Poslední komunistický prezident Československa Gustáv Husák byl rozporuplnou osobností s osudem plným zvratů. Byl jednou z vůdčích osobností Slovenského národního povstání, prvním slovenským poválečným "premiérem", obětí komunistických čistek a posléze hlavním představitelem tvrdé linie téhož totalitního režimu. Politik, který stál v čele země v posledních desetiletích komunistické diktatury, byl zejména symbolem takzvané normalizace a vůdčí osobností vlastizrádných politiků, kteří přivedli zemi do podřízenosti sovětským okupantům. Od jeho úmrtí uplynulo 18. listopadu 25 let.
Husák se narodil 10. ledna 1913 v Dúbravce u Bratislavy (dnes jedna z bratislavských čtvrtí) v dělnické rodině (matka byla chorvatského původu) jako nejmladší ze tří dětí. Úspěšně vystudoval práva a živil se jako advokátní koncipient. Již před válkou patřil k předním slovenským levicovým intelektuálům, přispíval například do levicově zaměřené revue DAV. Do komunistické strany vstoupil v roce 1933.
Jeho politická hvězda začala stoupat za druhé světové války, kdy se stal členem vedení slovenské komunistické strany a předsednictva ilegální Slovenské národní rady. Podílel se také na přípravě Slovenského národního povstání. Po válce stál v čele Sboru pověřenců plnícím roli slovenské vlády, měl pod kontrolou policii i Státní bezpečnost. Na podzim 1947 organizoval politické provokace zaměřené na nekomunistické pověřence.
V době politických čistek, na jaře 1950 byl spolu s dalšími obviněn ze "slovenského buržoazního nacionalismu", zbaven funkcí i členství ve straně a v roce 1954 odsouzen na doživotí. Podle některých historiků byl jedním z mála, koho brutální metody komunistických vyšetřovatelů nezlomily - mučením vynucená přiznání později vždy odvolal. V roce 1960 byl po amnestii propuštěn z vězení a roku 1963 rehabilitován.
Během takzvaného Pražského jara v roce 1968 vystupoval Husák nejprve jako stoupenec reformnímu proudu v komunistické straně a podporoval tehdejšího lídra Alexandra Dubčeka. V dubnu 1968 se stal místopředsedou vlády a mimo jiné se významně podílel na přípravě federativního uspořádání republiky.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ale obrátil, a když se v dubnu následujícího roku dostal s podporou Moskvy do čela KSČ, zmizely poslední zbytky nadějí, že se v okupovaném Československu podaří udržet alespoň některé myšlenky Pražského jara. Již v prvním projevu po zvolení mimo jiné řekl: "Jde o to, přátelé, abychom nepodléhali zahraniční propagandě... různým našeptávačům nebo silám, které nemají zájem na konsolidaci...".
Cílevědomý Husák svůj vzestup na politický vrchol završil v roce 1975, kdy se stal prezidentem místo těžce nemocného Ludvíka Svobody. Jediný Slovák mezi československými prezidenty, zastánce tvrdé linie, měl až do prosince 1987, kdy funkci generálního tajemníka ústředního výboru KSČ přenechal Miloši Jakešovi, ve svých rukou prakticky neomezenou moc ve straně i ve státě.
Pro něj trpkého konce se dočkal v prosinci 1989, kdy musel abdikovat a na jeho místo stále ještě komunisty ovládaný parlament zvolil disidenta a "nepřítele socialistického zřízení" Václava Havla. V únoru 1990 se Husáka zřekli i komunisté, ze strany, kterou mnoho let vedl, byl vyloučen. Zemřel 18. listopadu 1991 ve věku 78 let, dva roky po pádu režimu, který pomohl vystavět.
Osmý československý prezident byl dvakrát ženatý. S první manželkou Magdou Lokvencovou měl syny Vladimíra a Jána. Jeho druhá žena, novinářka a překladatelka Viera Millerová, zahynula v roce 1977 při leteckém neštěstí u Bratislavy.
