Milena Dvorská: statečná herečka se smutným osudem | Reflex.cz
nahoru

Milena Dvorská: statečná herečka se smutným osudem

RADKA POTMĚŠILOVÁ7. ledna 2010 • 10:00
Milena Dvorská: statečná herečka se smutným osudem

Ten den před Štědrým večerem, kdy ve zprávách říkali, že NÁHLE ZEMŘELA herečka Milena Dvorská, pustili zrovna mého muže z nemocnice. "Měl jsem ji moc rád, několikrát mi hrála maminku," řekl.

Můj muž Jan Potměšil má za sebou mimo jiné poměrně rozsáhlou kariéru dětského herce a mě a naše dva syny nikdy neomrzí historky o slavných hercích nebo režisérech, které v té době na natáčení potkal. Viděl je tehdy očima kluka, nevnímal, jak moc jsou slavní, nezajímalo ho jejich politické smýšlení, byla s nimi prostě zábava, byli milí nebo ne.



Milena Dvorská milá byla. Nejen na malé kluky na placu, ale i ve většině svých maminkovských rolí. Nás třeba baví film Neohlížej se, jde za námi kůň, kde jako maminka-pošťačka tehdy dovolila svým dvěma synům (a jeden z nich byl právě můj tehdy asi dvanáctiletý manžel) chovat v garáži na Malé Straně koně.

A tak jsme si ten večer otevřeli víno a povídali si mimo jiné o tom, jak se této mimořádně krásné herečce podařilo na rozdíl od mnoha jiných bez větších obtíží a naprosto přirozeně přehrát z rolí krásných princezen a křehkých dívek do úloh maminek. Protože právě těch hrála v televizi a ve filmu asi nejvíc. Je velkou ironií osudu, že pro většinu lidí teď kvůli jedné dokola omílané historce zůstane tou, která jako matka ve svém životě neuspěla.

WERICHOVY OČI


Občas je zajímavé přemýšlet co by, kdyby. Co by se stalo, kdyby si patnáctiletá studentka zdravotní školy a nadšená ochotnice z Prostějova nepřišla jednoho dne čtyřiapadesátého roku pro podpis Jana Wericha do jeho šatny? Asi by byla sestřičkou někde na Moravě a její jméno by znali jen pacienti, kteří by jí asi říkali "ta hodná s velkýma očima". Její tehdejší kamarádky na ni vzpomínají jako na roztomilé děvče, ohromného parťáka, který nezkazil žádnou legraci. Byla smíšek a z neúspěchů si hlavu nedělala.
Jenže o podpis si přišla říct a Jan Werich, jenž tehdy společně s režisérem Bořivojem Zemanem připravoval pohádku Byl jednou jeden král, hledal představitelky svých filmových dcer. Taky Marušku, která má tatínka "ráda jako sůl". Chtěl, aby byla hodně mladá. Tehdy v prostějovské šatně si zapsal jméno i adresu Mileny Dvorské, o níž pak léta říkal, že je to herečka s nejkrásnějšíma očima. Nadchla se, že bude filmovat. Jenže dlouho se nedělo nic. Jan Werich ten papírek prostě ztratil, pamatoval si jen jméno. Nakonec ji vypátral, Milena Dvorská roli Marušky v pohádkovém filmu dostala.
Během natáčení bydlela přímo u Werichů na Kampě, stala se součástí jejich rodiny. Věkově nejblíže jí byla Jana Werichová, tehdy už studentka herectví. Milena Dvorská s ní sdílela podkroví vily. Aby byla užitečná, žehlila Janu Werichovi košile, vařila návštěvám kávu. Z Prostějova se dostala přímo doprostřed pražské intelektuální bohémy. Byla z toho nesvá a měla velkou trému.



Hned po pohádce Byl jednou jeden král dostala další nabídku na film Anděl na horách, tentokrát s další legendou českého herectví - Jaroslavem Marvanem. Hrála v něm skromnou a milou Věru Matouškovou, vlastně takovou Marušku současnosti. Protože se ale dvakrát nedostala na DAMU, vrátila se mezitím do Prostějova a účinkovala v Divadle Hanácké obce. Při natáčení Anděla na horách se seznámila s Vlastou Fabianovou, tehdy profesorkou na DAMU, a ta ji připravila ke zkouškám. Vzali ji v osmnácti, bez maturity. Jejím profesorem se stal Radovan Lukavský.

STÁLO ZA TO PRACOVAT


Začátek šedesátých let zastihl dvaadvacetiletou Milenu Dvorskou na prahu další úspěšné pracovní etapy. Hned po škole dostala angažmá v Divadle E. F. Buriana. Tehdy nebylo úplně obvyklé zůstat po absolutoriu v Praze a Milena Dvorská si toho patřičně vážila. Také díky tomu začala kromě práce v divadle okamžitě dostávat role v televizi a ve filmu.

Do toho zjistila, že je těhotná. S přítelem, bulharským studentem režie Orfeiem Cokovem, chodila pět let. V tuto dobu už ale věděli, že zatímco on se chce vrátit do Bulharska, Milena Dvorská zůstane v Praze. Přesto se rozhodla, že si dítě nechá. Pro dceru Lucii to znamenalo dětství u babičky a dědečka ve Vidnavě na severní Moravě. Milena Dvorská, tehdy stále úspěšnější herečka, neměla v Praze byt a přespávala v herecké šatně v divadle. Dcera jí to v pubertě vyčetla, možná tam jsou kořeny silně medializované kauzy hluboké roztržky mezi matkou a dcerou, jež se mnoho desítek let neviděly.
Jenže to je těžké soudit. Na vrcholu sil tehdy byla generace hereček, které se více méně programově rozhodly děti nemít - tehdy se to s uměleckým posláním neslučovalo. Její vrstevnice to zkoušely vlastně poprvé a řešení, jež zvolila Milena Dvorská, nebylo ojedinělé. Kdo může říct, zda by se ve stejné situaci rozhodl jinak?



Role, které přicházely, stály za to hodně pracovat. Milena Dvorská vyrostla v charakterní komediální herečku, bez níž se postupně neobešel téměř žádný seriál či televizní inscenace. I v divadle hrála krásné role - Annu Christie ve stejnojmenné hře, Polly v Žebrácké opeře, Titanii ve Snu noci svatojánské, Irinu ve Třech sestrách, Arkadinu v Rackovi, Olivii ve Večeru tříkrálovém ... Nedají se jmenovat všechny, ale ve všech uplatnila svou jemnou atraktivní tvář, výrazné oči a široké rty. Přesto se zlobila, když se jí někdo zeptal na krásu. Nechtěla být nikdy krásná herečka, chtěla být dobrá herečka. Už jen pro pocit, že si ji Jan Werich tenkrát vybral správně.

V Divadle E. F. Buriana vydržela tři desetiletí. Vlastně nikdy s krátkou výjimkou v letech 1970-1972, kdy spolupracovala s Otomarem Krejčou a jeho Divadlem za branou, nehrála jinde. O to víc ji muselo bolet, když bylo toto divadlo jako první po sametové revoluci zrušeno. Bylo jí třiapadesát let, což je věk, o němž každá herečka ví, že rolí ubývá. Jak těžce to nesla, uvádí Vlasta Chramostová ve svých pamětech. Na večírku v Národním divadle po slavném návratu Vlasty Chramostové na ni Milena Dvorská vykřičela svoji frustraci a strach z toho, co bude.

V CHARTĚ JSOU MOJI PŘÁTELÉ


Milena Dvorská nikdy nebyla herečka zahleděná jen do svých rolí. Trápilo ji, co se děje kolem ní. Když už byla v důchodu, trávila čtyři hodiny denně nad novinami, i když ji zprávy málokdy potěšily. V osmdesátých letech, ještě před revolucí, se nebála stýkat s Václavem Havlem a lidmi kolem něj. Existuje fotografie z oslavy návratu Václava Havla z vězení v létě 1989, na níž sedí Milena Dvorská u stolu s Karlem Steigerwaldem a Václavem Havlem a v okně se odráží Josef Topol, její nejoblíbenější autor, s nímž se znala právě z doby Divadla za branou. Roli v jeho hře Dvě noci s dívkou, kterou začátkem 70. let už nesměla hrát v Praze, jen na zájezdech, označovala za svou nejmilovanější. Nikdo ze skupinky na fotografii neměl tolik co ztratit jako ona, herečka na vrcholu sil.



Také hlavně kvůli Topolovi tvrdošíjně odmítala podepsat v zimě roku 1977 Antichartu. Řediteli Divadla E. F. Buriana Josefu Větrovci řekla, že nemůže. Cítila nutnost osobně vysvětlit předsedkyni Svazu dramatických umělců Jiřině Švorcové, že nemůže odsoudit Chartu, když v ní jsou její přátelé. Nakonec však kapitulovala, rozplakala se a podepsala. Nevzpomínala na to nikdy ráda.

Také do událostí v listopadu 1989 se zapojila hned. Stávku, na níž se dohodli divadelníci se studenty, oznámila 18. listopadu na Václavském náměstí právě ona. Možná i proto tak těžce nesla, že zrovna ji připravily revoluční události o práci. Na půl roku pak skončila v podatelně na Hradě, kde třídila dopisy. Ještě se vrátila do obnoveného Divadla za branou II, které však záhy také prohrálo boj s ekonomickými podmínkami. Šla do důchodu.

Hrála ale dál, ke spolupráci ji přizval Tomáš Töpfer, dávný kolega a kamarád z Divadla E. F. Buriana, do obnoveného Divadla Na Fidlovačce, jezdila po republice s divadelní společností Háta, hrála v seriálech Ulice a Letiště, v kinech jde zrovna Janákova komedie Ať žijí rytíři! kde si zahrála starou kuchařku.

V posledních letech hodně medializovala svůj letitý problém s dcerou, jež odešla se sektářem Parsifalem Imanuelem a s matkou se nestýkala. Spolupracovala s Fondem ohrožených dětí, zajímala se o psychologii. Zemřela náhle dva dny před Štědrým večerem, těsně poté, co se shledala s dospělou vnučkou, kterou naposledy viděla jako miminko.



EPILOG


Než jsme s Honzou dopili víno, přešli jsme od vzpomínek na laskavou maminku, jíž nevadil kůň v baráku, k otázkám hlubším - dá se skloubit vášeň pro práci s rodinou, jak vychovávat děti, aby se k nám jednou neobrátily zády, do jaké míry spolupracovali populární herci s komunistickým režimem, i když jen hráli ... Mluvit bychom mohli do rána, ale na podobné otázky dává odpovědi jen život. Milena Dvorská si všechny odpovědi zažila.



ODMĚNA ZA STATEČNOST

Některé protagonisty televizního pořadu České televize 13. komnata je třeba přesvědčovat, aby svolili s natáčením. Stane se, že už povolí, a pak (obvykle těsně před natáčením) odmítnou. Chápu to, mají na to právo.

Milena Dvorská dlouho odolávala a přiznávám, že mě těšilo, že o plánovaném natáčení byla ochotna debatovat jen se mnou. Datum práce se odkládalo: Milena stonala, stále se nemohla rozhodnout. Pak se sešla s režisérkou dokumentu Kamilou Vondrovou a těsně před natáčením znovu se mnou. Moc se jí do té sedmadvacetiminutové zpovědi nechtělo. Rozhodla se, až když jsme si řekly, jak moc může to, co zveřejní, leckoho ovlivnit, možná i zachránit.
Třináctou komnatou Mileny Dvorské byl vztah (lépe řečeno nevztah) s dcerou, která žije kdesi v zahraničí s mužem a sedmi dětmi a s matkou se už skoro dvacet let odmítá stýkat. Jenže! Jak vyplynulo z mimořádně otevřeného rozhovoru ve zmíněném dokumentu, nemůže za to jen tvrdošíjná dcera a její autoritativní partner: mladá, krásná a obdivovaná herečka porodila před lety (z pětileté známosti s bulharským studentem) holčičku a odložila ji k rodičům a ani později v dalším manželství si k poněkud svéráznému dítěti nedokázala najít cestu.

Vážím si Mileny za to, že dokázala zveřejnit to, co mnohý rodič zasouvá do hloubi nepaměti. Ostatně mimořádný ohlas po vysílání 13. komnaty Mileny Dvorské byl odměnou za její statečnost.

JANA KLUSÁKOVÁ


AUTORKA 13. KOMNATY MILENY DVORSKÉ, KTEROU ČT ODVYSÍLALA 5. ÚNORA 2008

RADKA POTMĚŠILOVÁ

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější