Neislámské vlády je nutno upřímně nenávidět, píší muslimové v knize vydané v Česku

Počet muslimů je v České republice relativně nízký. Sami vyznavači islámu hovoří o počtu kolem 50 tisíc, zatímco české úřady jen zhruba do 20 tisících osob původem z muslimských zemí (množství českých konvertitů je zanedbatelné). Při sčítání lidu v roce 2011 se k islámu přihlásilo 3085 osob, což by znamenalo mírný pokles oproti údajům z roku 2001, kdy se jich přihlásilo 3700. Je tedy zřejmé, že tento pokles neodpovídá realitě, jelikož počet muslimů v Česku naopak vzrůstá.

Z oněch zhruba tří tisíc lidí se ovšem k českým státem registrované muslimské obci hlásí jen zhruba tisícovka. Tedy zhruba jedna třetina osob, které se prohlásily za muslimy. I přes tyto skutečnosti se šíření islámu v České republice daří. Jen za posledních pár let byly vybudovány mešity v Hradci Králové, Kolové a Teplicích a další nové modlitebny v Kuřimi, Brně a v Praze. V samotné Praze již existuje jedna velká mešita a zhruba 6 modliteben.

Ambice představitelů muslimské obce v úsilí získat plné uznání ze strany českého státu a tím i řadu výhod ovšem opět oživuje otázku ohledně kompatibility jejich pojetí islámu s naším pojetím sekularizované a demokratické společnosti.

Muslimů bude přibývat

Byť je ve střednědobém horizontu málo pravděpodobné, že se bude Česká republika vyrovnávat s výraznější muslimskou menšinou, v dlouhodobém výhledu je rozrůstání komunity jistotou, která za několik desítek let povede s největší pravděpodobností díky demografickým změnám ke vzniku poměrně silného muslimského společenství.

Je tedy zřejmé, že to, co je dnes pouhou teorií, může být za pár desítek let realitou. A právě v dnešní době je rozhodující, jak si společenské uspořádání podle islámu představují aktéři zatím jediné českým státem uznané muslimské obce. A právě proto je dobré vědět, jak si společenské uspořádáni a lidská práva představuje státem uznaná muslimská obec.

Muslimská obec ve spolupráci s Islámskou nadací v Praze například vydala knihu pod názvem „Základy tauhídu - Islámský koncept Boha“. Autorem této knihy je Bilal Philips, kanadsko-jamajský konvertita k islámu, který byl v Německu, Anglii, Austrálii a Keni uznán z šíření islámského extremismu, pročež mu byl do těchto zemí zakázán vstup. Taktéž sebevražedný atentátník, který měl v roce 2010 na svědomí útok ve švédském Stockholmu, navštěvoval mešitu propagující videopřednášku Bilala Philipse, v níž ospravedlňoval sebevražedné atentáty jako legitimní součást džihádu.

Mezi další kontroverzní názory Philipse patří tvrzení, že podle islámského práva šaría není znásilněním, jestliže manžel vykoná sex s manželkou za pomoci fyzického násilí. Podle médií také poskytly Americké úřady australským úřadům informace o zapojení Philipse do kruhů blízkých skupině, jež provedla v roce 1993 první teroristický útok na Světové obchodní centrum. To byl i jeden z důvodů proč Philipsovi Austrálie nedovolila účast na výroční konferenci australských muslimů.

Může se i kamenovat

Australské noviny Herald Sun zveřejnily také další podrobnosti o Philipsových názorech, které zapříčinily, že tomuto kontroverznímu kazateli byl do Austrálie zamítnut vstup. Philips například obhajuje islámské právo šaría v oblastech fyzických trestů (bičování, kamenování, utínání rukou a nohou a podobně), podporuje manželství s nedospělými dívkami (pod 15 let věku), které považuje za legitimní po vzoru zakladatele islámu Mohameda. Za Philipsovy názory a jeho podporu islámského fundamentalismu v Evropě mu byl také sousedním Německem zakázán vstup do země.

A právě jeho knihu „Základy tauhídu -Islámský koncept Boha“ vydala česká muslimská obec s komentářem, že se „v této knize srozumitelnou formou a jazykem objasňuje islámský koncept Boha.“ V knize se čtenář dočte, že součástí islámské koncepce Boha je i víra v to, že je Alláhův zákon nadřazen všemu ostatnímu a muslimové mají povinnost jej zavádět všude tam, kde vytvoří většinu.

„Jelikož termín ibada znamená naprostou poslušnost a Alláh je považován za nejvyššího zákonodárce, zavedení světských právních systému, jež se nezakládají na Alláhových zákonech (šaría) je aktem nevíry v Alláhem zjevené zákony“, píše Philips na 26. straně své knihy.

Co muslimové budou dělat

Co mají tedy podle něj muslimové dělat? Na to Philips odpovídá o stránku dále slovy: „a proto značná část víry v jedinečnost uctívání Alláha si žádá zavedení islámské legislativy šaríi, zvláště v zemích, kde muslimové tvoří většinu populace. Alláhův zákon musí být znovu zaveden v takzvaně muslimských zemích, kde vlády vládnou podle dovezených kapitalistických či komunistických ústav a kde islámské právo buď úplně vymizelo, nebo bylo vytlačeno do několika málo vcelku nevýznamných oblastí. … Ti, kdo mají moc to změnit, musí tak učinit, zatímco ti kdo tuto moc nemají, musejí veřejně vystupovat proti uplatňování světských zákonů a vyžadovat zavedení šaríi. A pokud ani to není možné, je nutno své neislámské vlády upřímně nenávidět a pohrdat jimi k uspokojení Alláha a udržení víry v jeho jedinečnost (tauhíd).“

Jako blahodárný prostředek pro napravení zločinců propaguje Philips v knize na straně 44 mrzačení odsouzenců. „Podobně skutek může vypadat jako špatný, i když je ve skutečnosti dobrý. Například někdo může namítnout, že useknutí ruky za krádež je barbarské, nebo že zbičování za pití alkoholu je nelidské, a tak může takové tresty považovat za příliš tvrdé a tedy vůbec ne dobré, a přitom jde o tresty nařízené Alláhem a jeho prorokem, a jejich dobrý vliv na společnost mluví sám za sebe,“ píše Philips.

Zavedeme šaríu všude

V závěru knihy Philips vysvětluje jednu z mála známých zákonitostí islámského práva šaría, a tím je nerovnoprávnost nevěřících s muslimy před Alláhem a jeho zákony. „Obnáší to i skupinový závazek, že zavedeme Alláhovy zákony všude na zemi. A proto jsou věřící v Alláhových očích vysoko nadřazeni nevěřícím, protože přijímají své odpovědnosti,“ konstatuje Philips.

Jestliže jsou v české muslimské komunitě takovéto myšlenky šířeny státem uznanou muslimskou obcí a za odborného dohledu samotného předsedy Muslimské obce v Praze Vladimíra Sáňky, můžeme se pak divit tomu, že mají lidé o budoucnost mírového soužití s muslimy obavy?