Nikdo nepochybuje o tom, že Vladimir Putin ve svých třetích prezidentských volbách zvítězí. Jenže téměř všichni pochybují o jeho možnosti zvládnout situaci. Základem skepse jsou především protesty proti průběhu a výsledku voleb do dumy v prosinci. Manifestace jako by naznačily, že se opozice sjednocuje a její vliv roste. To by mohlo vytvořit základnu pro barevnou revoluci jako svého času na Ukrajině.
Jenže – ono je to trochu jinak. Duma již začala pracovat, státní orgány nebyly donuceny volby zopakovat. Krajně neohrabaná podpora Západu protiputinovským demonstracím ostře rozdělila opozici na „vlasteneckou“ a „prozápadní“. Přičemž jádro té prozápadní tvoří lidé, kteří se zprofanovali ve vysokých funkcích v dobách jelcinovského rozkladu Ruska. Následně někteří nejdůležitější představitelé opozice – bývalý pravicový náměstek premiéra Boris Němcov, levicový politik Sergej Udalcov, liberál Vladimir Ryžkov, ale i řada dalších – se minulý týden sešli s prezidentem Dmitrijem Medveděvem. Opozice sama nevěří na mimosystémovou změnu. Navíc prokremelské síly začaly urychleně provádět politické reformy – od přerozdělení funkcí v dumě až po úpravy volebního zákona –, jež vzaly manifestantům vítr z plachet.
V této chvíli se zdá, že největším Putinovým problémem je jeho spoléhání na starý tým. Všechny změny, které zatím proběhly – od nového předsedy dumy přes výměnu šéfa prezidentské kanceláře až po nového vicepremiéra –, jsou přesuny uvnitř jedné skupiny. Další problém je přílišná oddanost liberálním ekonomickým nástrojům v době, kdy krize a světová konkurence vyžadují pomoc státu. V neposlední řadě lze očekávat mezinárodní komplikace.
Putinova zahraniční politika bude mít, alespoň na začátku, podobu hledání co nejlepších vztahů se Západem – jak si to žádá hlavní úkol, jímž je modernizace ekonomiky. Jenže Západ nadužíváním vojenské síly bude dál tlačit Rusko k jiným prioritám. Putinovo vítězství ve volbách je postaveno na změnách, jejichž se stal symbolem: zlepšení ekonomické situace (loni +4,1 % HDP), zastavení demografického propadu (loni přírůstek 190 tisíc), vytvoření klimatu, v němž se opozice nebojí manifestovat. Jenže Rusko potřebuje další modernizaci a odstranění neférové sociální diferenciace i zhoubné korupce a kriminality (loni „vyprána“ či vytunelována čtyři procenta HDP).
Především na Putinově schopnosti najít nové lidi s čerstvými myšlenkami závisí, jestli jeho upgradovaná prezidentská verze bude úspěšná.
VLADIMIR PUTIN JE synonymem hospodářského vzkříšení Ruska, ale také jeho mocenského návratu a autoritářské vlády. Dnes však Rusko stojí jinde než na konci devadesátých let a Putin nemá co nového nabídnout. Systém je funkční, ale on by se už vracet neměl. Jeho staronová vláda může Rusko naopak hospodářsky brzdit a politicky radikalizovat.
Problém je v tom, že ani sama ruská opozice nemá jasno, jak by nový prezident měl vypadat. Evropští intelektuálové sní svůj sen o liberálním Rusku, konzervativní politici postkomunistických zemí chtějí především oslabené Rusko, kterého by se nemuseli obávat.
Putin postavil současný systém ruské suverénní demokracie na práci výkonné úřednické aparatury, jež se skládá ze dvou frakcí. První tvoří lidé z bezpečnostních složek, druhou spíše právníci a ekonomové z petrohradského prostředí.
S oběma frakcemi má Putin bohaté zkušenosti, v někdejším KGB pracoval ještě za svazových dob, v devadesátých letech zase na petrohradské radnici a na univerzitě. Polarita těchto dvou klanů nahrazovala svým způsobem demokratický koncept rovnováhy moci a v závislosti na tom, jak Rusko střídavě ukazovalo vlídnější tvář a jindy zase stupňovalo tlak formou odporu k vnitropolitickým reformám nebo nasazovalo agresívní tón v zahraniční politice, se dalo odhadovat, jakými figurkami se zrovna v Kremlu táhne. V posledních měsících se ale frakce kremelské administrativy dostaly do vzájemných sporů a Putinova architektura se začala trochu rozpadat.
Ohromné zisky z exportu ropy a zemního plynu z minulých let způsobily, že v Rusku vyrostla nová střední třída a ta se začíná hlásit o slovo. Není jasné, zda Putin dokáže jako prezident uspokojovat její zájmy. Spíše se bude snažit naklonit si příznivce tvrdé linie a také nejsilnější opoziční frakci – komunisty. Ale ti nechtějí slyšet o politických reformách a liberalizaci ekonomiky. Jenomže právě otevírání ruské ekonomiky je podmínkou pro příliv investorů, bez nichž ruský hospodářský růst nebude možný.
Politiku staronového ruského prezidenta tak bude formovat především snaha překonat současnou politickou nestabilitu a snaha být opět vnímán jako silný vůdce. To také pravděpodobně povede ke zhoršení mezinárodních vztahů se Západem. Rusko bude chtít využít oslabení Spojených států na Blízkém východě po jejich odchodu z Iráku a využije každé příležitosti, jak oslabení USA a NATO dále prohlubovat.
