Hugo Haas | Reflex.cz
reklama
nahoru

Hugo Haas

Jolana Matějková26. dubna 2012 • 00:15
reklama

Herec Hugo Haas je dodnes symbolem noblesy prvorepublikových filmů. Známé jsou jeho aféry se ženami nebo spekulace o lásce ke kokainu. Už méně známý je jeho OSUD UPRCHLÍKA, kterým byl dalších třicet let po odchodu z Československa.

 

IDOL HUGO HASS prožil nejšťastnější léta svého života, když za první republiky sedával v kavárně na Národní třídě a vyprávěl židovské anekdoty. Tenkrát ještě ženy omdlévaly. Stačilo, aby zahlédly svoji milovanou filmovou star, byť jen za okénkem kavárny.

 

Jenže 27. února 1939, pouhé dva týdny před obsazením Československa, dostal Haas jako jediný Žid výpověď z pražského Národního divadla. Všechno najednou bylo defi nitivně jinak. Toho dne jeho žena Bbi Haasová ležela v sanatoriu po těžkém porodu. Haas chodil Prahou a na plakátech visely divadelní cedule, na nichž bylo napsáno: „Dnes večer Karel Čapek R.U.R. Dále Konzul Busman – Hugo Haas.“

 

I když si to Hugo Haas dlouho odmítal připustit, stále přibývaly signály, že pro něj přestalo být Československo místem, kde lze přežít. „Po okupaci v březnu 1939 chodili gestapáci do mého domu každou noc a vždy někoho odváděli. Zůstával jsem i v noci oblečen a čekal jsem je každým okamžikem,“ vzpomíná na tu dobu herec. Rozhodující byla epizoda, když německý důstojník poté, co Hugo vstoupil do jednoho ze svých oblíbených barů, na něj zařval: „Židi ven!“ A začal na něj střílet. Život mu zachránila jeho žena Bibi. Dokázala pro něj dostat od gestapa povolení k vycestování. Argumentem byla její teta v Paříži.

 

V NOVÉM SVĚTĚ

Prvního dubna 1939 Haasovi proto odjeli do Francie, celý jejich majetek tvořily ovšem pouhé dva kufry. Nastala doba, která semlela lidi všech vrstev bez rozdílu.

 

Doma Haasovi nechali jen několikatýdenního syna Ivana, jenž měl žloutenku. Ujala se ho žena Haasova bratra Pavla. Bibi se prý bála, že by miminko cestu nepřežilo.

 

Když to už vypadalo, že Paříž je tím nejlepším možným místem pro život, napadl v květnu 1940 Hitler Francii. Jak postupovala fronta, bylo jasné, že je třeba utíkat dál. Haasovi opět balili kufry.

 

Z jihu Francie přes Španělsko se dostali do Portugalska. V listopadu 1940 si tam koupili lodní lístky na cestu Lisabon–New York a pluli čtrnáct dní. Na americkém břehu je čekal doktor Karel Steinbach, rodinný přítel, který žil v Novém světě už rok.

 

První dny jen tak bloumali po ulicích, byli unavení, ale veselí. Za pár dní z euforie vystřízlivěli a cítili se v největším americkém velkoměstě ztraceni. Mrakodrapy je zaskočily. Zpočátku byl každý den bojem o přežití. Bibi se starala o domácnost, vařila knedlíky pro emigranty, učila Huga anglicky. Nicméně toho víc bavilo hrát divadlo pro krajany, hitem se stala jeho inscenace Velbloud uchem jehly. Později hrál například roli papeže ve hře Život Galileův od Brechta či v Čapkově R.U.R. Alquista.

 

Obě díla, jež režíroval velmi známý Elia Kazan, měla úspěch. Haas dostal nabídku vyučovat na hollywoodské škole Autor’s Laboratory Theatre, kde svým studentům jednou řekl: „Mnoho jsem se napřemýšlel o herectví, za všech možných i nemožných okolností. Pak jsem došel k názoru, že herectví je krásná duševní choroba, ze které se žádný herec nemůže a ani nechce vyléčit.“

 

DUŠE UPRCHLÍKA

V roce 1943 debutoval Haas v americkém filmu Dny slávy, kde si zahrál po boku Gregoryho Pecka. Poté se objevil asi ve dvacítce filmů především v epizodních rolích.

 

V USA Haas nebyl nikdy star jako v Česku, anglicky ale mluvil velmi dobře, samozřejmě s přízvukem. Jenže problém pro něj znamenalo psát filmové dialogy.

 

Filmový producent Norbert Auerbach to komentoval takto: „Ačkoliv Haas měl židovský původ, byl to Čech jako poleno. Nepřijel do Ameriky, aby se stal Američanem. Měl duši uprchlíka. Myslel, že se jednou vrátí do Československa, navíc do komunistického. Nedovedu si představit, že by se cítil dobře v komunistickém státě. Byl zvyklý říkat, co chce a jak chce.“

 

Válka skončila a v roce 1946 Soňa Haasová přijela s dcerou Olgou do Ameriky a předala Ivana jeho rodičům. Bylo to dramatické setkání – Ivan totiž celou dobu považoval za maminku svoji tetu Soňu. Ta se mu bála říct, že jeho praví rodiče jsou v zahraničí, aby rodinu neohrozila. Ivan jí pak psal celý život dopisy a oslovoval ji maminko.

 

S Ivanem si Bibi nenašla hned vztah. Od Soni se dozvěděla, že má těžkou cukrovku, byl to pro ni šok. Musela mu každý den píchat injekce. Naštěstí se rychle naučil anglicky. Hugo Ivana nesmírně miloval, chtěl dohnat sedm let, kdy se neviděli. Zaplnit mezeru po bratrovi a rodičích. V roce 1950 dostal Haas americké občanství, americké pasy znamenaly volnost pohybu, jako pro každého emigranta to představovalo důležitou událost. Ještě v tomto roce založil Hugo Hass Corporation.

 

V roce 1951 natočil fi lm Pick Up – Sebranec podle Koptova románu Hlídač zastávky č. 47.

 

„Mám bohužel pro Tebe nedobré zprávy,” píše kamarádovi Josefu Koptovi. „Věř, že bych se raději neviděl, než abych Ti musel říct pravdu: Film byl hotov a účty se hromadily a hromadily. Musel jsem si ještě vypůjčit peníze, abych se dostal z bryndy bez maléru a bez soudu. Nezůstalo mi nic … Teď jsem vyléčen ze svého idealismu a už se nikdy nepustím na vlastní pěst do vlastní produkce. Doufám, že to dobře dopadne, že Ti nebudu muset zůstat dlužen.“

 

Dopis Haase autorovi svědčí o tom, že cesta k natočení filmu nebyla jednoduchá. Šlo o komorní příběh. Starší železničář trpí záchvaty hluchoty, jeho krásná žena miluje především jeho peníze a podvádí ho s mladším mužem.

 

Hugo Haas hrál samozřejmě hluchého železničáře. Film realizoval v Chaplinově studiu, odtud si odvezl i ozubené kolo, které zde našel z legendárního filmu Moderní doba. Film Pick Up prozradil Haasův cit pro dramatickou tvorbu i poučenost evropskou tradicí.

 

List New York Times porovnával Haase s Orsonem Wellesem. Snímek je podle recenzenta zajímavým příběhem malého člověka, jenž poznal hořkost osamění a zrady. Ne proto, že by byl horší, ale protože byl lepší než okolní svět.

 

Nakonec se však stal film událostí a přinesl dokonce i zisk. Hugo Haas díky krajanům natočil film za rekordně malý obnos v rekordním čase – za deset dní. Pak si vybíral látky, psal scénáře, byl režisérem i producentem.

 

V padesátých letech natočil ve velmi skromných podmínkách třináct filmů, které prodával velkým společnostem. Opět byl vizionář. Odstartoval vlnu, jež přišla do světové kinematografie v šedesátých letech, ve Francii ji představoval Godard a Chabrol.

 

V dalších filmech, jež Haas natočil, stále opakoval téma staršího muže a mladé dívky. Nápadně často do rolí obsazoval blondýnku Cleo Mooreovou. Hugova žena Bibi poznamenala, že měla sice pěknou figuru, ale rozhodně ne talent. Z této řady vybočoval svou kvalitou zejména film Sraz a ujeď, kde Haas hrál dramatickou dvojroli. V padesátých letech se Bibi odstěhovala do Evropy, Haas zůstal v USA sám se zhoršujícím se astmatem. Potřeboval bavit druhé, pozornost a obdiv okolí. Toho se mu ale moc nedostávalo. Do společnosti chodil vždy s vtipem jako s maskou. Skrýval úzkosti, zklamání, bolest ze ztráty blízkých ve válce.

 

ZBYLY DOPISY

Věnoval se korespondenci s přáteli v Česku, jako například s Olgou Scheinpflugovou, a nostalgickým vzpomínkám. „Potuluje-li se člověk dlouho světem jako já, porovnává všechno s minulostí nebo jaké to bylo u nás doma. Ať to byla houbová omáčka, nebo moučníky, ať to byl západ slunce, nedělní výlet do lesa, rande na lavičce v parku, domácí tlačenka, ohřívaná večeře. I kdyby se měl na světě královsky, to vše člověka provází životem, protože vzpomínky na mládí jsou nesmrtelné.“

 

V roce 1961 píše Josefu Koptovi: „Těch pár let v mládí je jediné, co z celého života zbude, to ostatní je zármutek, nemoci a starosti. Čert aby to vše vzal! Píše mi občas Andula Sedláčková a Werich, jsou taky smutní a vzpomínají na mládí.“

 

Nakonec se Haas také přestěhoval do Vídně. Začali se mu ozývat známí i neznámí krajané. Dostával nabídky na role Židů a postav s nacistickou minulostí, kvůli smrti svého bratra Pavla v koncentračním táboře však podobné role odmítal. Nesnesl pohled ani na nacistickou uniformu.

 

Hugo Haas rád chodil do klubu Netopýr, kde se shromaždovala vídeňská smetánka – umělci a diplomaté. Tam ho poznal i dnešní ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Klub patřil Gerhardu Bronnerovi. V jeho režii natočil pro rakouskou televizi tragikomedii Pianola Story (1965), která navazuje na téma, jež prvně zpracoval v Dobrodinci chudých psů. Hrál starého žebráka, který nemá víc než staré pianino a malého cvičeného psa. Film měl v sobě cosi z Chaplinových grotesek – Haas ve snímku nepromluvil, a přesto vypověděl svoji zkušenost s pocitem izolace. V zahraničí bylo pro něj těžké dát prostor v umění svému daru improvizace, lehkosti a přirozenosti. Komunikace s lidmi byla, co ho zajímalo. Nedokonalá znalost jazyka znamenala překážku. Slovo bylo, v co věřil stejně jako celá jeho generace.

 

NADĚJE PO ČESKU

Když se v Národním divadle po válce mluvilo o tom, že by se Haas měl vrátit, vyvolávalo to mezi herci smíšené pocity. Měli ho rádi, ale báli se konkurence, věděli, že by jeho příchodem přišli o role. Zdeněk Štěpánek, výborný herec, jenž o role strach mít nemusel, řekl: „Co by tady ten Žid dělal?“

 

Národní divadlo se v roce 1963 rozhodlo u příležitosti výročí svého založení pozvat ho a udělit mu medaili. Hugo Haas seděl ve vlaku a srdce mu tlouklo. Emigrant s americkým občanstvím, který se vracel na oficiální návštěvu domů, později napsal: „Nádraží, to byla záplava obličejů. Všechny jsem objímal. Musel jsem samozřejmě dávat pozor, abych se nedal do breku – jsem sentimentální trouba. Vyprávěl jsem vtipy, abych tu sentimentalitu zabil. Podíval jsem se na Peška, říkám: Proč sis bral bílou paruku? Proč jsi nepřišel, jak seš! Ale měl jsem šílenou radost.“

 

Herec byl v Praze týden, mimo program Národního divadla se potkával se starými známými. Jeden z nejsilnějších zážitků představovalo setkání s Andulou Sedláčkovou, hvězdou první republiky. Nebyla režimem oblíbená, její dceru Marcelu v padesátých letech dokonce věznili. Promluvil s Olgou Scheinpflugovou, se kterou během své emigrace neztratil písemný kontakt. Také s bývalým šéfem Národního divadla Karlem Dostalem. Ten se mu omlouval za nucený odchod z divadla: „Já se stydím, odpusťte nám! Odpusťte.“

 

ZÁSTAVA DECHU – ROK 1968

Poslední roky žil Haas stále víc minulostí. Návštěvám pořád vyprávěl příběhy z let svých začátků , mluvil o mamince, tatínkovi. Několikrát tajně navštívil rodinu v Brně. V Praze perspektivu neviděl, ve Vídni ji neměl, sil mu ubývalo.

 

Dokládá to i jeho reakce na roli ve filmu Čintamani a ptáci podle povídky Karla Čapka. „Po přečtení dopisu jsem zase celou noc nespal, přemýšlel a zkoumal svoje nejvnitřnější impulsy a došel k rozhodnutí. Jsem klubko nervů (tlusté sice, ale přesto jen klubko) a jsem moc závislý na všem, co mne tísní a rozrušuje. Přestože ty povídky jsou rozkošné, nevidím sebe ani v jedné, ani v druhé postavě. Nechci zklamat sebe a také ovšem obecenstvo. Vím, že by ty postavy zahrál někdo jiný mnohem lépe než já, a nevidím důvod, proč bych přijel hrát a okrádal Vitásky a Plichty o role.“

 

A pak přišla osudová rána: vstup vojsk v srpnu 1968. Když to Bibi řekla Haasovi, jako by na něj sáhla smrt. Z Ruska pocházela jeho maminka. Kořeny zde měla i žena jeho bratra Soňa a tatínek Bibi.

 

Po srpnu Hugo Haas chodil do kanceláří leteckých společností, jako by už neměl žádný domov. V hlavě měl anekdotu, již mu poslal v dopise Jan Werich:

 

Pan Kohn si zažádal o emigrační vízum. Dostal obsílku, aby si přišel pro pas. Pas byl připravený, jen úředníci potřebovali vědět, do které země chce pan Kohn emigrovat, aby to mohli do pasu napsat.

 

„No, to máte jedno,“ povídá pan Kohn.

 

„Přece když chcete emigrovat, musíte vědět kam!“

 

Kohn odpoví: „Víte, ještě jsem o tom nepřemýšlel. Udělejte mi nějakou nabídku.“

 

„My tu neděláme nabídky, pane Kohne. My vystavujeme pasy. Tady máte glóbus a najděte si, kam chcete letět, my to tam napíšeme.“

 

Kohn si nasadí brýle: „A jiný glóbus tady nemáte?“

 

Prvního prosince 1968 šel Hugo Haas s Bibi na vánoční trh a na procházku s pejsky. Cestou domů viděli vrány, Hugo prohlásil: „Fuj, to je smrt.“

 

Ten večer si dal vařit vajíčka, usnul a dýmem se udusil.

 

Bibi vzápětí nechala uspat i jeho milovaného psa – královského pudla –, jak slíbila. Hugovo poslední přání bylo, aby se ocitli v nebi společně. Chtěl se prý dívat, jak Dodoušek tam nahoře čurá na strom …

Jolana Matějková


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama