Záchrana Řecka je problém, krach Řecka je problém, je to obtížná volba. Analytici Josef Kotrba z firmy Deloitte ČR a Aleš Michl z Raiffeisenbank v aréně názorů Reflexu. Ke kterému názoru se přikloníte vy?
Tento týden se rozhodne o další pomoci Řecku – v astronomické výši 130 miliard eur. Částka má v převážné míře sloužit k refinancování již vydaných dluhopisů, avšak také k financování dalších deficitů státního rozpočtu.
Kdyby tato suma měla Evropu vysvobodit ze současné, neustále znovu a znovu probublávající krize, byl bych všemi deseti pro. V současné době nejsem o účelnosti tohoto kroku přesvědčen. Prvním důvodem je rozsah řeckého dluhu. Ten je takový, že i při velkých škrtech a odpisech dluhů je ambicí snížení poměru státního dluhu na 120 procent HDP. To je úroveň, již si (možná) mohou dovolit Spojené státy, které mají snad nejtvrdší a nejefektivnější způsob výběru daní na světě. Řecko ne.
Daňový výnos v Řecku oproti průměru EU pokulhává, přestože daňové sazby zde byly nad průměrem. Schopnost řeckého státu daně vybírat a řeckých občanů daně platit je příslovečně nízká. Zlepší se tato schopnost v době masívních škrtů, veřejných protestů a vzrůstající naštvanosti státních úředníků? Jsou to právě ti občané, jejichž ochota platit by se měla zvýšit, a ti úředníci, kteří by měli zapomenout na „fakelaki“ (malé obálky – termín, jenž pronikl v této souvislosti i do mezinárodního tisku).
Splácení starého dluhu novými půjčkami je pouhým valením problému před sebou. Řecko by mělo projít řádným bankrotem, který sníží dluhy na udržitelnou úroveň a zároveň umožní uskutečnit nutné, avšak zoufale nepopulární reformy. Ono se totiž špatně prodává voličům, že šetříme, protože to po nás chtějí cizáci, a zejména Němci. O to snáze se vysvětluje, že nám už prostě nikdo nepůjčí, a proto můžeme vyplácet jen tolik, kolik vybereme.
Ani tak neušetříme. Řecko totiž i v rámci restrukturalizace získá nějakou míru podpory. Navíc bude nutné uhasit následné požáry ve finančním sektoru. Doporučuji spíše americkou cestu, kdy státní pomoc plynula bankám formou zvýšení kapitálu, přičemž po oživení trhu prodala vláda tyto vynucené investice vesměs se ziskem.
Řecká dluhová krize je relativně menší patálií. Nebezpečnost tkví v jejím chronickém charakteru. S každým termínem splátek vypuká s obnovenou silou a vrací ekonomiku EU zpět do recese. Lídři EU si měli velikost problému připustit před dvěma lety a přijmout tomu odpovídající řešení. Mohli jsme si dnes užívat obnovené konjunktury. I v tomto případě však platí, že lépe pozdě než později.
JOSEF KOTRBA
DELOITTE ČR
Řecko není největší problém eurozóny. Přijde mi, že v eurozóně se otázce, kterou je třeba rozhodnout, věnuje tím víc času, čím menší je její význam.
V eurozóně by se snad i o stavbě kůlny diskutovalo déle než o konkurenceschopnosti klubu jako takového. Ve velkých věcech se těžko dá vyznat, kdežto k barvě kůlny, případně k diskusi nad kůly, jež lze použít, se každý cítí být kompetentní vyjádřit.
To, co Řekové potřebují, nejsou půjčky, ale reálné oslabení měnového kursu. To lze udělat dvěma způsoby.
1. Snížení jednotkových nákladů práce. Ty měří poměr mezi změnou mezd a změnou produktivity práce. Jednotkové náklady práce jsou v řeckém průmyslu proti roku 2005 stále vyšší o 36,9 procenta. V Německu o 5,5 procenta. V ČR dokonce nižší o šest procent. Tenhle indikátor dokazuje, že Řekové žádné škrty nedělají a místo stávek by měli více pracovat.
2. Druhá jejich možnost je nominální oslabení měny. To ale nejde, protože mají euro. Když nejsou schopni snížit náklady práce jako pobaltské země a Irsko, pak vidím jedinou reálnou možnost k nakopnutí jejich ekonomiky: odejít z eurozóny a získat volný kurs. Řecké podniky by pak dostaly povzbuzující kopanec v podobě slabšího kursu a výhodnějšího exportu.
Tím, že Řekové stávkují, ztrácejí čas. Tím, že politici „summitují“ a schvalují nové úvěry Řecku, ztrácejí čas. Skutečným problémem eurozóny je pýcha, žití na dluh a ztráta konkurenceschopnosti. Tohle je problém celého Západu.
Byl jsem nedávno v Číně a jen tak jsme se studenty šanghajské univerzity vyrazili do baru. Diskutovali jsme o tom, že třeba průměrný Američan vydělává víc než 44 000 dolarů ročně, Řek v přepočtu kolem 30 tisíců USD. Průměrný Číňan žije s necelými 2000 dolary ročně.
Kde se to v politicích Západu bere, že prosí Čínu o to, aby jim půjčila? Proč by měl chtít Číňan půjčovat peníze Řekovi, který je patnáctkrát či dvaadvacetkrát bohatší?
Západ si prostě vypěstoval pocit politické a obchodní nadřazenosti nad Východem. Přitom přesně tatáž vlastnost kdysi Čínu poslala na dno. Zaplatila za ni bídou a došla až k revoluci. Že by si teď tímhle musel projít i Západ?
A pak jsme si dali pekingskou kachnu. Třeba Západ Číňané nenaporcují s takovou chutí jako ji.
ALEŠ MICHL
RAIFFEISENBANK
