Strany nespokojené s tím, že mají ve volbách do Evropského parlamentu málo procent preferencí, se obrátily na soud. Zatím uspěly. Nejvyšší správní soud navrhne Ústavnímu soudu zrušení pětiprocentní hranice pro vstup do europarlamentu. Volební senát tak vyhověl návrhu Strany zelených.
Podobnou argumentaci uplatňovala ve své stížnosti také Česká pirátská strana. Správní soud nyní obě řízení přeruší a počká na verdikt ústavních soudců. Žádné další stížnosti soud nevyhověl. Obě strany získaly při posledních eurovolbách přes tři procenta, piráti dosáhli zisku 4,78 procenta hlasů.
Člověka naštve, když mu k úspěchu chybí 0,22 procenta hlasů. Je to hranice mezi bytím a nebytím. Při mizivé volební účasti je to jen pár hlásků, čímž padá argument, že nemá cenu nikam chodit, když jsem jen jeden z mnoha. Jakmile jde o desítky a stovky volebních lístků, má cenu tam běžet. Al Gore by mohl vyprávět, jak se na Floridě kvůli pár hlasům stal bývalým budoucím prezidentem Spojených států. Pokud jde o argumentaci, je možné se na to dívat různě. Teď to vztáhněme ke všem volebním „hranicím“ pro vstup, nejen k volbám do Evropského parlamentu, ale i do Sněmovny, kam se volí poměrným volebním systémem. Jakákoli hranice, pět procent, tři procenta, jedno procento znamená, že některé hlasy padnou pod stůl. Z hlediska striktně brané zastupitelské demokracie, by neměla být hranice žádná, protože občané dali svůj hlas a chtějí, aby je „jejich“ politici zastupovali, byť by to měl být jen jeden mandát. Takový člověk sice nikoho nepřehlasuje, ale může být slyšet a třeba získá věhlas, který se zúčtuje v příštích volbách. Z tohoto hlediska by bylo nejlepší hranici snížit třeba až na jedno procento. Výhodou by bylo, že by lidé volili toho, koho chtějí a zmizela by smutná nutnost „volit najisto“, takže by se možná děly v parlamentu divy. Nakonec by se třeba dočkal i Petr Cibulka. Lze se tomu smát, ale i Petr Cibulka zastupuje občany, co si něco myslí, stejně jako monarchisté.
Jak dojednat koalici
Druhá věc je, proč ustanovení o pěti procentech (je jedno, jestli čtyři, nebo šest) existuje. Čistě z praktických důvodů, aby bylo možné dojednávat nějaké koalice. Protože v poměrném systému se jinak koaličně většinou vládnout nedá. Tři strany mají šanci se dohodnout, dvanáct stran kvůli transakčním nákladům nikoli. V Česku, ale i jinde, by to nejspíš dopadlo tak, že by bylo potřeba navýšit počet členů vlády o deset, aby se na každého dostalo. Vrátili bychom se tak nejspíš do doby, kdy bývalo ministerstvo těžkého a lehkého průmyslu a dnes není problém vymyslet k tomu ještě cestovní ruch. Až se člověk bojí napovídat. Vymyslet nová ministerstva není problém, náznaky už tu jsou. Obnovíme informatiku a založíme speciální ministerstvo pro sport a vztahy k Evropské unii a k Východu a také jsme pořád asi členy Středomořské unie, co ji vymyslel prezident Sarkozy. Tam jsou úplně netušené možnosti. Je pochopitelně otázka, kolik trafik jedna malá země potřebuje. Ale jak napsal Gogol, budou-li koryta, i svině budou.
Kreativitě se meze nekladou. Je také možné snížit věk nutný pro volební právo třeba na šestnáct let, nebyli bychom první. Nebo ho přiznat i těm, co tu žijí, pracují a platí tu daně a pojištění, byť nejsou naši občané. Motivace takových kroků by byla celkem jasná, rozšířit volební právo směrem, který je výhodný pro tu či onu stranu. Volí nás katoličtí důchodci? Nic neměnit! Lezeme po komínech a protestujeme tak proti kapitalistickému znečištění planety? Snížit na čtrnáct let!
Tak se dohodněte
Abychom udělali ještě jeden argumentační okruh, co je občanům po tom, že politici chtějí co nejvíc židlí, když občané chtějí být zastupováni. Ať si to dámy a pánové dohodnou mezi sebou. Je to jejich problém naučit se vládnout koaličně, nebo menšinově. Bude vláda padat každý rok? No a co. Jde o zvyk. V Itálii pořád desítky padala nějaká vláda, koho zajímají vlády, když život jde dál. Tady v Rakousko-Uhersku ale pořád máme pocit, že by věci měly být dané nějakým pravidlem a je to názor legitimní.
Upřímně řečeno, nejen pokud jde o eurovolby, ale také pokud jde o české volby do Sněmovny, snížení hranice vstupu z pěti na tři procenta by celkem nic neznamenalo. Celková míra chaosu by se tím nezmírnila, jen by občané měli volnější ruce. Volnější ruce neznamenají chytřejší hlavu, možná bychom se ve Sněmovně dočkali velmi pozoruhodných útvarů, z kterých by nám mohlo mrazit. V zásobě je dost anarchistů a fašistů, kteří by se rádi ocitli ve světle ramp. Přesvědčený demokrat ale ví, že pokud není situace těžké mezinárodní krize, nakonec ti lidé skončí. Kde jsou dnes sládkovci a moravisté a strana důchodců, jejich předseda snědl brouka potemníka, zřejmě chráněnějšího, než jsou sami důchodci. Demokracie si najde vlastní cestu, pokud v zemi žijí demokraté.
Pokud se změní pravidla pro volby do Evropského parlamentu, bude to precedent a lidé se zeptají, proč to tak nemáme i doma. Velké strany budou proti, malé pro. Legrační bude postoj malých stran, co bývaly kdysi velké a teď balancují na hranici volitelnosti.
Počkáme, co Ústavní soud vymyslí a jakou řetězovou reakci to spustí.
