Šaronův život komentátoři označují za metaforu pro izraelský osud. Syn ruských emigrantů se narodil v zemědělské komunitě poblíž Tel Avivu v roce 1928. Byl to válečník a politik. Bojoval a byl zraněn za války o nezávislost v roce 1948. Byl vojákem, později zakládal zvláštní jednotky a nakonec se stal generálem a důležitým účastníkem válek v letech 1967 a 1973. Říkalo se mu buldozer, což vyjadřovalo jeho tvrdohlavost v prosazování svých cílů a postojů. V jeho životní dráze je mnoho momentů, které mu kritici nikdy nezapomenou.
V roce 1953 vedl speciální jednotku, která v odvetě za palestinské útoky působila v Jordánsku. Ve vesnici Kibíja to stálo život několika desítek civilistů. Šaronovi se také přičítala politická zodpovědnost za masakr v palestinských táborech Sabra a Šatíla v Bejrútu, kde přišlo o život několik set lidí. Masakr provedli členové libanonských křesťanských milicí, kteří tehdy byli spojenci Izraele. Ministr obrany Šaron byl obviněn, že izraelští vojáci mohli masakru zabránit, ale neudělali to.
Izraelským premiérem se stal v roce 2001. Pak nastala změna, kdy se z válečníka stal stoupencem mírového procesu. Prohlásil nutnost vzniku palestinského státu vedle židovského za realitu. (Palestinci ho ovšem mohli mít už několikrát.) Stáhl židovské osadníky z Gazy. (Dnes tam řádí Hamas.) Byl připraven dál jednat o míru. Nic jiného v oné části světa ani nezbývá. I voják musí jednou začít jednat o míru.
Německé úsloví říká, když nemůžeme žít spolu, můžeme žít vedle sebe. Dosáhnout i tohoto minima je ale mučednictví trpělivosti. Šaronův odkaz je v tom, že to zkusil. Snažit se ale musí obě strany. Šaron není mrtvý, stejně jako není mrtvý David Ben Gurion a Golda Meirová a Jicchak Rabin. Jsou součástí národa, který žije, vzdor nepřátelství a opakované zradě mocných. Velcí lidé mají velké stíny, to je pravda. Jde o to, jestli je dovedou překročit.
