Kolotoč na letné | Reflex.cz
nahoru

Kolotoč na letné

DAN HRUBÝ5. února 2015 • 00:15
Kolotoč na letné
foto: Nguyen Phuong Thao

V Praze na Letné stojí nejstarší kolotoč v Evropě. Jenže… netočí se, a tak tatínkům, kteří vedou svá dítka okolo, nezbývá než vypravovat: „A tady za tou roletou jsem jezdil každou neděli na koních s úplně olysalou kůží, hrál tam orchestrion a sedávaly dvě zvláštní paní, kterým ten kolotoč patřil.“ Nyní svitla naděje, že se děti odkázané dosud na vyprávění rodičů svezou. Snad už příští rok.

Dřevěný pavilón letenského kolotoče voní starými časy, a i když neměl nikdy popisné číslo (i to sehrálo v jeho dějinách důležitou úlohu), a mnoho zpráv o majitelích a provozu se tak nedochovalo, můžeme jeho historii alespoň částečně rekonstruovat. Přinejmenším víme mnohé o jeho vzniku.

Kolotoč vznikl patrně na jaře 1893, a to účelově, pro letní sezónu toho roku. Vyrostl na Královských Vinohradech, jež byly tehdy ještě samostatným městem, u zájezdního hostince Kravín, v místech dnešní křižovatky Korunní třídy a Budečské ulice. Pro majitele Josefa Nebeského ho postavil tesař Josef Bílek. Uvážíme-li, že mělo jít o sezónní dílo, je jeho práce, zejména čas a detailnost, které ji věnoval, obdivuhodná.

Na konci zimy, nejpozději však na jaře 1894, začal tehdy sedm­ačtyřicetiletý Josef Nebeský, bytem na Národní třídě (o němž víme, že se narodil v roce 1847 v Brně a s manželkou Berthou měl tři děti: Karla, Berthu a nejmladší Helenku, i té však bylo v době spuštění kolotoče šestnáct), vyjednávat s magistrátem Velké Prahy o přemístění kolotoče na Letnou, a to rovnou na mimořádně frekventované místo. „Pan Josef Nebeský žádal, aby mu bylo povoleno, by mohl na obecním pozemku za restaurační budovou na Letné, výměrem slavné rady městské ze dne 6. dubna 1894 jemu propůjčeném, postaviti kolotoč, předloživ plán k úřednímu schválení,“ praví se v magistrátním dokumentu.

Byla ustavena zvláštní komise.

A ta zjistila následující: „Severně od nádvoří restaurace na Letné nachází se pozemek hraničící na západ se strojovnou elektrické dráhy a jejím plotem, na východ s Letenskými sady souvisící a na sever k cestě – pokračování ulice Kostelní přiléhající, který panem zástupcem městského úřadu hospodářského označen byl k tomu účelu, aby na něm kolotoč vystavěl.“

Jinými slovy, kolotoč vyrostl jen pár metrů od Letenského zámečku, do jehož restaurace mířily každý jarní nebo letní den tisíce Pražanů (po jezdících schodech, jejichž výstupní stanici, respektive její zbytky, lze dodnes objevit v křoví na hraně letenského svahu) a zároveň hned vedle stanice elektrické dráhy, jejíž provoz mezi Letnou a Výstavištěm zahájil František Křižík při příležitosti Jubilejní výstavy v roce 1891.

Jeho zástupce se ostatně účastnil jednání komise. „Pan JUC Jan Sedlák v zastoupení pana Františka Křížka, majitele elektrické dráhy, nenamítá ničeho proti zamýšlenému postavení kolotoče, zůstane-li mu vyhrazen příjezd a přístup po cestě odbočující z ulice Kostelní směrem k restaurační zahradě a nádraží dráhy.“

A protože rakouské byrokracii muselo být učiněno zadost, byl zde i zástupce policie: „Pan zástupce policejního ředitelství prohlásil, že hledě k tomu, že pan žadatel prohlásil, že večer jízda na kolotoči provozovat se nebude, a tudíž veškeré umělé osvětlování odpadá, proti zamýšlené stavbě kolotoče ničeho nenamítá…“

To vše se odehrálo 9. května 1894.

Během následujících týdnů byl kolotoč na Letnou z Vinohrad přenesen. Získal plechové rolety, jež původně letní a dočasná atrakce dosud neměla, i strojní pohon, poněvadž „kolotoč byl původně zařízen tím způsobem, že se uváděl do pohybu tlakem obíhajícího sluhy, pro nepohodlnost tohoto zařízení zařídí pan majitel kolotoče pohyb strojní.“ Nově tak strojníkovi pod podlahou kolotoče usnadňoval práci setrvačník a brzda.

Kolaudační komise odcházela spokojena. Vše bylo řádně provedeno a „pohyb je poklidný i v tom případě, zatíží-li se obvod kolotavé podlahy jednostranně“.

K 6. červenci 1894 bylo vydáno povolení k provozu a ten Josef Nebeský skutečně o pět dní později zahájil. Začaly se psát dějiny letenského kolotoče.

Spolehlivý pan Procházka

Přidejme ještě citát z kolaudačního protokolu. Dokonale vystihuje půvab doby, ony vonící staré časy, o nichž byla řeč, jakkoli se natolik idylické mohou zpětně jevit především pro sentiment, jejž probouzí poněkud kostrbatá úřednická řeč, očividný smysl pro řád (výsměšně nazývaný někdy byrokracií) i sliby a morální apely, které však byly, zdá se, považovány za závazné.

Tedy…

„Panu majiteli tohoto kolotoče klademe za podmínku, že řízení podniku dotčeného kolotoče svěřeno musí býti osobě úplně spolehlivé a v podobných podnicích zběhlé, která po čas provozování jízdy při kolotoči vždy přítomna býti musí a toho dbáti bude, aby nikdo mezi jízdou na kolotoč nevstupoval a z něho nesestupoval, aby o malé dítky, které by snad strach nebo nejistotu jevily, tím způsobem bylo postaráno, aby po dobu jízdy dospělými osobami buď drženy, nebo ke koni připevněny byly.“

Takovou nad jiné spolehlivou osobou byl v roce 1894, a jeho jméno se dochovalo, pan Vilém Procházka z Bílkové ulice na Starém Městě.

Kolotoč svérázných dam

O dalších majitelích a provozu kolotoče mnoho nevíme. Nepochybně se rychle stal oblíbenou zábavní atrakcí, a to nejen dětí, ale i dospělých, kteří osedlávali největší z devatenácti koní (v krčku mají až 160 centimetrů).

Ve třicátých letech kupuje kolotoč pan Šmíd. Nechává nainstalovat elektromotor (k nepochybné úlevě strojníka pod podlahou) a čtyři lavičky nahradí autíčky, jež připomínají zmenšeniny vyhlídkových autobusů a na kolotoči jsou dodnes. Jeho manželka a posléze také tři dcery pak vlastní a řídí kolotoč až do roku 2004, kdy ho po složitém vyjednávání odprodají Národnímu technickému muzeu za půldruhého miliónu korun. Ano, to jsou ony svérázné dámy, které si hypotetický tatínek zmíněný v úvodu vybavuje z dětství ze sedmdesátých nebo osmdesátých let dvacátého století.

Jak se ale kolotoč vyhnul po únoru osmačtyřicátého roku znárodnění?

„Nejspíš proto, že neměl popisné číslo, a tak nebyl zanesen v katastru nemovitostí ani jiné evidenci majetku. S trochou nadsázky říkám, že komunisté neměli pro kolotoč kolonku, a tak nevěděli, jak ho znárodnit,“ říká ředitel Národního technického muzea Karel Ksandr, zřejmě nejzasvěcenější odborník, jenž se památkovou ochranou kolotoče dlouhodobě zabývá.

Právě on jednal kdysi s rodinou o prodeji. Pokoušel se zachránit, co se zachránit dalo – včetně koně, jejž měla paní Františka Kořánová, dcera majitele Šmída, ve sklepě svého holešovického bytu. Ten je dnes jako jediný do detailu opravený a vystavený mezi všemi auty a vlaky v Národním technickém muzeu.

„Paní Kořánová otevírala tak říkajíc náladově. Podle toho, jak se jí chtělo a jaké bylo počasí. Když bylo hezky, tak přišla a otevřela, když pršelo, tak zůstala doma, protože věděla, že stejně nikdo nepřijde,“ vzpomíná na poslední léta provozu Karel Ksandr.

V roce 1995 byl jedním z těch, kteří stáli za faktickou záchranou kolotoče (prohlášeného v roce 1991 za nemovitou památku). Dvanáctiboký pavilón z konce devatenáctého století dostal místo několika proděravělých vrstev térového papíru měděnou střechu, novou elektroinstalaci i původní barevné nátěry. „Barevnost kolotoče byla stanovena na základě sond, jež prokázaly, že nosné konstrukční prvky byly natřeny v tmavohnědém odstínu a výplňové prvky v okrovém odstínu.“

K tehdejší rekonstrukci došlo jen krátce poté, co neznámí zloději odcizili z interiéru původní ­orchestrion značky Dalibor z ­pražské firmy pana Klepetáře (ten by měl dnes nahradit již obstaraný orchestrion německý) a tři­ceticentimetrový zvon, na který paní Kořánová nebo její dcera ­zvonily na začátku i konci každé jízdy.

Oboje dodávalo kolotoči genia loci – specifický zvukový vjem, jenž se po letech stal přízračnou vzpomínkou uloženou v paměti. „Občas nějaký tón chyběl, a tak tenhle orchestrion hrál nejspíš docela falešně. Ale možná že právě to bylo ono,“ vzpomíná ředitel Národního technického muzea.

Záležitost patriotů

Naposledy se kolotoč roztočil v roce 2004.

A nyní je Karel Ksandr přesvědčen, že se konečně, po letech čekání a nenaplněných slibů, podaří památku opravit a znovu zprovoznit. „Máme čtyři milióny od ministerstva kultury. Ty použijeme na kompletní opravu pavilónu a po dohodě se starostou Prahy 7 jsme vyhlásili veřejnou sbírku, v níž doufáme vybrat další přibližně tři a půl miliónu korun.“

Spoléháte na patriotismus těch, co se tu v dětství zatočili?

„Já sám jsem Leteňák – takže ano, samozřejmě spoléháme na zdejší patriotismus. Chceme také nabídnout firmám, aby si koupily svého koně, tak jako si můžou koupit své zvíře v zoologické zahradě.“

Oprava koňů nebude nijak lacinou záležitostí. Letenský kolotoč je totiž ve světovém měřítku výjimečný i tím, že koně nejsou dřevění (a už vůbec ne z plechu nebo plastu), ale jde o faktické vycpaniny.

„Koně jsou provedeny preparátorským způsobem, každý je potažen pravou koňskou kůží bez spojů a sešívání. To znamená, že na kolotočové koně byly použity kůže ze stejně velkých zvířat stažených až po kopyta.“ Železná kostra je vycpaná slámou a potažená jutou, hlava a kopyta jsou dřevěné, oči skleněné.

Není to trochu morbidní?

„Podívejte, když kolotoč vznikal, bylo koní mnohem víc než dnes. Pro pana Kopeckého bylo snazší a lacinější natáhnout na konstrukci skutečnou kůži než vyrábět koně dřevěné,“ vysvětluje Karel Ksandr.

A dneska?

„Na jatkách končí každý rok čtyři tisíce koní. Je to jatečné zvíře, to se nedá nic dělat a není na tom nic morbidního. S ministerstvem zemědělství máme domluveno, že nám pomohou vytipovat vhodné kusy.“

Jaký by měl takový kůň být?

Teplokrevník, hnědák nebo ryzák s letní srstí a odpovídat musí samozřejmě velikost – 150 nebo 160 centimetrů v krčku. Celá operace musí také proběhnout poměrně rychle, aby si kůže udržela patřičné vlastnosti. Finančně náročná bude i výroba sedel. Ta se dochovala pouze čtyři. Celkové náklady na opravu jednoho koně se tak pohybují kolem 170 tisíc.

Pokud se najdou, tak se Honzík, Poly, Flora nebo Šemík, protože i letenští koně mají svá jména, za rok rozběhnou.

Konto veřejné sbírky vyhlášené společně Národním technickým muzeem a Prahou 7: 107–9304750207 / 0100

DAN HRUBÝ

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější