany, ačkoliv má na kontě mnoho nezdarů či nelichotivých kauz je jako pomalu budovaná dálniční síť, zpackaný tendr na mýto, EET se svým (aktuálně již zaniklým) udavačským webem či spekulace kolem dotace na Čapí hnízdo. Možná je to už apatie lidí, kteří si myslí, že už nikdo nemůže být horší než minulé garnitury. Osobně se domnívám, že za tím stojí něco jiného.
ANO se šikovně snaží vyhnout svému zařazení na klasickou pravo-levou politickou osu. Nikdy o sobě neřekla, že je pravicová nebo levicová strana. Od každého si vezme něco. Slíbí zvýšit sociální dávky a důchody, ale i snížit daně. Po krajských volbách loni na podzim byla dokonce v Ústeckém kraji připravena utvořit koalici s komunisty. Chce se tím dostat do pozice strany, která by byla přitažlivá pro všechny. Volič si pak logicky řekne, když je tu tato strana, tak proč ještě koukat po jiné. Je to velice chytrá taktika.
Jedna možnost, jak tomu zabránit, tu je. Všechny „staré“ strany se musí okamžitě vrátit ke klasické programově ostré pravo-levé politice. Levice k sociálnímu státu, vyšším daním a vyšším dávkám, pravice k přesnému opaku. Pro lidovce tu je prostor pro tradiční rodinné hodnoty a víru, pro zelené tu jsou ekologická témata. Každá z těchto stran sice nemůže aspirovat na 35 procent, ale ČSSD, ODS či TOP 09 (v případě pravice alespoň jedna z těchto stran) má přirozený potenciál alespoň na 20 – 25 procent. Ale jen a pouze v případě, že se vymezí proti konkurenci a nabídne tváře a program, který však tři čtvrtiny voličů odmítnou. Tady jde o jejich přirozené voliče! V situaci, kdy bude ANO 2011 donucena definovat svoji pozici na pravo-levé ose, bude muset zaujmout svůj postoj k návrhům konkurenčních stran anebo nabídnout svou vlastní a jasnou alternativu, pro řadu voličů ztratí étos spasitelské strany a mnozí ji nebudou volit z jediného prostého důvodu, a to že jsou opačného politického přesvědčení.
Andrej Babiš si zatím může gratulovat. Jeho konkurence se utápí ve vlastních problémech, nebo nemá téma a nebo ji vede slabý lídr (v krajním případě je to mix všeho) a proto zatím dominuje. V minulosti vždy platilo, že Češi neradi dopustili kumulaci takové moci v rukou jedné strany či jejího lídra a ve volbách vyvažovali. Pokud se však politika nevrátí k ostrému ideovému souboji, může padnout i tato jedna z posledních konstant polistopadového vývoje. Štěpných ekonomických či společenských témat tu je přitom více než dost, stačí jich jen pár zvednout...
